ECLI:CZ:US:2002:1.US.64.01
sp. zn. I. ÚS 64/01
Usnesení
t
ĆESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 64/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Doc. R. S., a MUDr. I. V., obou zastoupených JUDr. M. K., advokátkou, proti rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav - pozemkového úřadu ze dne 21. 11. 2000, č. j. 7011-RPÚ 450/91, 4071/93, 4072/93, 7695/96, 7696/96, 10629/96/Bš 2000, a postupu tohoto orgánu veřejné moci, takto,
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhali, aby ústavní soud zrušil
I. ÚS 64/01
rozhodnutí Okresního úřadu Mladá Boleslav - pozemkového úřadu ze dne 21. 11. 2000, č. j. 7011-RPÚ 450/91, 4071/93, 4072/93, 7695/96, 7696/96, 10629/96/Bš 2000, zakázal Okresnímu úřadu Mladá Boleslav pokračovat v porušování jejich práv a uložil mu, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod č. j. 7011-RPÚ 450/91, 4071/93, 4072/93, 7695/96, 7696/96, 10629/96/Bš 2000, a v této věci neprodleně jednal.
V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že jako oprávněné osoby uplatnili u Okresního úřadu Mladá Boleslav - pozemkového úřadu restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.), a zároveň vyzvali povinné osoby k vydání specifikovaných nemovitostí (jedná se o jejich jednu ideální čtvrtinu), zapsaných v kn. vl. pozemkové knihy pro katastrální území Mladá Boleslav, jejichž původní vlastnicí byla sestra jejich otce, A. R., která zemřela v roce 1958. Na tuto jednu ideální čtvrtinu nemovitostí uplatnil nárok i Ing. A. R. a bylo tedy nutno vyřešit otázku, kdo je v daném případě původním vlastníkem, tj. osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelé dále podrobně popisují vývoj řízení, kdy pozemkový úřad několikrát ve věci rozhodl, tato rozhodnutí však byla Městským soudem v Praze zrušena. Posledním rozhodnutím pozemkového úřadu v daném případě bylo rozhodnutí ze dne 21. 11. 2000, č. j. 7011-RPÚ 450/91, 4071/93, 4072/93, 7695/96, 7696/96, 10629/96/Bš 2000, které je předmětem ústavní stížnosti. Tímto rozhodnutím bylo řízení ve věci restitučních nároků, uplatněných Ing. A. R. a stěžovateli, přerušeno na dobu soudního řízení o určení, že Ing. A. R. byl ke dni 26. 3. 1963 vlastníkem ideální jedné čtvrtiny nemovitostí, na které je uplatněn restituční nárok. Stěžovatelé jsou toho názoru, že správní orgán postupuje v daném případě v rozporu se zákony a se značnými průtahy a dále vyjmenovávají různá pochybení, kterých se pozemkový úřad v průběhu řízení prý dopustil.
Okresní úřad Mladá Boleslav - pozemkový úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připustil, že v průběhu řízení došlo z jeho strany k určitým pochybením,
I. ÚS 64/01
resp. nestandardnímu postupu, prý vinou pracovnice, se kterou však již v roce 1998 byl rozvázán pracovní poměr. Pokračování ve správním řízení poté oddálilo i úmrtí jedné z osob, uplatňující nároky - Ing. A. R. (zemřel dne 31. 3. 1999), když konečné usnesení ve věci dědictví po zemřelém obdržel pozemkový úřad dne 10. 4. 2000. K napadenému rozhodnutí o přerušení řízení a svému dalšímu postupu pozemkový úřad v zásadě uvedl, že byl veden snahou co nejefektivněji spojit a využít jednotlivé fáze správního řízení za účelem úplného zjištění skutečného stavu věci, zbytečně nezatěžovat účastníky a rozhodně ne celou věc prodlužovat.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud byl v daném případě nucen zabývat se nejdříve otázkou, čeho se stěžovatelé vlastně domáhají. Z petitu jejich návrhu, kterým je Ústavní soud na rozdíl od odůvodnění ústavní stížnosti vázán, totiž vyplývá, že požadují jednak zrušit konkrétní rozhodnutí orgánu veřejné moci a dále uložit tomuto orgánu povinnost ve věci neprodleně jednat. Stěžovatelé tak vlastně napadli jak rozhodnutí, vydané v řízení jehož byli účastníky, tak tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, spočívající v tvrzených průtazích v daném řízení. Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vyhoví-li ústavní soud ústavní stížnosti, zruší napadené rozhodnutí, nebo, jestliže porušení spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu v porušování práva a svobody pokračovat a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 písm. a), b) zákona). Ústavní soud v této otázce zaujal názor, že není dán důvod stížnost odmítnout z formálních důvodů (§43 odst. 1 zákona), ačkoliv petit není formulován způsobem, zcela odpovídajícím shora vyloženým požadavkům zákona o ústavním soudu. Je-li totiž
I. ÚS 64/01
posuzován podle svého obsahu, je zřejmé, čeho se stěžovatelé domáhají, čemuž také odpovídá převážná argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti, jejíž podstatou je nesouhlas s přerušením řízení v dané věci.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a veškerých shromážděných podkladů však ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nezjistil, že by Okresní úřad Mladá Boleslav - pozemkový úřad svým postupem ve věci, spočívajícím především ve vydání rozhodnutí o přerušení řízení porušil jakékoli ústavně zaručené právo stěžovatelů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že s ohledem na podání k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 5. 2000, vedené pod sp. zn. 6 C 94/2000, a týkající se určení, že Ing. A. R. byl ke dni 26. 3. 1963 (datum přechodu vlastnictví na čsl. stát) vlastníkem jedné čtvrtiny sporných nemovitostí, správní řízení po dobu tohoto soudního řízení přerušil. Učinil tak s odvoláním na ust. §40 správního řádu (předběžná otázka), jelikož se jedná o otázku, od jejíhož posouzení může záviset rozhodnutí ve věci, případně může dojít ke změně důkazní situace.
Výše popsaný postup je zcela v kompetenci příslušného pozemkového úřadu, kter je a musí být nejlépe informován o všech okolnostech zkoumaného případu. Ingerence Ústavního soudu není ve fázi dosud neukončeného restitučního řízení na místě a rovněž není jeho úkolem za tohoto stavu řízení perfekcionisticky vyhledávat všechna možná pochybení v postupu správního orgánu nebo posuzovat, zda nebylo na místě zvolit postup jiný. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci samotné, nikoli po vydání rozhodnutí, které se v zásadě týká pouze vyřešení předběžné otázky. V této souvislosti možno také připomenout,
I. ÚS 64/01
že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti ,ultima ratio', institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. předseda I. senátu Ústavního soudu