ECLI:CZ:US:2002:1.US.667.01
sp. zn. I. ÚS 667/01
Usnesení
I. ÚS 667/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N., a. s., zastoupené JUDr. V. M., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 30 Ca 162/2001, a ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 162/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 19. 11. 2001 ústavní stížnost, ve které stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Uvedla, že se žalobou ve správním soudnictví domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2001. Krajský soud v Hradci Králové poté vyzval jak stěžovatelku tak i jejího právního zástupce JUDr. M. k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 8 dnů. Podle tvrzení stěžovatelky byla výzva adresovaná JUDr. M. doručena dne 2. 7. 2000, a výzva adresovaná stěžovatelce dne 3. 7. 2001. Stěžovatelka výzvě vyhověla a dne 11. 7. 2001 odeslala soudu tiskopis s nalepenou kolkovou známkou. Dne 12. 7. 2001 vydal Krajský soud v Hradci Králové usnesení napadené ústavní stížností, jímž řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění uvedl, že obě výzvy k zaplacení soudního poplatku byly doručeny dne 2. 7. 2001. Stěžovatelka podala dne 8. 8. 2001 proti usnesení o zastavení řízení odvolání, v němž poukazovala na to, že zásilku obsahující doklad o zaplacení soudního poplatku dala na poštu osmý den stanovené lhůty, tedy včas. Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 12. 9. 2001 další usnesení, které stěžovatelka rovněž napadla ústavní stížností, a v něm uvedl, že pokud není ve správním soudnictví přípustné odvolání ve věci samé, není přípustné ani při zastavení řízení podle zákona o soudních poplatcích. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutími krajského soudu jí byla odejmuta možnost domoci se u soudu projednání své záležitosti a že jde tedy o "denegatio iustitiae". Dále uvedla, že pokud by usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001 bylo Ústavním soudem posouzeno jako poslední opravný prostředek, který zákon k podání ústavní stížnosti poskytuje, pak ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a jde tak o případ, kdy Ústavní soud by neměl stížnost odmítnout.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, resp. odmítnutí a zopakoval, že výzvu k zaplacení soudního poplatku převzala jak stěžovatelka, tak i její právní zástupce dne 2. 7. 2001. Soudem stanovená náhradní lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 10. 7. 2001. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, že tiskopis s nalepenou kolkovou známkou předala k poštovní přepravě dne 11. 7. 2001, tedy až po uplynutí soudem stanovené lhůty. Pokud stěžovatelka označila soudem určenou lhůtu 8 dnů za "šikanující", nelze s ní podle názoru soudu souhlasit. Soudní poplatek byl splatný s podáním žaloby, v té době již byla stěžovatelka kvalifikovaně zastoupena advokátem, a byla tedy jistě o této své povinnosti i její výši včas informována. Žaloba na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč a tuto částku byli nepochybně jak stěžovatelka jako právnická osoba, tak i její zástupce schopni uhradit ihned, jakmile jim byla výzva doručena. Krajský soud prý při stanovení lhůty vycházel i ze skutečnosti, že stěžovatelka i její zástupce mají sídlo v Praze, kde je jejich přístup k příslušné pobočce Č., a. s., bezproblémový. Soud usnesením ze dne 12. 7. 2001, řízení v souladu s platnými právními předpisy zastavil, přičemž zmíněné usnesení obsahovalo i poučení, že ve smyslu §250j odst. 4 občanského soudního řádu proti němu není opravný prostředek přípustný. Zástupce stěžovatelky přesto proti němu podal odvolání, v němž uvedl důvody, pro které pokládal jak samotné rozhodnutí, tak i poučení o opravných prostředích za nesprávné. Krajský soud usnesením ze dne 12. 9. 2001 rozhodl o podaném odvolání tak, že řízení o něm zastavil. Na rozdíl od stěžovatelky není přesvědčen, že bylo rozhodnuto dvakrát o stejné věci, neboť odlišnost obou rozhodnutí vyplývá z označení předmětu řízení v záhlaví usnesení i z jejich odůvodnění.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 30 Ca 162/2001, podána po lhůtě, stanovené k jejímu podání a v části směřující proti usnesení ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 162/2001, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Z doručenek založených ve spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 162/2001, vyplývá, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla jak stěžovatelce, tak i jejímu právnímu zástupci doručena 2. 7. 2001.
Pokud jde o usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost byla podána opožděně, neboť ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelově věci bylo právě napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2001, které bylo stěžovatelce doručeno dne 25. 7. 2001. Stěžovatelka sice podala odvolání, to však bylo shledáno nepřípustným a řízení bylo usnesením téhož soudu ze dne 12. 9. 2001 zastaveno. V daném případě odvolání přípustné nebylo a stížnost směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 30 Ca 162/2001, je proto podána po lhůtě stanovené zákonem. Pokud se stěžovatelka domáhá aplikace ust. §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s tvrzením, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy - Ústavní soud k tomu konstatuje, že v uvedené věci splnění podmínek podle citovaného ustanovení neshledal, neboť ústavní stížnost podle jeho názoru vlastní zájmy stěžovatelky nijak nepřesahuje.
Co se týče té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka napadá usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 162/2001, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Z konstantní judikatury vyplývá, že správní soudnictví podle části páté občanského soudního řádu je s výjimkou věcí důchodového zabezpečení řízením jednoinstančním. Soud, který rozhoduje věci správního soudnictví, není ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, který rozhoduje ve správním soudnictví není, s výjimkou věcí důchodového zabezpečení, přípustný, a to ani v těch případech, kdy soud rozhoduje podle jiných ustanovení občanského soudního řádu a nebo ve věcech týkajících se soudního poplatku. Řízení o takto podaném opravném prostředku soud zastaví pro neodstranitelný nedostatek funkční příslušnosti (viz Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 24 či usnesení Ústavního soudu I. ÚS 538/99, ze dne 19. 4. 2001, na které ostatně odkazuje i odůvodnění napadeného usnesení ze dne 12. 9. 2001).
Krajský soud tedy nepochybil, když řízení o podaném odvolání zastavil. Své závěry o nepřípustnosti odvolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal žádný důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval jeho závěr o nepřípustnosti odvolání. Soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními části páté občanského soudního řádu a jeho rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Zásada "nechť si každý střeží svá práva" vyžaduje od účastníka řízení vždy pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout zčásti pro opožděnost podání a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. listopadu 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu