ECLI:CZ:US:2002:1.US.658.2000
sp. zn. I. ÚS 658/2000
Usnesení
I. ÚS 658/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 49/2000, ze dne 4. 10. 2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 2 T 23/97, ze dne 7. 4. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí. Jak v ústavní stížnosti uvedla, byla soudem I. stupně uznána vinnou z pomoci k trestnému činu podvodu dle §10 odst. 1 písm. c) ve spojení s §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let ve věznici s dohledem. K jejímu odvolání byl rozsudek soudu I. stupně zrušen v celém rozsahu a bylo znovu rozhodnuto tak, že výrok o vině stěžovatelky se změnil co do časového období páchání trestné činnosti, a výrok o trestu zůstal nezměněn.
Obžalovaná A. K. se podle soudu měla trestné činnosti dopustit tím, že v období od počátku prosince 1992 do poloviny května 1993 jako samostatná odborná referentka Ch. Litvínov, s. p., při sjednávání smlouvy o dodávkách syntetického lihu pro firmu J. H. Liberec, jakož i při uskutečňování jednotlivých dodávek umožňovala obchodní aktivity obžalovaného J. P., ačkoliv si byla vědoma zásadních nedostatků výchozích dokladů jakož i toho, že odběratelská firma J. H. Liberec fakticky neexistuje, dále toho, že nejsou placeny jednotlivé faktury za dodávky lihu ve smluvených termínech. Přesto však ve vydávání syntetického lihu pokračovala a přesvědčovala své spolupracovníky a vedoucí oddělení, že podmínky k podnikání a závazky odběratelské firmy jsou v pořádku a navíc za svůj postoj a za své jednání převzala od obžalovaného P. poukaz na zájezd do Itálie v hodnotě 26 800 Kč. Byla tak nápomocna trestné činnosti obžalovaného P., poškozující jejího zaměstnavatele. Škoda způsobená obžalovaným P. a stěžovatelkou byla soudem vyčíslena jako škoda velkého rozsahu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení tohoto práva dle jejího názoru došlo tím, že soudy nedodržely základní zásadu trestního řízení, dle níž orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Oba soudy vycházely ze svědectví svědka J. H., aniž by zdůvodňovaly, proč mají svědectví této osoby za průkazné. Stěžovatelka dále oběma soudům vytýká, že některé výroky v rozsudcích jsou nepřezkoumatelné a že soudy měly hodnotit míru účasti dalších osob na neplacených dodávkách, a to i těch, které nebyly trestně stíhány. Stěžovatelka je toho názoru, že jejím odsouzením byla rovněž porušena zásada "nullum crimen sine lege" a tím porušen čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Porušení této zásady spatřuje stěžovatelka v tom, že její jednání, popsané ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, je formulováno jako opomenutí. Opomenutí je dle jejího názoru trestné jen tehdy, měla-li osoba, jež se dopustila opomenutí, speciálně uloženou povinnost. Dle jejího názoru jednání obsažené ve výroku nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se v souladu s ustanovením §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly. Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu k ústavní stížnosti uvedl, že námitka stěžovatelky, která se týká údajného porušení základní zásady trestního řízení, byla uplatněna již jako stěžejní námitka odvolací a vrchní soud na ni reagoval ve svém rozhodnutí. Ústavní stížnost je v podstatě vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry učiněnými soudem I. stupně. Odvolací soud se s touto námitkou ve svém rozhodnutí vypořádal, dokazování před soudem I. stupně označil za správné a úplné. Hodnocení důkazů považoval odvolací soud za zcela v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu. Krajský soud v Ústí nad Labem se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a argumentů stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumentace stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti se především týká skutkového stavu věci a hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o stěžovatelčiny námitky, týkající se hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a jimi učiněných skutkových zjištění, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení této zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu, což v daném případě zjištěno nebylo. Soud I. stupně při svém rozhodování v dané trestní věci vycházel z celého provedeného dokazování, k jehož rozsahu stěžovatelka žádné zásadní námitky v odvolacím řízení nevznesla, a v obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Rovněž tak vyložil, jakými úvahami dospěl k výroku o trestu, který byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby. Stejně postupoval i soud odvolací. Právní závěry učiněné soudem I. stupně v napadeném rozsudku nejsou ve zřejmém rozporu s provedenými důkazy. Soud se věcí dostatečně zabýval a Ústavní soud je na rozdíl od stěžovatelky toho názoru, že skutkový stav věci, tak jak byl v řízení před soudem zjištěn provedenými důkazy, vytvořil dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatelky. Ani námitka týkající se trestnosti jednání stěžovatelky není na místě, neboť nelze souhlasit s jejím názorem, že odvolací soud formuloval její jednání jako opomenutí. Formulace výroku a odůvodnění rozsudku popisuje jednání stěžovatelky jako úmysl poskytnout jinému pomoc ke spáchání trestného činu, a to odstraněním překážek tak, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak škodu velkého rozsahu [§10 odst 1 písm. c) trestního zákona].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout. Z téhož důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 29. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu