ECLI:CZ:US:2002:1.US.676.2000
sp. zn. I. ÚS 676/2000
Usnesení
I. ÚS 676/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 295/99, ze dne 21. 8. 2000, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č. j. FŘ-8803/1/98, ze dne 3. 8. 1999, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4, č. 980003033, ze dne 22. 9. 1998, č. j. 178975/98/004514/6187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu byla dodatečným platebním výměrem doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996, ačkoli nebylo v této věci zahájeno daňové řízení, resp. o jeho zahájení nebyl vyrozuměn. Že se řízení konalo, zjistil stěžovatel až když mu byl doručen dodatečný platební výměr. Teprve z vyjádření vedlejšího účastníka k podané žalobě zjistil, že k dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 došlo na podkladě výzvy k prokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za II. čtvrtletí 1997. Uvedená výzva však dle jeho názoru nebyla způsobilá relevantním způsobem zahájit řízení o dodatečném platebním výměru daně z příjmů fyzických osob. Stěžovatel má za to, že každé správní řízení musí mít přesně vymezitelný začátek a předmět, z nichž musí být zřejmé, které daně a kterého zdaňovacího období se týká. O zahájení řízení ohledně daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 se stěžovatel dozvěděl teprve poté, co mu byl doručen výsledek tohoto řízení. Do té doby nevěděl, že vůbec nějaké řízení probíhá a nemohl proto prokazovat, že jeho daňové přiznání za rok 1996 odpovídá zákonu o daních z příjmů. Přitom právo být přítomen projednávání své věci a vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům mu přísluší již v řízení vedeném v prvém stupni daňového řízení. Tohoto práva však byl stěžovatel v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zbaven. Soud, který projednával žalobu stěžovatele na rozhodnutí finančního ředitelství, měl k této skutečnosti přihlédnout z úřední povinnosti a zrušit obě správní rozhodnutí, kterými byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili všichni účastníci řízení. Městský soud v Praze k věci uvedl, že považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Správce daně zjistil, že v důsledku neoprávněného zahrnutí dvou zálohových faktur do nákladů za rok 1996 a tím snížením daňového základu, byla daňová povinnost stěžovatele nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti. Proto správce daně dodatečně daň vyměřil. Vycházel přitom z důkazních prostředků opatřených v daňovém řízení, týkajícím se daně z přidané hodnoty za II. čtvrtletí roku 1997. Daňové řízení, byť původně zaměřené na prověření správnosti výše daně z přidané hodnoty, v důsledku uplatněného nároku na odpočet daně, bylo zahájeno výzvou podle §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Stěžovatel na výzvu reagoval předložením požadovaných dokladů, a to těch důkazních prostředků, které byly současně rozhodnými podklady pro stanovení daňové povinnosti stěžovatele z příjmů fyzických osob. Důkazní prostředky, jakož i jiné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, poskytly dostatečný skutkový základ pro to, aby z nich správce daně mohl vyvodit závěry jak ohledně nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, tak ohledně výše daně z příjmů fyzických osob. Použití podkladů předložených v řízení o dani z přidané hodnoty pro účely daně z příjmů fyzických osob je v souladu s §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ve svém vyjádření zrekapitulovalo průběh daňového řízení. Výzvou správce daně byl stěžovatel vyzván k předložení skutečností, zda předmětná služba byla uskutečněna, či má souvislost s podnikatelskou činností stěžovatele. Prokázání těchto skutečností v tomto konkrétním případě jednoznačně souvisí jak s daní z přidané hodnoty, tak s daní z příjmů fyzických osob. Skutečnosti zjištěné v daňovém řízení zahájeném na základě kontroly předmětných faktur a dalších skutečností, souvisejících s otázkou oprávněnosti zahrnutí deklarovaných služeb do daňových výdajů, opravňovaly správce daně k dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob bez nutnosti zahajovat daňovou kontrolu, či jej opětovně vyzývat k předložení již jednou předložených důkazních prostředků. V rámci daňového řízení mohl stěžovatel prokazovat a předkládat důkazní prostředky, správce daně mu neupíral právo spolupracovat s ním, či právo být přítomen projednávání ve věci, týkající se poskytování předmětných služeb. Správce daně naopak v souladu s §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., poté, co dosáhl cíle řízení (neprokázání souvislosti deklarovaných služeb s podnikatelskou činností stěžovatele), již dále daňový subjekt nezatěžoval.
Finanční úřad pro Prahu 4 ve svém vyjádření uvedl, že v souladu se základními zásadami daňového řízení správce daně volí jen takové prostředky, které daňové subjekty co nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Finanční úřad nesdílí názor, že by bylo jeho povinností zahájit další daňové řízení v téže věci, tentokrát však s dopadem na daň z příjmů fyzických osob a že by bylo jeho povinností vyzvat stěžovatele znovu k předložení téhož účetnictví, týchž faktur a peněžních deníků, a znovu posuzovat skutečnosti, které jsou mu známy a jejichž posouzení již provedl. Správce daně by tak nutně dospěl ke stejným závěrům.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení uvedených ustanovení Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Správní soud není ve vztahu k řízení před správcem daně další opravnou instancí, dokazování neprovádí a nemůže dojít k jinému skutkovému stavu coby podkladu pro rozhodnutí než správce daně (§250i odst. 1 o. s. ř.). Při přezkumu daňových rozhodnutí správní soud v intencích uplatněných žalobních důvodů toliko zkoumá, zda okruh skutečností, které v řízení měly být zjišťovány, byl zjištěn v dostatečném rozsahu, zda se tak stalo s použitím zákonných důkazních prostředků a zda skutkový stav, který správce daně zjistil a na jehož základě rozhodoval, má v provedeném dokazování oporu.
Ve věci napadené ústavní stížností nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen procesní postup obecného soudu při přezkumu daňových rozhodnutí ani procesní postup správce daně při dodatečném vyměření daně. Oprávnění správce daně dodatečně vyměřit daň vyplývá z ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení zjistí-li správce daně po vyměření daně, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Pravomocně stanovená daň nebrání tomu, aby byla dodatečně stanovena daň vyšší, než byla daň původní. Z tohoto ustanovení však již nevyplývá, že by k dodatečnému stanovení daně mohl správce daně přistoupit až poté, kdy proběhla u daňového subjektu daňová kontrola. Ani z ustanovení §16 zákona č. 337/1992 Sb., které upravuje práva a povinnosti zúčastněných stran v případě provádění daňové kontroly nevyplývá, že by daňová kontrola musela být provedena vždy před tím, než je vydán dodatečný platební výměr. Povinnost správce daně provést daňovou kontrolu před tím, než rozhodne o dodatečném vyměření daně, není stanovena ani v žádném jiném ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., tato povinnost nevyplývá ani z jiného obecně závazného právního předpisu. Z toho je zřejmé, že k dodatečnému vyměření daně může správce daně přistoupit tehdy, zjistí-li některým z důkazních prostředků, uvedených v §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., že původně stanovená daň byla stanovena v nižší částce, než kolik činí daňová povinnost poplatníka. Vzhledem k tomu, že původní daňové řízení již je ukončeno pravomocným stanovením daně, je třeba pouze učinit úkon směřující k zahájení daňového řízení, v jehož rámci se pak dokazování provádí. K zahájení řízení může dojít nikoliv pouze z iniciativy daňového poplatníka, ale také z iniciativy správce daně, a to tak, že daňový subjekt je vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu správce daně učinil. V daném případě správce daně výzvou dle §43 zákona č. 337/1992 Sb. ze dne 15. 8. 1997 vyzval stěžovatele k doložení oprávněnosti používat obchodní jméno I.E., k předložení faktur a výpisů z běžného účtu. Výzva byla vydána v souvislosti s daní z přidané hodnoty za II. čtvrtletí roku 1997. Je sice pravdou, že správce daně vyžadoval na stěžovateli součinnost v řízení o dani z přidané hodnoty, avšak podklady, které od něho obdržel, se týkaly rovněž daně z příjmů fyzických osob za rok 1996. Vzhledem k tomu, že při hodnocení těchto podkladů správce daně zjistil skutečnosti, které se týkaly nesprávného vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1996, přistoupil k jejímu doměření podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
Stěžovatel měl v průběhu daňového řízení možnost vyjádřit se k podkladům, na základě kterých byl posléze dodatečný platební výměr vydán. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelovy námitky uvedené v ústavní stížnosti ostatně z větší části opakují tvrzení, uplatněná již v předcházejících daňových řízeních a přezkumném řízení u obecného soudu, s nimiž se jak správce daně, tak obecný soud náležitě vypořádaly.
Závěrem je tedy možno konstatovat, že daňové řízení, i když se týkalo pouze daně z přidané hodnoty, u správce daně probíhalo, stěžovatel se tohoto řízení aktivně účastnil, a skutkový stav zjištěný správcem daně byl rozhodným nejen pro daň z přidané hodnoty, ale i pro daň z příjmů fyzických osob. To bylo ostatně stěžovateli známo, neboť správci daně sám sdělil, že úhrada za předmětné služby byla zahrnuta do daňových výdajů jeho firmy - fyzické osoby. Ústavní soud nezastává názor, že by jednáním správce daně a posléze rozhodnutím soudu byla porušena základní práva či svobody stěžovatele. V konečném důsledku byla daň vyměřena v souladu se zákonem a tím i v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu