ECLI:CZ:US:2002:1.US.626.01
sp. zn. I. ÚS 626/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. R., 2) I. Š., 3) H. Š., 4) I. Š., 5) N. K., všech zastoupených JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2001, čj. 28 Cdo 619/2001 - 119, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 5. 12. 2000, čj. 35 Co 361/2000 - 94, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 25. 10. 2001 napadá rozsudky dovolacího a odvolacího soudu v záhlaví tohoto usnesení uvedené a požaduje jejich zrušení s tím, že jimi došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež spatřují v tom, že obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích posoudily věc způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu v části II. výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne
18. 2. 2000, čj. 10 C 1068/98 - 71, a to tak, že byla zamítnuta žaloba na poskytnutí finanční náhrady za pp. č. 60/6, část stp. č. 546, a to dle katastru nemovitostí pp. č. 546/3 až 546/7, jakož za zbývající část pp. č. 60/5 (s výjimkou pp. č. 681/1 a 681/2), pro katastrální území Š., obec T. Jejich dovolání proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem ČR zamítnuto. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že splnili podmínky, za kterých jim přísluší finanční náhrada za nevydané pozemky podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2000, čj.
35 Co 361/2000 - 94, Ústavní soud zjistil, že v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně ponechal rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 2. 2000, čj. 10 C 1068/98 - 71, v části, vyhovující žalobě na finanční náhradu za část pp. č. 60/5 dle označení v pozemkové knize, a to konkrétně za pp. č. 681/1 a pp. č. 681/2 dle katastru nemovitostí pro katastrální území Š., obec T., nedotčeno. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na poskytnutí finanční náhrady za pp. č. 60/6, část stp. č. 546, a to dle katastru nemovitostí pp. č. 546/3 až 546/7, jakož na zbývající část pp. č. 60/5 (s výjimkou pp. č. 681/1 a 681/2) pro katastrální území Š., obec T., byla zamítnuta.
Krajský soud porovnal pozemkové parcely, za které žalobci požadují finanční náhradu, s těmi, které byly předmětem řízení o zamítnutí žaloby na vydání nemovitostí v předchozím řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 396/92. Vyšel z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 1994, čj. 10 C 396/92 - 23, jenž nabyl právní moci dne 8. 7. 1994, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců - stěžovatelů - na vydání nemovitostí zapsaných ve vložce pozemkové knihy 711, 784 katastrálního území Š. (zapsaných na LV č. 29 v katastru nemovitostí), a to pp. č. 57/5, 546/1 (s domem čp. 455), pp. č. 65/8, pp. č. 681/1 a pp. č. 681/2 (ohledně pp. č. 57/5, 546/1 s domem č. 455 a pp. č. 65/8 byla v průběhu řízení uzavřena dohoda o vydání nemovitostí, aniž by žaloba byla vzata zpět).
Pro srovnání s pozemky, za něž požadují žalobci - stěžovatelé - finanční náhradu, použil odvolací soud identifikaci parcel Katastrálního úřadu v J. ze dne 29. 11. 1993. Po provedení tohoto důkazu Krajský soud v Ústí nad Labem zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 1994, čj. 10 C 396/92 - 23, jímž bylo zakončeno řízení o vydání nemovitostí, se týkal finanční náhrady pouze za nemovitosti pp. č. 681/1 a 681/2 dle evidence nemovitostí. Ohledně zbývajících nemovitostí, které jsou předmětem finanční náhrady, žádné soudní řízení, v němž by byla zamítnuta žaloba na jejich vydání, neproběhlo, a proto krajský soud žalobu na poskytnutí finanční náhrady za tyto pozemkové parcely zamítl.
Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení svým rozsudkem ze dne
31. 5. 2001, čj. 28 Cdo 619/2001 - 119, dovolání žalobců - stěžovatelů - dle
§243b odst. 1 o. s. ř. zamítl, když po projednání věci dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud má za to, že žalobci - stěžovatelé - sice uplatnili svůj nárok dle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, rozhodující otázkou však je, zda předmětem řízení o vydání věci byly nemovitosti, za něž je v probíhajícím řízení požadována finanční náhrada. Dovolací soud dále uvedl, že pokud žalobci - stěžovatelé - v petitu žalobního návrhu ze dne 27. 3. 1992 požadovali vydání "nemovitostí zapsaných ve vložkách č. 711 a č. 784 pozemkové knihy pro katastrální území Š., event. zapsané na LV č. 29 pro obec T. a katastrální území Š. jako parc. č. 57/5 - ostatní plocha, parc. č. 546/1 - zastavěná plocha s domem č. 455, 65/8 - zahrada, 681/2 - zast. plocha, 681/1 - zast. plocha", nelze názor odvolacího soudu, že předmětem řízení o vydání věci byly konkrétně parcelním číslem specifikované pozemky, považovat za správný. Dále dovolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že pokud měli účastníci předcházejícího řízení o vydání věci námitky proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 5. 1994, čj. 10 C 396/92 - 23, měly být žalobci využity všechny možnosti řádného opravného prostředku, což se ale nestalo. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že rozhodnutí soudu o vydání či nevydání požadovaných nemovitostí v příslušném řízení nemůže být nyní nahrazeno jeho pouhou prejudiciální úvahou.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud v rámci projednávání ústavní stížnosti zjistil, že námitkami proti rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatelé uplatnili v dovolání, se dovolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. V postupu Nejvyššího soudu ČR, jakož i v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem, Ústavní soud neshledal namítané porušení Listiny základních práv a svobod ani Ústavy ČR, takže obecným soudům v tomto směru nelze cokoli vytknout.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěly oba soudy v průběhu řízení, že totiž ze strany žalobců - stěžovatelů - nebyly splněny podmínky, za kterých by jim příslušela finanční náhrada za nevydané pozemky podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění (p. p. č,. 60/6, část st. p. č. 546, a to dle katastru nemovitostí p. p. č. 546/3 až 546/7, jakož za zbývající část p. p. č. 60/5 - s výjimkou p. p. č. 681/1 a 681/2 - pro katastrální území Š., obec T.), když žádné soudní řízení, v němž by byla zamítnuta žaloba na jejich vydání, neproběhlo. Jak správně uvedl dovolací soud ve svém rozhodnutí, pokud měli účastníci předcházejícího řízení o vydání věci proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 5. 1994 námitky, měly být žalobci využity všechny možnosti řádného opravného prostředku, což se nestalo. Ústavní soud nemůže nesouhlasit s názorem vysloveným Nejvyšším soudem ČR, že rozhodnutí soudu o vydání či nevydání požadovaných nemovitostí v příslušném řízení o finanční náhradu za nevydané pozemky nemůže být nahrazeno jeho pouhou prejudiciální úvahou.
Návrh ústavní stížnosti bylo proto nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu