ECLI:CZ:US:2002:1.US.678.01
sp. zn. I. ÚS 678/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. H., zastoupeného advokátkou JUDr. Z. B., proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 20. 9. 2001, č.j. 392/69914/2001, a o náhradě nákladů řízení stěžovateli, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Z a m í t á se návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 16. 11. 2001, doplněné podáním ze dne 4. 12. 2001 (na Ústavní soud došlém dne 6. 12. 2001), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Ministerstva financí ČR (dále jen "MF ČR"), kterým podle §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.), nebylo vyhověno jeho žádosti ze dne 12. 3. 2001 (doplněné podáním ze dne 9. 4. 2001) o prominutí daně z obratu ve výši 1.345.884,- Kč vyměřené Finančním úřadem pro Prahu 4 platebními výměry ze dne 31. 5. 1993, č.j. FÚ4/DPH/2106/93/Gr, a ze dne 17. 10. 1996, č.j. 45512/2.1/96/8917.
Stěžovatel se domnívá, že uvedeným rozhodnutím MF ČR "porušilo ústavní zákon č. 23/1991 Sb.,, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, i další zákony (viz dále), a to tím, že legalizovalo nezákonná jednání a rozhodnutí zejména správce daně Finančního úřadu Praha 4 a Finančního ředitelství Praha". Podle mínění stěžovatele porušování ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 560/1990 Sb. k zákonu č. 107/1990 Sb., o dani z obratu, v průběhu daňové kontroly u daňového subjektu K. (Poznámka: stěžovatelovo obchodní jméno, pod nímž v rozhodném období podnikal) ze strany správce daně Finančního úřadu pro Prahu 4 a uvedení nesprávných údajů ve zprávě o kontrole daně z obratu za roky 1991 a 1992 následně vedly k porušení jeho základních práv "garantovaných především v hlavě první a páté Listiny základních práv a svobod". Stěžovatel má za to, že nezákonné postupy a závěry z provedené kontroly nemohly být zákonným podkladem pro vydání platebních výměrů Finančním úřadem pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 1993, č.j. FÚ4/DPH/2106/93/Gr, a ze dne 17. 10. 1996, č.j. 45512/2.1/96/8917, v úhrnné částce 1.345.884,- Kč jako doměrek daně z obratu za části roku 1991 a 1992.
Stěžovatel uvedl, že využil "téměř všech prostředků pro zákonné a spravedlivé řešení" přezkoumávané věci (všechny jeho návrhy byly finančními orgány zamítány), domnívá se, že projednání předmětné ústavní stížnosti by neměla bránit překážka nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tvrdí, že tato ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť došlo také k porušení práv "ostatní podnikatelské veřejnosti v tom, že se nemůže v dobré víře spoléhat na ustanovení daňových předpisů a vycházet z nich v praxi ...". Stěžovatel dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a obdobně s čl. 90 Ústavy ČR, jimiž je každému ústavně zaručena možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, neboť svými opakovanými a odůvodněnými návrhy usiloval o to, aby správní orgán (Poznámka: stěžovatel má zřejmě na mysli MF ČR) přezkoumal předchozí postupy, včetně jejich odůvodnění a aby následně své rozhodnutí odůvodnil výkladem, proč a na základě jakých úvah jeho žádosti nevyhověl. Stěžovatel dále spatřuje neústavnost napadeného rozhodnutí i v tom, že nebyla vzata v úvahu jeho sociální situace, neboť je mu 70 let, je nevyléčitelně nemocen a jeho zdravotní stav se postupně zhoršuje. Stěžovatel konečně uvedl, že "neměl možnost uplatnit svá procesní práva v daňovém řízení".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž rozhodnutí MF ČR ze dne 20. 9. 2001, č.j. 392/69914/2001, zruší a aby dále (v důsledku jeho nemajetnosti a plného odkázání na starobní důchod, jehož výše se pohybuje na hranici životního minima) "usnesením zavázal účastníka nahradit stěžovateli ve lhůtě 15 dnů ode dne vykonatelnosti tohoto usnesení náklady řízení před Ústavním soudem".
Ústavní soud z ústavní stížnosti, z přiložených listin a ze spisového materiálu Finančního úřadu pro Prahu 4, Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a MF ČR zjistil následující. V souzené věci Finanční úřad pro Prahu 4 vydal dne 31. 5. 1993 pod č.j. FÚ4/DPH/2106/93/Gr, platební výměr, kterým byla stěžovateli dodatečně stanovena daň z obratu za zdaňovací období července - září a října - prosince roku 1991 ve výši 771.936,- Kč. MF ČR rozhodnutím ze dne 22. 12. 1994, č.j. 181-74483/1994, nevyhovělo žádosti stěžovatele o prominutí výše uvedené dodatečně doměřené dani z obratu, neboť nebyly zjištěny nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových zákonů. Stěžovatelovo odvolání proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 2. 7. 1996, č.j. FŘ-3203/3/96, zamítlo. Stěžovatel proti citovanému rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu správní žalobu nepodal, ale obrátil se na MF ČR s žádostí o prominutí daně. Pro úplnost je nutno poznamenat, že proti následnému zamítavému rozhodnutí ministra financi ČR o odložení jeho žádosti pro opakování již odmítnutých důvodů ze dne 25. 1. 2000, č.j. 392/68410/1999, podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 163/2000, jako nepřípustnou, odmítl. Finanční úřad pro Prahu 4 platebním výměrem ze dne 17. 10. 1996, č.j. 45512/2.1/96/8917, dodatečně stanovil daň z obratu za zdaňovací období II. a III. čtvrtletí roku 1992 ve výši 573.948,- Kč. Také odvolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 24. 2. 1997, č.j. FŘ-111/3/97, zamítlo a stěžovatel proti tomuto rozhodnutí (stejně jako v případě rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 2. 7. 1996, č.j. FŘ-32O3/3/96) správní žalobu nepodal. MF ČR následně rozhodnutím ze dne 14. 12. 2000, č.j. 392/91199/2000, nevyhovělo stěžovatelově opakované žádosti o prominutí daně z obratu v celkové výši 1.345.884,- Kč (tj. předepsané Finančním úřadem pro Prahu 4 za zdaňovací období roku 1991 platebním výměrem ze dne 31. 5. 1995, č.j. FÚ4DPH/2106/93/Gr, ve výši 771.936,- Kč a za zdaňovací období roku 1992 platebním výměrem ze dne 17. 10. 1996, č.j. 45512/2.1/96/8917, ve výši 573.948,- Kč) a daň mu neprominulo. Právě tak MF ČR rozhodnutím ze dne 20. 9. 2001, č.j. 392/69914/2001 (touto ústavní stížností napadeným), podle §55a zákona č. 337/1992 Sb., nevyhovělo stěžovatelově opakované žádosti ze dne 12. 3. 2001, doplněné podáním ze dne 9. 4. 2001, o prominutí daně z obratu, ve výši shora uvedené a vyměřené citovanými platebními výměry Finančního úřadu pro Prahu 4.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel, který nepodal správní žalobu ani proti jednomu z obou pravomocných odvolacích rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a nepožádal tedy obecný soud, aby podle §247 a násl. o.s.ř. v režimu správního soudnictví přezkoumal jejich zákonnost, uvedenou podmínku přípustnosti návrhu tak nesplnil.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se - na rozdíl od stěžovatele - nedomnívá, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. V souzené věci se totiž jednalo toliko o klasifikaci zboží (rostlinného oleje) a o konkrétní zatřídění určité položky pod vyšší položku 756 000 Sazebníku daně z obratu. Má-li ústavní stížnost - ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, je nezbytné, aby šlo o řešení takové otázky, jež by mělo dopad na širší okruh případů a muselo by mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem [viz Filip, J., Hollander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 341-342]. V souzené věci se však o takový případ nejedná a odlišný názor na praktickou aplikaci Sazebníku daně z obratu takovým důvodem být nemůže.
Ústavní soud dále (a navíc) připomíná, že se v případě prominutí daně podle ustanovení §55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. jedná o uvážení příslušného ministerstva, které může daň zcela nebo zčásti prominout z důvodu v něm uvedených. Na její prominutí proto není - vzhledem k citované právní úpravě - právní nárok a v konkrétní věci rozhoduje ministerstvo v rámci svého správného uvážení. Rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí (§55a odst. 4 věta první zákona č. 337/1992 Sb.). Proti předmětnému rozhodnutí nelze podle ustanovení §248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. podat ani správní žalobu, neboť soudy nepřezkoumávají rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není nárok, nebo rozhodnutí o žádostech na odstranění tvrdosti zákona, zejména rozhodnutí finančních orgánů o úlevách na odvodech, daních a poplatcích. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí z mezí správního uvážení nevybočilo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, zamítl i návrh stěžovatele, aby mu účastník řízení (MF ČR) uhradil náklady řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj