ECLI:CZ:US:2002:1.US.631.2000
sp. zn. I. ÚS 631/2000
Usnesení
I. ÚS 631/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele PhDr. J. M., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 5 To 127/2000, a usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 3 T 14/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 3 T 14/99, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 5 To 127/2000, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatele a ing. A. M. o propuštění z vazby uvalené pro důvod podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Současně soudy rozhodly, že u stěžovatele odpadá vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatel tvrdí, že usnesením Městského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě není ničím odůvodněn vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, přičemž zpochybňuje existenci tohoto vazebního důvodu již od počátku trestního řízení. V ústavní stížnosti uvádí, že důvody útěkové vazby, které jsou uvedeny v usnesení Městského soudu v Praze, se nezakládají zcela na pravdě. V rozporu se skutečností je údajně tvrzení soudu o majetkové vázanosti stěžovatele v zahraničí a stejně tak je mylný závěr, že z účtu společnosti Středoevropská burzovní, a. s. (dále jen "SEB"), odešla v roce 1996 vyšší částka peněz do zahraničí. Odůvodnění útěkové vazby obchodními vztahy se zahraničním obchodním partnerem, event. platbou právnické osoby směřovanou mimo území ČR, by znamenalo, že v případě trestního řízení, vedeného proti kterémukoliv statutárnímu zástupci společnosti, by vždy existoval důvod pro útěkovou vazbu. Rovněž tak skutečnost tvrzená soudem, že nezletilé děti stěžovatele jsou toho času v zahraničí, a to ve Švýcarsku, se nezakládá na pravdě, děti jsou v péči matky stěžovatele. Stěžovatel dále tvrdí, že má trvalé bydliště na území ČR, nikdy nebyl trestán, nepokoušel se trestnímu stíhání vyhýbat a nelze pominout ani skutečnost, že vazba jeho i jeho manželky trvá již přes 16 měsíců.
Stěžovatel poukazuje i na nálezy Ústavního soudu, které judikovaly nutnost zdůvodnění existence vazebních důvodů v odůvodnění rozhodnutí, požadavek, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Má za to, že právě odůvodnění napadených usnesení obecných soudů není zcela v souladu s požadavky ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení.
Městský soud v Praze uvedl, že se vyjádřit nemůže, neboť spis, který má 19 svazků, byl zaslán Vrchnímu soudu v Praze k odvolacímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve svém obsáhlém písemném vyjádření konstatuje, že ústavní stížnost obsahuje převážně námitky, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze. Uvedl, že se jedná o výjimečný případ, jedno z prvních "vytunelování" investičního fondu, kterým měli obžalovaní manželé M. způsobit škodu nejméně 71 600 000 Kč. Jsou stíháni pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 11 let a k trestu propadnutí majetku. O jejich odvolání nebylo dosud rozhodnuto. Vrchní soud je toho názoru, že ze spisu, který má přes 3000 listů, je možno usuzovat, že stěžovatel v řadě případů podnikal kroky ke zmaření tohoto řízení. Prostřednictvím advokátů advokátní kanceláře se v době, kdy již byl ve vazbě, snažil prodávat své nemovitosti, ačkoli usnesením městského státního zastupitelství byl majetek zajištěn. Oběma hrozí vysoký trest odnětí svobody, trest propadnutí majetku a povinnost k náhradě škody ve výši minimálně několika desítek milionů korun. Je nesporné, že obžalovaní mají osobní kontakty v Ruské federaci, kde se manželka stěžovatele A. narodila. Je také nesporné, že nezletilé děti obou obžalovaných byly umístěny až do 27. 6. 2000 v internátní škole Les Ecureils, Ecole Internationale ve Švýcarsku. Do Švýcarska směřovala rovněž několikamilionová platba společnosti SEB, která byla výlučným majetkem obžalovaných. I když se stěžovatel snaží tuto skutečnost bagatelizovat s tím, že platba právnické osoby do zahraničí nemůže být důvodem útěkové vazby, nelze v tomto konkrétním případě přehlédnout, že společnost SEB vlastnili pouze obžalovaní, předmětem jejího podnikání bylo obchodování s cennými papíry a v kritické době tato společnost dlužila řadě drobných akcionářů peníze za odkoupené akcie. Skutečnost, že obžalovaní udržovali obchodní kontakty se zahraničím a že se tam oba nad obvyklou míru zdržovali, vyplývá dle soudu z řady listinných důkazů a výpovědí svědků. Vrchní soud připouští, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je stručné, ale odkazuje na jiná rozhodnutí soudů o vazbě obžalovaných, důvod jejichž vazebního stíhání se nezměnil. Všechny shora uvedené skutečnosti se již několikrát objevily v předchozích rozhodnutích soudů.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a seznámil se s napadenými usneseními obecných soudů, jakož i k ústavní stížnosti připojené stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že stěžovatel v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti tomuto usnesení a neshledal, že by v projednávané věci došlo k tvrzenému porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud považuje za nutné předně podotknout, že vzetí do vazby je zásahem do osobní svobody, který může být uskutečněn pouze z důvodů a na dobu, jež stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudů. Podstatu ústavní stížnosti lze spatřovat v nesouhlasu stěžovatele s tím, že nadále zůstává ve vazbě. Obdobné výhrady uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již ve stížnosti proti usnesení městského soudu.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že se nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebního důvodu, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu.
Z odůvodnění napadených usnesení je však patrné, že obecné soudy nespatřovaly existenci důvodu vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu pouze v příslušné trestní sazbě, jak se snaží tvrdit stěžovatel, ale také v konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost (závažná majetková trestná činnost s výraznou škodou ve výši nejméně 70 000 000 Kč), v poměrech obviněného i ve způsobu provádění trestné činnosti. Soudy přihlédly i k nepravomocnému rozsudku, jímž byli oba obžalovaní odsouzeni k velmi vysokému trestu odnětí svobody.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení uvedl, že souhlasí se závěrem Městského soudu v Praze o opodstatněnosti dalšího trvání vazby u stěžovatele a u obžalované ing. A. M. z důvodů předpokládaných ustanovením §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Uvedl dále, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit též proto, že existenci důvodů vazby lze opírat o opodstatněnou obavu z možnosti jednání, uvedeném v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, v jehož uskutečnění jim má právě vazba zabránit.
Ústavní soud tak neshledal, že by trvání důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu a posouzení skutečností, jež vedly soudy k tomuto závěru, vybočovalo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud konečně poukazuje na to, že se s rozhodnutím Městského soudu v Praze vrchní soud ztotožnil i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obviněného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména o ohledem na její závažnost a rozsah, je zřejmé, že další trvání vazby je nezbytné k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 trestního řádu, neboť to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu a potrestání jeho pachatele i na předcházení trestné činnosti.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění usnesení obou obecných soudů je patrné, že soudy se zabývaly hodnocením zákonných podmínek pro trvání vazby a podaly náležité vysvětlení důvodů, které je vedly k takovému rozhodnutí.
Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a rozhodnutích obecných soudů došlo k porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv a nezjistil ani extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, ani že by napadená usnesení odporovala judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu