ECLI:CZ:US:2002:1.US.677.01
sp. zn. I. ÚS 677/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. O. Ž., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 9 T 19/1998, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 11 To 28/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 23. 11. 2001.
Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, kterým byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem a rozsudek Vrchního soudu v Praze, rovněž shora uvedený, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje v tom, že obecné soudy nevyhodnotily objektivně skutkový stav, v důsledku čehož nebyla správně zvolena právní kvalifikace, a při určení druhu a výše trestu pak podle názoru stěžovatele nebylo postupováno v souladu se zákonem.
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že neměl v úmyslu se obohatit a poškodit jiného tím, že vystavil fakturu a příjmový doklad. Uvádí, že tyto doklady byly vystaveny proto, že spoluobžalovaný jej před jejich vystavením ujišťoval, že doklady budou sloužit pouze jako podklad k poskytnutí úvěru pro obchod, který bude následně realizován. Stěžovatel dále poukazuje na to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba a namítá i to, že nebylo prokázáno, že by jeho jednání směřovalo k tomu, aby naplnil skutkovou podstatu označeného trestného činu. I v případě uznání viny je stěžovatel přesvědčen, že uložený nepodmíněný trest je nesprávný a nevystihuje v dané situaci, vzhledem k okolnostem případu, stupeň nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 4 trestního zákona.
V posuzované věci je v prvé řadě třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
V dané věci Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů zjistil následující.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 9 T 19/1998, byl stěžovatel (spolu s dalšími spoluobviněnými) uznán vinným (pod bodem III. a V. rozsudku), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že:
- v blíže nezjištěné době v lednu či v únoru 1995 v Netolicích v okrese Prachatice na žádost obž. R. V. vyhotovil stěžovatel na psacím stroji R. R. fiktivní fakturu č. 1/95 ze dne 24. 2. 1995, znějící na dodávku strojů pro výrobu forem na vstřikolisy, dále vyhotovil příjmový pokladní doklad č. 400740 ze dne 24. 2. 1995, osvědčující údajné zaplacení kupní ceny firmou obž. Dohnala firmě stěžovatele. Tyto doklady předal stěžovatel prostřednictvím R. V. obž. C., který je následně odevzdal D., i když mu bylo známo, že kupní částku
- 22 238 404,-- Kč ve skutečnosti neobdržel a že doklady budou sloužit k vylákání nadměrného odpočtu DPH u Finančního úřadu České Budějovice ve výši 4 010 204,-- Kč (bod III. rozsudku);
- v přesně nezjištěné době od 6. 2. do 21.4. 1995 na nezjištěném místě stěžovatel opatřil spolu s obž. R. V. výše uvedené faktury a příjmový pokladní doklad, přičemž na zmíněných fakturách bylo uvedeno číslo účtu K., jako bankovní spojení na údajného dodavatele P. O., ačkoliv takový účet u zmíněné banky neexistuje. Zmíněné doklady předali obž. R. za účelem podání přiznání k DPH a nárokování vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 4 992 966,-- Kč. Oba si současně byli vědomi, že zboží neexistuje a k žádnému obchodnímu kontraktu nedošlo (bod V. rozsudku).
Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele (a dalších spoluobžalovaných) věc přezkoumával, odvolání stěžovatele zamítl podle §256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obou obecných soudů a posouzením právního stavu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky ke způsobu zjištění a hodnocení skutkového stavu, k právní kvalifikaci jeho jednání a posléze i k určení druhu a výše trestu.
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavní soud v tomto smyslu neprovádí přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumá, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud zkoumal, zda v projednávané věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek a konstatuje, že obecné soudy ve věci stěžovatele postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a provádění důkazů vůbec. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrné, že obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Z provedených důkazů pak vyplývá zcela konkrétní účast stěžovatele na páchané trestné činnosti. Ústavní soud v dané věci konstatuje i to, že oba obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, vyslovenými na jeho obhajobu, v průběhu řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Ve světle shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení jeho práva na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel v daném případě využil podle hlavy páté citované Listiny základních práv a svobod svého práva na soudní ochranu. Pokud však soud po řízení, vedeném podle zákona, nerozhodl podle jeho představ, nelze z daného usuzovat, že by tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V posuzované věci také nedošlo ze strany obecných soudů, jak tvrdí stěžovatel, k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů obou stupňů, v nichž jsou uvedeny a dostatečným způsobem rozvedeny okolnosti, ze kterých soudy vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele.
Ústavní soud nezjistil ve věci stěžovatele nic, co by svědčilo o tom, že ze strany obecných soudů došlo při určení druhu a výměry trestu ve vztahu ke stěžovali k porušení ustanovení §3 odst. 4 trestního zákona. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrné, že soudy při určení druhu a výměry trestu respektovaly jak ustanovení §3 odst. 4 trestního zákona, tak i ustanovení §23 odst. 1 pojednávající obecně o účelu trestu a ustanovení §31 odst. 1, odst. 2 trestního zákona o výměře trestu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu