ECLI:CZ:US:2002:1.US.617.02
sp. zn. I. ÚS 617/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. J., zastoupené advokátkou JUDr. J. Z., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 7 Tz 251/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku, kterým Nejvyšší soud České republiky ve věci stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ČR (v neprospěch obviněné Ing. E. V.) proti usnesení vyšetřovatele Policie MÚV Brno ze dne 30. 4. 2001, č.j. ČVS:MVBM-375/20-00 RT, vyslovil, že citovaným usnesením vyšetřovatele a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu ve prospěch obviněné.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že citovaným usnesením vyšetřovatele Policie ČR bylo trestní stíhání obviněné Ing. E. V. zastaveno. Je toho k názoru, že vyšetřovatel při zjišťování skutkového stavu věci nedostál všem zákonným náležitostem vymezeným §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu; zejména nedostatek důkazního řízení vedl prý k předčasnému zastavení trestního stíhání obviněné. Současně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na časový odstup od doby spáchání trestných činů a od zahájení trestního stíhání a se zřetelem na malou reálnost získání dalších důkazů lze - z hlediska očekávaného výsledku případného dalšího řízení - jen ztěží očekávat jiné rozhodnutí, než ke kterému dospěl vyšetřovatel v citovaném usnesení. Za těchto okolností Nejvyšší soud ČR rozhodl pouze "tzv. akademickým výrokem", aniž by považoval za potřebné a důvodné usnesení vyšetřovatele Policie ČR MÚV Brno ze dne 30. 4. 2001 rušit a učinit další procesní opatření.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím popřel její základní práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských právech". Je přesvědčena, že Nejvyšší soud její práva porušil především tím, že v napadeném rozsudku pouze vyslovil, že došlo k porušení zákona, aniž by napadené rozhodnutí zrušil, případně učinil další procesní opatření. Tímto svým rozhodnutím prý znemožnil prokázání viny či neviny Ing. V. Mimo to stěžovatelku ani nepřizval k veřejnému zasedání, aby mohla doložit další relavantní důkazy, případně se vyjádřit k projednávané věci. Další pochybení obecného soudu stěžovatelka shledává v tom, že jí nebyl předmětný rozsudek ani doručen a nemohla tak závěr soudu - že vyšetřovatel porušil zákon - použít v dalších svých právních záležitostech. Stěžovatelka proto navrhuje, aby bylo v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyšího soudu ČR jako protiústavní zrušeno.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shodně a taxativně vymezuje rozsah osob oprávněných k podání ústavní stížnosti. Podle zákona a podle ustálené judikatury je takovou osobou fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby taková osoba byla účastníkem původního řízení, a aby jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (usnesení sp. zn. III. ÚS 137/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 593 a násl.).
V souzené věci Ústavní soud shledal, že stěžovatelka s ohledem na svoje procesní postavení poškozené osoby a svědka účastníkem řízení před Nejvyšším soudem ČR nebyla a proto není ani osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud - ohledně postavení poškozeného v trestním řízení - poukazuje především nato, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy. Podle ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Dále má podle §43 odst. 3 trestního řádu proti obviněnému nárok na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Poškozený však nemá právo podat proti obviněnému obžalobu pro spáchání trestného činu, neboť toto je výsostným právem státu. Proto - ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu - může poškozený napadnout odvoláním rozsudek pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nikoliv v jeho dalších částech. Podle §130 odst. 1 trestního řádu se rozsudek - mimo jiné -doručí i poškozenému, pouze však v případě, že v předmětném řízení uplatnil nárok na náhradu škody.
Ústavní soud v souzené věci zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelky Ing. J. J. nesměřuje proti adhéznímu výroku napadeného rozhodnutí; ostatně takový výrok není ani v napadeném rozsudku obsažen. Je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí s rozhodnutím soudu v otázce viny Ing. E. V. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle ustálené judikatury - "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).
Proto Ústavní soud shledal, že stěžovatelka není osobou, která je oprávněna v této věci podat ústavní stížnost.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj