ECLI:CZ:US:2002:1.US.648.99
sp. zn. I. ÚS 648/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelky Občanské demokratické strany, zastoupené advokátem JUDr. P. T., proti rozhodnutí - výzvě Finančního úřadu pro Prahu 1 k podání daňového přiznání k dani darovací ze dne 14. 10. 1999, č.j. 169778/99/001961/1559, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 22. 12. 1999 domáhá zrušení v záhlaví uvedené výzvy (dále jen "výzva"). Uvedla, že finanční úřad ji podle ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992"), vyzval k podání daňového přiznání k dani darovací za dosud nepřiznané nabytí majetku v roce 1996, 1997, 1998, 1999 ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992"), a to nejdéle do 15 dnů ode dne doručení této výzvy. Stěžovatelka se domnívá, že "postupem orgánů veřejné moci" došlo k porušení několika jejích základních práv zaručených článkem 2 odst. 3 Ústavy ČR (podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [dále jen "Listiny"] (podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví), čl. 4 odst. 1 Listiny (podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod) a čl. 4 odst. 4 Listiny (podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.). Podle názoru stěžovatelky ústavní stížnost svým významem značně přesahuje zájmy stěžovatelky, neboť "stejný postup ...uplatnily finanční úřady České republiky proti většině politických stran".
Stěžovatelka nezákonnost a neústavnost uvedené výzvy spatřuje především v tom, že finanční úřad může výzvou ve smyslu §40 zákona č. 337/1992 Sb. uložit povinnost podat daňové přiznání pouze tehdy, jsou-li splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci daňové pohledávky (§2 odst. 6 cit. zákona). Namítá také, že si finanční úřad ponechává takovou výzvou možnost nově vyměřit či doměřit daň i po vypršení tříleté lhůty v obecné desetileté lhůtě. Stěžovatelka se dále domnívá, že uvedená výzva je rozhodnutím ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a že toto rozhodnutí je neplatné (nezákonné), neboť ve vztahu k bezúplatnému nabytí majetku v roce 1999 není prý - v důsledku ve výzvě uvedené 15 denní lhůty pro podání daňového přiznání - dodržena 30 denní lhůta pro podání přiznání k dani darovací podle ustanovení §21 zákona č. 357/1992 Sb. Stěžovatelka konečně nezákonnost výzvy spatřuje v tom, že finanční úřad vyzývá k podání přiznání k dani darovací za určité časové období, a "může tak vyzývat vlastně i k podání několika různých daňových přiznání zcela rozdílných právních důvodů, když o každém takovém přiznání má probíhat ve smyslu ZSDP samostatné vyměřovací řízení".
Finanční úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal zejména na to, že posouzení, zda došlo k povinnosti podat daňové přiznání či nikoliv, je sice "na odpovědnosti daňového subjektu", avšak pokud "správce daně nesdílí názor daňového subjektu, který daňové přiznání v zákonné lhůtě nepodal, může jej k podaní daňového přiznání vyzvat a stanovit mu k tomuto dodatečnému podání přiměřenou lhůtu"(§40 odst. 1 a §44 zákona č. 337/1992 Sb.).Daňovému subjektu v tomto případě nastává na základě výzvy povinnost daňové přiznání ve stanovené lhůtě vždy podat. V těchto případech je vyměřovací řízení zahájeno v souladu s ustanovením §21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. doručením příslušné výzvy. Finanční úřad uvedl, že pro vydání takové výzvy správce daně nemusí mít žádné důkazy o existenci daňové povinnosti. Finanční úřad dodal, že výzvy k podání daňového přiznání jsou běžným procesním postupem a jsou "pouze jedním z moha úkonů, kterým dochází k přerušení prekluzivní lhůty k vyměření daně". Finanční úřad konstatoval, že uvedená výzva není v žádném případě neplatným rozhodnutím dle ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. a uvedl, že darovací daň je daní jednorázovou, u které nelze vymezit zdaňovací období, a proto nemohl ve výzvě označit konkrétní bezúplatné nabytí majetku. Proto prý stěžovatelka byla vyzvána "ke všem bezúplatným nabytím majetku v uvedeném časovém období". Finanční úřad se proto domnívá, že z jeho strany k porušení uvedených základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo, neboť stížností napadenou výzvu vydal správce daně v souladu s ustanovením §40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a sdělil, že proti citované výzvě byla u Městského soudu v Praze podána žaloba.
Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 494/99, zjistil, že tento soud usnesením ze dne 29. 12. 2000 řízení o žalobě stěžovatele proti výzvě Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 1999, č.j. 169778/99/001961/1559, zastavil, neboť dospěl k závěru, že napadená výzva je rozhodnutím procesní povahy, které je v souladu s ustanovením §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno z přezkumné činnosti soudu. Městský soud v Praze v odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že žalobou napadená výzva není rozhodnutím ve věci, a že stěžovatelce nejsou zakládána, měněna nebo rušena oprávnění a povinnosti. Jedná se o úkon správce daně v rámci vyměřovacího řízení. Městský soud dodal, že povinnost podat daňové přiznání k dani darovací a odvést daň je stanovena zákonem a nevzniká na základě výzvy finančního úřadu.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Z ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, mimo jiné vyplývá, že řízení je zahájeno dnem, kdy byl daňový subjekt (zde: stěžovatelka) vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu v daňovém řízení správce daně učinil. V souzené věci se tak stalo převzetím výzvy Finančního úřadu pro Prahu 1 stěžovatelkou dne 25. 10. 1999. Finanční úřad tímto úkonem učiněným podle ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. vyzval stěžovatelku k podání daňového přiznání k dani darovací. Touto výzvou správce daně stěžovatelce nestanovil žádnou povinnost, ale zahájil daňové řízení, které vyvrcholí vydáním rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí, jímž se zakládá, mění či ruší daňová povinnost stěžovatelky (srov. též §32 odst. 1 citovaného zákona). Proti takovému rozhodnutí lze uplatnit opravné prostředky. Teprve poté, tj. až po vydání rozhodnutí ve věci, by se Ústavní soud mohl zabývat (případným) přijetím ústavní stížnosti za (stěžovatelkou uváděné) podmínky uvedené v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Za tohoto stavu lze dovodit, že ústavní stížnost je předčasná.
Je tedy zřejmé, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj