ECLI:CZ:US:2002:1.US.644.01
sp. zn. I. ÚS 644/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. R. a Z. R., obou zastoupených JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 21 C 35/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 29 Co 155/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včasnou ústavní stížností domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimž z důvodů ve stížnosti uvedených vytkli, že "bylo povinností obecného soudu řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušit z moci úřední a žalobcům tím alespoň umožnit provedení právního úkonu, byť nikoli povinného, nicméně odůvodněného, tj. podání žaloby o prohlášení vlastníka budovy" a že tímto postupem soudů bylo zároveň porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným způsobem domáhal jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy ČR).
V dané věci obecné soudy zamítly návrh stěžovatelů, kterým se tito domáhali, aby rozhodnutím obecného soudu byl nahrazen nedostatek vůle na straně žalovaného splnit povinnost uloženou v §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, tedy uzavřít smlouvu o převodu bytu s fyzickou osobou, členem družstva, která je nájemcem družstevního bytu.
Odvolací soud, se zřetelem na složitost projednávané věci danou nepřesnou formulací příslušných ustanovení zákona č. 2/2001 Sb. (úplné znění zákona č. 72/1994 Sb., ve znění novel), připustil proti svému rozhodnutí dovolání, neboť řešení otázek spojených s převodem družstevních bytů považuje za otázku zásadního právního významu.
Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, jímž se Nejvyšší soud ČR (dále též dovolací soud) věcně zabýval a svým rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, sp. zn.
28 Cdo 2085/2001, jejich dovolání zamítl. Stěžovatelům bylo předmětné rozhodnutí doručeno dne 2. 4. 2002.
Ústavní soud po uplynutí šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v
§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ověřil, že výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatelé ústavní stížností nenapadli, respektive svou ústavní stížnost v tomto směru nerozšířili, přičemž jejich argumentace uplatněná v podané ústavní stížnosti i v dovolání je totožná.
V dané situaci, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry dovolacího soudu uvedené v jeho rozhodnutí, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout, když dovolací soud se z podnětu podaného dovolání všemi argumenty, stěžovateli shodně uváděnými jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, zabýval a posuzoval je.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížností lze totiž napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V konkrétním případě je takovým rozhodnutím právě zmíněný rozsudek dovolacího soudu.
Stěžovatelé tedy rozsudek o svém dovolání, které bylo založeno na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, ve lhůtě zákonem stanovené pro její podání již ústavní stížností nenapadli. Z přezkumu Ústavního soudu tak bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku poskytovaném k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující pouze proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně, by tak vedlo k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by zůstalo nedotčeno. Tato situace by nepochybně byla v rozporu s principem právní jistoty (viz též usnesení Ústavního soudu č. 2, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997).
Shora uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu