ECLI:CZ:US:2002:1.US.620.01
sp. zn. I. ÚS 620/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. L., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 12 Co 701/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá v záhlaví citované usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 8. 1999, čj. 55 C 221/98 - 10, ve věci určení neplatnosti části právního aktu (dodatku k zásadám tvorby a užití sociálního fondu). Domnívá se, že napadeným soudním rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soud "odmítl jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu". Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci stěžovatel především tvrdí, že krajský soud svým rozhodnutím, ve kterém vyjádřil názor, že právo zaměstnance na určení neplatnosti části vnitřního právního předpisu zaměstnavatele není zakotveno v zákoníku práce ani v žádném jiném pracovněprávním předpisu, a tudíž není dána jeho pravomoc, odmítá výkon spravedlnosti a současně odmítá právo na soudní ochranu, ačkoliv každý, jehož subjektivní právo a zaručené svobody jsou porušeny, má zaručeno právo na účinnou soudní ochranu. Ústavní soud názor stěžovatele nesdílí a považuje ho za zcela mylný. Obecný soud správně konstatoval, že není v žádném právním předpisu zakotveno subjektivní právo zaměstnance na určení neplatnosti části vnitřního právního předpisu zaměstnavatele, a proto vyslovil nedostatek soudní pravomoci k projednání a rozhodnutí věci. Takový postup je ústavně zcela konformní, neboť obecné soudy jsou v souladu s čl. 90 Ústavy ČR povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu subjektivním právům. Obecný soud se tak svým rozhodnutím nemohl dopustit denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti). Námitka porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat (ochrany) svého práva u nezávislého a nestranného soudu, je tudíž zcela lichá, neboť stěžovatelem tvrzené subjektivní právo neexistuje, a proto ani nemohlo být zkráceno.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu