ECLI:CZ:US:2002:1.US.63.2000
sp. zn. I. ÚS 63/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. V.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, č.j. 6 A 107/99-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ing. V. M. (dále jen "stěžovatel") se s odvoláním na porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
Vrchní soud v Praze tímto usnesením zastavil řízení v právní věci stěžovatele (žalobce) proti žalované Komisi pro cenné papíry, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 22. 7. 1999, č.j. 113/4743/1999, neboť stěžovatelem neodstraněné nedostatky, tj. ze zákona povinné zastoupení žalobce advokátem a nezaplacení soudního poplatku (který je splatný při podání žaloby), bránily tomu, aby bylo možno v řízení pokračovat (§43 odst. 2 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2000, dále jen "o.s.ř."; §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Soud již předtím stěžovatele (který navíc nepředložil ani stejnopisy rozhodnutí, jejichž zrušení navrhoval) usnesením ze dne 28. 9. 1999, č.j. 6 A 107/99-6, na adresu, kterou stěžovatel uvedl, vyzval, aby zmíněné nedostatky odstranil do čtrnácti dnů od doručení výzvy, a poučil jej, že jinak bude řízení zastaveno. Zásilka se vrátila s relací České pošty, s.p., "nevyzvednuto - zpět" dne 25. 10. 1999 a soud se pokusil zásilku doručit ještě jednou (na poště uloženo dne 3. 11. 1999), ale i potom se zásilka vrátila se stejnou zprávou České pošty, s.p., dne 22. 11. 1999. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř., podle něhož platí, že písemnost je v takovém případě doručena dnem, kdy byla na poště uložena a lhůta pro splnění povinnosti tak uplynula nejpozději dne 17. 11. 1999.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soud měl též posuzovat "otázku oznámení" České pošty, s.p., stěžovateli, neboť řádné oznámení České pošty o uložení zásilky je esenciálním předpokladem zákonné fikce náhradního doručení a souvisejícího počátku běhu procesních lhůt. Stěžovatel tvrdí, že Česká pošta, s.p., nezajistila řádné oznámení o uložení zásilek Vrchního soudu v Praze (stěžovateli) a ani Vrchní soud v Praze nezkoumal, zda jejich uložení bylo stěžovateli řádně oznámeno. Podle stěžovatele "suplující poštovní doručovatel se totiž nenamáhal s oznámením o uložení zásilky stěžovateli. Paradoxem je stěžovatelova přítomnost v místě svého bydliště." Stěžovatel se proto domnívá, že s ohledem na absenci oznámení o uložení zásilky nezačala příslušná procesní lhůta vůbec běžet a Vrchní soud v Praze tedy nemohl pro nesplnění povinnosti ze strany stěžovatele ve stanovené lhůtě řízení zastavit.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní soud v Praze a dále Česká pošta. Komise pro cenné papíry se nevyjádřila.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření především poukázal na nejasné tvrzení ve stěžovatelově žalobě, který měl zřejmě za to, že měl být účastníkem řízení ve věci porušení zákona o cenných papírech, jež bylo Komisí pro cenné papíry zastaveno. Vrchní soud dále poukázal na skutečnost, že vyzval stěžovatele usnesením, aby odstranil nedostatky podání a poučil jej, že v opačném případě bude řízení zastaveno. Po dvojím pokusu o doručení s tzv. "hnědou doručenkou" (neboť na první vrácené zásilce nebylo vyplněno datum, kdy byla zásilka na dodací poště uložena) pak ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř. platí, že (v souzeném případě) byla zásilka doručena dnem uložení na poště (tj. dnem 3. 11. 1999); důsledkem toho bylo zastavení řízení z důvodu neodstranění nedostatků žalobního podání. Vrchní soud dále poukázal na to, že ústavní stížnost pouze reprodukuje obsah usnesení soudu o zastavení řízení a vytýká mu, že o zastavení řízení bylo rozhodnuto přes to, že lhůta soudem stanovená k odstranění nedostatků ještě neuběhla. Podle názoru vrchního soudu ústavní stížnost trpí nedostatkem stížnostního tvrzení (v tom smyslu, že by vrchní soud porušil zákon) a nekonkrétností námitky týkající se porušení ústavního pořádku. Pro právně účinné doručení na "hnědou" obálku (poznámka: tj. pro prosté doručení podle ustanovení §46 o.s.ř.) proto stačí, bylo-li dodrženo ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř. Že by toto ustanovení vrchní soud v řízení porušil, stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí ani argumentačně nepodporuje. Proto Vrchní soud v Praze navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Česká pošta, s.p., ve svém vyjádření s odkazem na přiložené doklady (listovní doručovací karty a dodávací knihy doporučených zásilek) prohlásila, že obě zásilky s doručenkami bez určení do vlastních rukou adresáta, byly řádně doručovány (neboť zde pošta nečiní druhý pokus o doručení, ale zanechá adresátovi oznámení o uložení zásilky na poště) a po neúspěšném pokusu o doručení stěžovateli byly po uplynutí úložné doby vráceny odesilateli (tj. Vrchnímu soudu v Praze). Česká pošta, s.p., poukázala na záznamy učiněné (zkušeným) náhradním doručovatelem na listovních doručovacích kartách. V závěru svého vyjádření odmítla jako ničím nepodložené a účelové stěžovatelovo tvrzení, že se dotyčný poštovní doručovatel "nenamáhal" s oznámením o uložení zásilky a poukázala i na domovní schránku společnou pro více adresátů a na neoznačené domovní zvonky, které znesnadňují přístup ke stěžovateli.
Stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření Vrchního soudu v Praze opětovně poukázal na to, že Vrchní soud v Praze nijak nezkoumal, zda mu bylo v souladu s ustanovením §46 odst. 2 o.s.ř. uložení zásilky oznámeno a tvrdil, že o uložení zásilky vyrozuměn nebyl. Dále tvrdil, že z listinných důkazních prostředků vyplývají přinejmenším pochybnosti o řádném doručení. Odkázal pak na své stanovisko k vyjádření České pošty, s.p., k ústavní stížnosti, v němž prohlašuje za absurdní, že by "za své osobní přítomnosti" opakovaně nepřebíral zásilku, na jejímž doručení měl eminentní zájem. Dále v něm připomněl "neuvěřitelnou četnost nevyzvednutých a zpět zaslaných zásilek" v těch případech, kdy oznámení o uložení měl zajišťovat dotčený náhradní doručovatel a konečně poukázal na trvalou přítomnost souseda p. B., který se v roce 1999 s ohledem na svůj zdravotní stav zdržoval stále doma. Stěžovatel navrhl - v případě pochybností o závěrech vyplývajícíh z listinných důkazních prostředků - výslech pracovníka České pošty, s.p. Poukázal konečně i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věci IV. ÚS 473/01.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze - aniž by byl zkoumal, zda stěžovateli bylo řádně oznámeno uložení výzvy k odstranění nedostatků stěžovatelova žalobního návrhu - rozhodl o zastavení řízení bez uplynutí příslušné procesní lhůty k odstranění příslušných vad uvedeného stěžovatelova podání, v důsledku čehož prý došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy.
Tuto argumentaci akceptovat nelze.
Ze soudního spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 107/999, je zřejmé, že vrchní soud vydal dne 28. 9. 1999 usnesení, č.j. 6 A 107/99-6 [kterým stěžovatelovi uložil, aby v souladu s §43 odst. 2 o.s.ř. do čtrnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení odstranil následující (výše již uvedené) nedostatky žaloby a poučil jej o zastavení řízení v případě neodstranění těchto nedostatků], jež bylo stěžovatelovi doručováno doručenkou bez doručení do vlastních rukou podle požadavků na (prosté) doručení podle §46 odst. 2 o.s.ř. Zásilka byla vrchním soudem odeslána na adresu, kterou stěžovatel uvedl v žalobě (poznámka: a na níž - jak sám uvádí v ústavní stížnosti - byl "přítomen"), avšak z pošty Praha 6 se vrátila s relací "nevyzvednuto - zpět" ze dne 23. 10. 1999. Vzhledem k tomu, že na vrácené zásilce nebylo razítkové datum 7. 10. 1999 vyplněno přesně na místě určeném pro označení, kdy je písemnost uložena, učinil vrchní soud další pokus o doručení (pokyn předsedy senátu na č.l. 7 soudního spisu). Z této další zásilky je patrno, že zásilka byla - po neúspěšném pokusu o doručení - uložena na poště Praha 6 dne 3. 11. 1999, stěžovatel ji do 19. 11. 1999 nevyzvedl a proto byla Vrchnímu soudu v Praze vrácena dne 22. 11. 1999. Z obsahu (přinejmenším druhé) doručenky (č.l. 9 soudního spisu), stejně jako ze sdělení České pošty, s.p., z doručovatelem podepsaných listovních doručovacích karet a z kopie dodávací knihy doporučených zásilek (ze dne 7. 10. 1999 a ze dne 3. 11. 1999) nepochybně vyplývá, že stěžovatel, který ani netvrdí, že se v té době v místě bydliště nezdržoval, byl o uložení zásilky písemně vyrozuměn. Podle ustanovení §46 odst. 2 in fine o.s.ř. se pak písemnost považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Ústavní soud proto dovozuje, že stěžovateli bylo řádně doručeno v souladu s ustanovením §46 odst. 2 o.s.ř. dne 3. 11. 1999. Vrchní soud v Praze svým postupem nevybočil z mezí stanovených zákonem (o.s.ř.) a proto nedošlo ani k porušení ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř. (což stěžovatel ani expressis verbis netvrdil) ani ke stěžovatelem tvrzenému porušení ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. V této souvislosti lze poukázat i na to, že stěžovatel neodstranil vady nedostatečného žalobního návrhu, ač k tomu byl v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Vrchním soudem v Praze prokazatelně vyzván; to naopak nasvědčuje tomu, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Vrchního soudu v Praze domáhal (čl. 36 odst. 2 Listiny).
Za tohoto stavu - není-li dána pochybnost o řádném doručení příslušné zásilky stěžovateli - nevyhověl Ústavní soud návrhu stěžovatelů na doplnění dokazování výslechem pracovníka pošty, který zásilku doručoval.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 473/01 není případný; to proto, že základní požadavky na řádné doručení rozhodnutí, tj. přesné označení adresáta, města, ulice a čísla domu - na něž citované rozhodnutí Ústavního soudu míří - byly v souzené věci splněny.
Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu
-