ECLI:CZ:US:2002:1.US.630.01
sp. zn. I. ÚS 630/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. I. M., CSc., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti usnesení Policie ČR - Úřadu vyšetřování pro ČR ze dne 7. 8. 2001, ČVS: ÚVV-16/20-2000, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 2 VZv 1/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Policie ČR - Úřad vyšetřování pro ČR napadeným usnesením v trestní věci vedené proti obviněnému ing. L. P. a spol. (poznámka: proti stěžovateli, ing. A. B., ing. M. M., ing. P. R., ing. H. B., ing. M. K. a ing. J. R.) pro trestný čin úvěrového podvodu (§250b odst. 1, 5 trestního zákona), pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona a pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 1, odst. 4 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, podle ustanovení §105 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že jako znalce z oboru ekonomika přibírá znalecký ústav Č., s.r.o. Za předmět znaleckého zkoumání označil jednotlivé transakce související s prodejem akcií společnosti P., a.s., přičemž zkoumání se má zaměřit na ekonomická hlediska tohoto projektu, na úvěrovou způsobilost společností podílejících se na této transakci (tj. C., a.s., P., a.s., B., a.s., a Č., a.s.) a na cenu akcií I., a.s., v rozhodném období. Konkrétní otázky zadané znalci budou součástí samostatného sdělení znalci, termín posudku byl stanoven do 31. 10. 2001. V odůvodnění tohoto usnesení Policie ČR uvedla, že jednotlivé účelově na sebe navazující transakce v dané trestní věci "uskutečněné pomocí nástrojů finančního trhu jsou specifické nejen velkou četností a složitostí, ale zejména odborností". Proto je důvodné přibrání znalce.
Vrchní státní zastupitelství v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítlo stížnosti obviněných (včetně stěžovatele) proti citovanému usnesení Policie ČR jako nedůvodné.
V odůvodnění tohoto usnesení státní zastupitelství uvedlo, že s ohledem na složitost předmětné věci jsou odborné znalosti zcela nepostradatelné a že výrok napadeného usnesení o přibrání znalce je zcela dostatečný, konkrétní a v souladu se zákonem. Pokud vyšetřovatel rozhodl, že konkrétní otázky budou součástí samostatného sdělení znalci, postupoval prý v souladu se zákonem, neboť pokládání otázek znalci následuje až po jeho přibrání a jedná se o činnost spadající až do fáze přípravy posudku ve smyslu ustanovení §107 trestního řádu. Z dikce tohoto ustanovení totiž údajně vyplývá, že otázky slouží až k vymezení úkolů znalce a nikoliv jako podklad pro rozhodování o tom, zda určitá skutečnost, důležitá pro trestní řízení, vyžaduje odborných znalostí či nikoliv. Proto sice mohou být uvedeny již v usnesení o přibrání znalce, avšak nikoliv v jeho výroku, nýbrž pouze v odůvodnění. Je prý ostatně běžné, že v průběhu vyšetřování (tzn. po přibrání znalce) jsou zjištěny další skutečnosti, jež mohou být podkladem pro položení dalších otázek znalci. Státní zastupitelství konečně uvedlo, že vymezování úkolů znalci formou otázek je součástí postupu, pro který sice není předepsána určitá forma rozhodnutí, nicméně i v tomto případě je možné žádat o přezkoumání postupu vyšetřovatele dle ustanovení §167 trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že předmět znaleckého zkoumání byl v dané věci vymezen obecně a neurčitě (pojmy "ekonomická hlediska", "úvěrová způsobilost", "rozhodné období") a zejména namítá, že znalci nebyly stanoveny otázky, na které měl odpovídat. Nebylo totiž např. možné namítat nedostatečnou odbornou úroveň znalce, když nebylo známo, jaký problém mu bude předložen. Tímto postupem prý bylo porušeno právo stěžovatele vznášet proti znalci i proti zadání posudku námitky. Stěžovatel se domnívá, že vymezení úkolů znalci musí být provedeno již usnesením, kterým je přibírán, a nikoliv až později. Stěžovatel zpochybňuje rovněž skutečnost, že znalec se měl zaměřit na ekonomická hlediska tzv. projektu "Č.", na úvěrovou způsobilost společností podílejících se na této transakci a na cenu akcií I. v rozhodném období. Účelem trestního řízení prý totiž není zkoumání transakcí nebo ekonomických hledisek projektu a pokud se tyto otázky jevily orgánům činným v trestním řízení jako podezřelé, měly je zkoumat, a to ještě před zahájením trestního řízení. Stěžovatel se dále domnívá, že právní závěry obsažené v napadeném usnesení vrchního státního zastupitelství přesahují význam konkrétní věci, jelikož z nich vyplývá, že znalci lze klást doplňující dotazy i bez zvláštního usnesení o přibrání znalce. Tento názor by prý mohl v praxi vést k tomu, že by se rozhodnutí o přibrání znalce omezovalo na pouhé konstatování této potřeby a "jakéhosi rámce odborných problémů, v nichž se (snad) budou pohybovat později položené otázky". Přitom znalecký posudek je velmi důležitým a někdy i jediným důkazem v trestní věci a je tedy "absurdní, že by provedení tohoto důkazu bylo zcela mimo vliv obviněného a ten by měl pouze očekávat, jak se situace vyvine". Stěžovatel argumentuje rovněž novelou trestního řádu (účinnost od 1. 1. 2002), podle níž má obviněný právo vznášet námitky i proti formulaci otázek položených znalci (§105 odst. 3). Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že jako znalec byla určena obchodní společnost - tedy ani fyzická osoba, ani ústav - a není prý podstatné, zda tato společnost byla zapsána do seznamu ústavů. Není totiž jasné, kdo konkrétně bude posudek zpracovávat a zda příslušná osoba není podjatá.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla obě napadená usnesení zrušena, a to pro jejich rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost brojí proti citovanému usnesení o přibrání znalce a proti usnesení státního zastupitelství, zamítajícímu stížnost proti tomuto usnesení, přičemž obě tato usnesení byla vydána v rámci přípravného řízení trestního. Ústavní soud přitom vychází z toho, že trestní řízení ve své podstatě představuje zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude teprve následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Je zřejmé, že v procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Z tohoto důvodu a z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je tedy nutno dovozovat, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném řízení trestním akceptovat jen výjimečně. Otázka objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení (včetně případného přibrání znalce a vyhodnocení jeho posudku) je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zpravidla zabývat teprve po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Jestliže by Ústavní soud zmíněnou restriktivnost svého přístupu v těchto věcech nerespektoval, zjevně by mohl porušit zásadu, podle níž intenzita jeho zásahu by měla korespondovat intenzitě namítané protiústavnosti.
Z postavení a funkce Ústavního soudu zároveň vyplývá (srov. především čl. 83 Ústavy ČR), že Ústavní soud zpravidla nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti napadených usnesení vydaných v trestním řízení, nýbrž že může toliko kontrolovat, zda tato konkrétní usnesení jsou v souladu zejména s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 6 Úmluvy (případně s jinými základními právy). Pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva (tj. zpravidla trestního řádu) by Ústavní soud ve výjimečných případech mohl dovozovat, že konkrétní ústavní stížnosti nelze upřít opodstatnění.
Vycházeje z těchto obecnějších úvah, Ústavní soud v souzené věci uvádí následující.
Stěžovatel namítá, že předmět znaleckého zkoumání byl v daném případě vymezen nekonkrétně a především, že znalci nebyly určeny otázky, na které měl odpovídat. K tomu Ústavní soud konstatuje, že tato námitka svojí podstatou směřuje toliko proti interpretaci jednoduchého práva, tzn. ustanovení §105 odst. 1 a §107 odst. 1 trestního řádu. Jestliže však ze znění a ze vzájemného vztahu obou citovaných ustanovení vrchní státní zastupitelství dovodilo, že vymezení konkrétních otázek znalci může být učiněno později než usnesením o přibrání znalce, přičemž procesní ochranu obviněného proti tvrzenému porušování jeho práva na obhajobu (tím, že provedení důkazu znaleckým posouzením bude zcela mimo jeho "vliv" - jak se obává stěžovatel) představuje žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele dle ustanovení §167 trestního řádu, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tento právní závěr není možno označit za protiústavní, a to i s přihlédnutím k fázi trestního řízení, ve které v souzené věci k přibrání znalce došlo (viz obecnější poznámky výše).
K námitce, že jako znalec byla určena obchodní společnost, lze poukázat na ustanovení §2 odst. 1 a na §21 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podle něhož znaleckou činnost vykonávají také ústavy nebo jiná pracoviště specializovaná na znaleckou činnost. Ani ve skutečnosti, že jako znalec byl určen ústav (obchodní společnost) - což ostatně nezpochybňuje ani sám stěžovatel - tedy nelze spatřovat porušení některého kogentního ustanovení zákona a proto ani protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu