ECLI:CZ:US:2002:1.US.630.2000
sp. zn. I. ÚS 630/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č. K., spol. s r.o., zastoupené advokátkou JUDr. V. K., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 96 K 46/99-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 1999, č.j. 96 K 46/99-26, ve výrokové části I. prohlásil konkurz na majetek dlužníka Č. K., spol. s r.o. (dále jen "stěžovatelka"), a ve výrokové části II. ustavil správcem konkurzní podstaty advokáta JUDr. J. S. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že v souzené věci bylo osvědčeno tvrzení věřitele Investiční a poštovní banky, a.s. (dále jen "IPB, a.s."; nyní právní nástupce Československá obchodní banka, a.s.), že stěžovatelka je v úpadku, a to minimálně pro zřejmou insolvenci ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatelka má prý více věřitelů se splatnými závazky (v celkové výši téměř 60 milionů Kč), jež podle zjištění krajského obchodního soudu nejsou kryty jejími disponibilními finančními prostředky. Krajský obchodní soud proto postupoval bez zbytečného odkladu podle ustanovení §12a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání a - také vzhledem k neexistenci překážek, které by prohlášení konkurzu bránily (ustanovení §1a, §12a odst. 2 a §67c odst. 1 citovaného zákona) - prohlásil konkurz na majetek stěžovatelky a ustanovil správce konkurzní podstaty. Krajský obchodní soud v odůvodnění - mimo jiné - dále uvedl, že se stěžovatelka k souzené věci nevyjádřila, resp., že se soudní obsílky (doručované jí na adresu jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku) se soudu vrátily jako nedoručitelné s poznámkou pošty, že na této adrese stěžovatelka nesídlí - odstěhovala se bez udání nové adresy. Jelikož krajskému obchodnímu soudu nebyla jiná adresa stěžovatelky známa, doručil jí návrh podle ustanovení §48 odst. 2 o.s.ř. opakovaným doručením do jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku dnem 19. 9. 1999.
Usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 96 K 46/99-26, napadla stěžovatelka ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 3. 8. 2001), v níž především uvedla, že neobdržela nejenom návrh na prohlášení konkurzu, nýbrž ani vlastní (citované) usnesení o prohlášení konkurzu. Proto také proti uvedenému usnesení o prohlášení konkurzu nepodala odvolaní a usnesení nabylo právní moci. Podle tvrzení stěžovatelky jí Krajský obchodní soud v Praze zaslal návrh na prohlášení konkurzu a usnesení o prohlášení konkurzu až dne 20. 3. 2000 na základě její písemné žádosti a po zpoplatnění. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení o návrhu na obnovu řízení a na zrušení konkurzu v souzené věci před Krajským obchodním soudem v Praze, Vrchním soudem v Praze a o dosud nerozhodnutém dovolání k Nejvyššímu soudu.
Stěžovatelka dále uvedla, že napadeným rozsudkem (Poznámka: správně usnesením; viz také dále) Krajského obchodního soudu v Praze byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 (právo každého domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu), v čl. 26 odst. 1 (právo podnikat) a v čl. 11 odst. 4 (možnost omezení vlastnického práva pouze na základě Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se navíc domnívá, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť všichni řádní věřitelé stěžovatelky, jako vedlejší účastníci řízení, jsou poškozeni z důvodu prohlášení konkurzu na její majetek soudem bez právního důvodu a při nesplnění procesních předpokladů pro jeho vyhlášení.
Stěžovatelka se domnívá, že jí "byla soudem odepřena spravedlnost, neboť se stala účastníkem řízení, v němž účastníkem být nemohla, a které bylo zahájeno protiprávním způsobem osobou, která zneužila tvrzeného práva a kterému soud bez prověření rozhodných skutečností poskytl soudní ochranu". Stěžovatelka dále tvrdí, že právo dovolat se nápravy v souzené věci vyplývá také z jejího oprávnění podat ústavní stížnost proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, za nějž považuje (ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 22) napadené pravomocné usnesení. Podle názoru stěžovatelky v souzené věci dochází k "výraznému zásahu do osobních práv osob, které nejsou přímými účastníky řízení" a Ústavnímu soudu navrhla přiznat postavení vedlejších účastníků také Ing. J. W. a H. K.
Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek (správně usnesení) Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 96 K 46/99-26, o prohlášení konkurzu na společnost Č. K., spol. s r.o., zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka napadá citované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze především proto, že - jak již bylo uvedeno - tímto usnesením byla porušena její "základní práva" zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a v čl. 11 odst. 4 Listiny.
Tyto námitky nejsou relevantní, neboť ústavní stížnost neobstojí již z důvodů procesních.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelce nikdo nebránil, aby se domáhala stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. To proto, že - poté co IPB, a.s., podala u Krajského obchodního soudu v Praze návrh na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, v němž stěžovatelku označila za odpůrce a v souladu se zápisem v obchodním rejstříku Krajského obchodního soudu v Praze, oddíl C, číslo vložky 55482, označila i její sídlo - stěžovatelka tohoto svého práva využila. Stěžovatelka se totiž k návrhu na prohlášení konkurzu nevyjádřila, ač jí krajský obchodní soud v prvém doručování (dne 8. 9. 1999) i v opakovaném doručení (dne 15. 9. 1999; vždy do vlastních rukou a s předtištěnou poznámkou "nedosílat") doručoval na adresu sídla společnosti, uvedenou v obchodním rejstříku, tj. Václavské náměstí 66, 110 00 Praha. Soudní zásilky se v obou případech krajskému obchodnímu soudu vrátily jako nedoručitelné s poznámkou "adresát odstěhován bez udání adresy". Vzhledem k tomu, že krajskému obchodnímu soudu nebyla jiná adresa stěžovatelky známa, došlo k náhradnímu doručení návrhu podle ustanovení §48 odst. 2 in fine o.s.ř., v souladu s nímž se za den doručení považuje třetí den od vrácení nedoručené zásilky soudu (tj. den 19. 9. 1999), i když se adresát o něm nedověděl. Stejná situace nastala i v dalším průběhu řízení, kdy Krajský obchodní soud v Praze shodně postupoval v případě doručování napadeného usnesení ze dne 26. 10. 1999, č.j. 96 K 46/99-26, o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky a o ustavení správce konkurzní podstaty. K tomuto doručování došlo nejdříve 2. 11. 1999 a k opakovanému doručování dne 5. 11. 1999. Stěžovatelka - jíž bylo řádně doručeno náhradní formou - totiž nevyužila možnosti podat proti citovanému usnesení Krajského obchodního soudu opravný prostředek (odvolání) k Vrchnímu soudu v Praze.
Za tohoto stavu je třeba dovodit, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Podání ústavní stížnosti je tedy nepřípustné (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že se nedomnívá, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky (§75 odst. 1 cit. zákona). To proto, že prohlášení konkurzu nedopadá v souzené věci na širší okruh případů,neboť nevykazuje žádné znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem (srov. Filip, J., Hollander, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 341 a násl.). Ústavní soud se proto domnívá, že ani z tohoto důvodu nelze považovat ústavní stížnost za přípustnou.
Ústavní soud navíc dodává, že ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 96 K 46/99, zjistil, že k náhradnímu doručení napadeného usnesení stěžovatelce podle ustanovení §48 odst. 2 in fine o.s.ř. došlo dne 11. 11. 1999, neboť nedoručená zásilka - při opakovaném pokusu o doručení - se tomuto soudu vrátila dne 8. 11. 1999. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z obsahu spisu však plyne, že do odevzdání ústavní stížnosti poště dne 24. 10. 2000 uběhla podstatně delší doba než zákon o Ústavním soudu připouští. Soudce zpravodaj by proto takovou ústavní stížnost musel odmítnout i jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem [§43 odst. 1 písm.b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konečně - jen pro úplnost - konstatuje, že by nebylo možné přiznat postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti, stěžovatelkou navrhovaným ing. J. W. a H. K., neboť účastníky předchozího řízení nebyli (§76 odst. 2 citovaného zákona a contrario).
Za tohoto stavu - kdy ústavní stížnost proti napadenému usnesení Krajského obchodního soudu byla odmítnuta pro nepřípustnost - se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným porušením ustanovení čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj