ECLI:CZ:US:2002:1.US.687.01
sp. zn. I. ÚS 687/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti P. G., zastoupeného advokátem JUDr. J. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 57 T 17/99, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 8 To 99/01, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1, 3 trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 let.
Tohoto trestného činu se stěžovatel údajně dopustil tím, že dne 8. 7. 1993 po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného MUDr. O. S., který byl u něj na návštěvě, a to tak, že ho nejprve začal vystrkávat z kuchyně do chodby bytu, kde poškozený v důsledku podnapilosti upadl obličejem na zem. Poté jej stěžovatel opakovaně kopal, a to převážně do hlavy, následně ho vystrkal na chodbu domu, kde poškozeného uchopil za oděv a srazil ho k zemi, takže poškozený padl na chodbu zády. V důsledku těchto napadení utrpěl závažná zranění hlavy, kterým následující den podlehl.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že byl během jednání městského soudu vykázán z jednací síně z obavy, že svědci v jeho přítomnosti nevypoví pravdu (§209 trestního řádu). Tento názor je prý však naprosto neopodstatněný, jelikož pokud by svědek nevypověděl pravdu, vystavil by se nebezpečí trestního stíhání. Naopak údajně nelze vyloučit, že nepřítomnost stěžovatele "povede svědka k tomu, že bez zábran bude vypovídat nepravdu vedoucí k usvědčení obžalovaného, a to zejména v těch případech, kdy je svědek v příbuzenském poměru k obžalovanému a vztahy mezi nimi jsou negativní". Řízení před soudem ve své nepřítomnosti proto stěžovatel považuje za nespravedlivé, byť byl výslechu klíčových svědků přítomen jeho obhájce. Stěžovatel dále tvrdí, že po svém zadržení policií nebyl s důvody zadržení ihned seznámen.
Stěžovatel rovněž uvádí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, a zatímco návrhy státního zastupitelství akceptovaly, jeho důkazní návrhy odmítly pro údajnou nadbytečnost a neúčelnost. Jednalo se o návrh na výslech lékařky a sanitáře, o dotaz na dispečink linky 155, o vyžádání magnetofonové nahrávky "oznámení", o úřední záznam výpovědí zemřelé svědkyně B. a o návrh na provedení vyšetřovacího pokusu a na rekonstrukci.
Nejzávažnější pochybení stěžovatel spatřuje v "nerespektování posudku znalců z oboru soudního lékařství". Znalkyně MUDr. L. prý totiž konstatovala, že tupé násilí působilo na hlavu poškozeného velkou plochou, a to na její přední část, a že od tohoto zranění se odvíjejí další fraktury lebky. Navíc lebka poškozeného byla křehká, jelikož lebeční kosti byly o 50 % slabší, než je normální; kdyby prý byly lebeční kosti poškozeného normální, popsané následky by nenastaly. Znalkyně proto údajně vyloučila, že by ke vzniku nejzávažnějšího zranění došlo tak, jak vypověděla svědkyně J. G. Sám stěžovatel prý jakékoli kopání do hlavy poškozeného vždy popíral.
Stěžovatel konečně popřel závěr soudu, že po předmětném incidentu měl odejít do hospody a že po návratu měl napadat svého syna za to, že syn řekl policistům, že stěžovatel poškozeného napadl. To je prý nemožné, neboť "poškozený na následky zranění zemřel až druhý den a teprve potom se případem začala policie zabývat". Obhajobu stěžovatele údajně potvrzuje rovněž výpověď svědkyně K.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá především ve zpochybnění hodnocení provedeného dokazování tak, jak je provedly v napadených rozhodnutích Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, a dále v námitce, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces tím, že výslech některých klíčových svědků proběhl v jeho nepřítomnosti a že obecné soudy odmítly provést některé jím navržené důkazy.
Ústavní soud i v této souvislosti - s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky - považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V souzené věci však Ústavní soud zmíněný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neshledal. V daném případě totiž jmenované obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině a následném trestu stěžovatele na základě celé řady důkazů a svá rozhodnutí také řádně a přesvědčivě odůvodnily.
Stěžovatel především argumentuje znaleckým posudkem MUDr. L. a tvrdí, že tato znalkyně vyloučila vznik zranění poškozeného tak, jak v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly obecné soudy, a že k tomuto zranění prý tedy nemohlo dojít ani kopáním špičkou nohy. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze znaleckého posudku MUDr. L. a MUDr. B. vyplývá, že předmětná zranění poškozeného nastala "účinkem tupého násilí, působícího různě velkou silou převážně na hlavu poškozeného", a to opakovaně (č.l. 744). Tato zranění jsou podle názoru znalců vysvětlitelná pádem na zátylí nebo kopáním do týlní krajiny hlavy. Jmenovaní znalci dále konstatovali, že lebeční kosti poškozeného sice byly poněkud slabší, než je běžné, takže ke vzniku zlomeniny stačilo i menší množství intenzity násilí, nicméně že lebku nelze považovat za anomální. Z předmětného soudního spisu Ústavní soud dále zjistil, že znalec MUDr. H. ve svém posudku uvedl, že zranění poškozeného vzniklo tupým násilím, které "působilo velkou silou opakovaně na hlavu postiženého, a to do oblasti pravé spánkově temenní a temenně týlní a dále menší silou působící do čelní krajiny na levou paži a levou dolní končetinu". Jako možný vznik těchto zranění jmenovaný znalec označuje opakované kopání do hlavy a naopak vyloučil jeden pád nebo "prostý pád" poškozeného (č.l. 184).
Jestliže tedy na základě citovaných znaleckých posudků - a také ve shodě s dalšími provedenými důkazy - Městský soud v Praze vyvodil závěr (který později potvrdil rovněž Vrchní soud v Praze), že podle okolností předmětného útoku a podle způsobu jeho provedení stěžovatel chtěl poškozenému způsobit (a také způsobil) těžkou újmu na zdraví, když jej kopal pevnou obuví do životně důležitého orgánu, nelze v tomto závěru spatřovat extrémní nesoulad ve smyslu zmíněné judikatury Ústavního soudu. Tuto část námitek obsažených v ústavní stížnosti proto musel Ústavní soud odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, protože svojí podstatou brojí toliko proti způsobu provedeného dokazování a jeho vyhodnocení, což Ústavnímu soudu - ve shora uvedeném smyslu - nepřísluší.
Stěžovatel dále namítal, že městský soud odmítl akceptovat některé jeho důkazní návrhy. K tomu je nutno uvést, že ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu se o případ tzv. opomenutých důkazů jedná tehdy, jestliže obecný soud podané důkazní návrhy neprovede nebo o nich ani nerozhodne. To znamená, že soud podaným důkazním návrhům musí buď vyhovět anebo vyložit, z jakých důvodů to odmítl. Pokud tak neučiní, zatíží své rozhodnutí vadou, která zakládá jeho protiústavnost (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).
V souzené věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná. Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je totiž patrno, že vrchní soud podrobně vyložil, z jakých důvodů již nebylo nutné provést stěžovatelem navržené důkazy: rekonstrukce se jevila jako nereálná s ohledem na dobu, která uplynula ode dne spáchání předmětného trestného činu; požadavek na vypracování znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie ohledně dětí stěžovatele K., J. a D. G. byl shledán nedůvodným, jelikož tyto výpovědi nezavdávají závažné pochybnosti o jejich schopnosti správně vnímat nebo vypovídat; prostorové možnosti v bytě stěžovatele jsou patrny z protokolu o ohledání místa činu a z fotodokumentace; svědkyně B. v roce 1993 nebyla vyslechnuta, nýbrž byla pouze "vytěžena" formou úředního záznamu, v rámci kterého uvedla, že o napadení poškozeného stěžovatelem jí není nic známo; dotaz na dispečink linky 155 nebyl relevantní, jelikož neměl vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé; výslech lékařky RZP byl nadbytečný a nedůvodný, neboť nemohl nijak zpochybnit pitevní nález poškozeného.
Ústavní soud proto konstatuje, že obecný soud náležitě a uspokojivě vyložil, z jakých důvodů nebylo nutné provést stěžovatelem navržené důkazy, a rovněž v tomto směru je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel též upozorňuje na údajné procesní pochybení, jehož se měl dopustit městský soud tím, že jej vykázal z jednací síně z obavy, že klíčoví svědci v jeho přítomnosti nevypoví pravdu. Ústavní soud však shledal, že městský soud - s přihlédnutím k povaze trestné činnosti stěžovatele a k osobám svědků - postupoval plně v souladu s ustanovením §209 odst. 1 trestního řádu, který soudu umožňuje - v případě obavy, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu - vykázat obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit a může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Z protokolu o hlavním líčení konaném před Městským soudem v Praze dne 18. 4. 2000 (č.l. 611) totiž vyplývá, že v nepřítomnosti stěžovatele byli vyslechnuti svědci K. a D. G., děti stěžovatele, přičemž jejich výslechu byla přítomna obhájkyně stěžovatele, která jim kladla dotazy, stěžovatel byl po předvedení do jednací síně s jejich výpověďmi seznámen a bylo mu umožněno svědkům klást dotazy. Ani v tomto směru proto Ústavní soud v postupu městského soudu neshledal pochybení a úvahu stěžovatele, že v nepřítomnosti obžalovaného někteří svědci vypovídají nepravdu, zejména ti, kteří se k němu nacházejí v příbuzenském vztahu, nelze považovat za nic jiného než za neopodstatněnou spekulaci.
Konečně k námitce stěžovatele, že prý nebyl ihned po zadržení seznámen s jeho důvody, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl zadržen dne 21. 5. 1999 v 11.45 hod., zadržení předcházelo podání vysvětlení, k němuž došlo v 10.35 hod. (č.l. 18) a již ve 12.35 hod. stejného dne stěžovatel převzal opis sdělení obvinění (č.l. 19,20). V činnosti policejního orgánu tedy Ústavní soud neshledal pochybení ve shora tvrzeném smyslu. Navíc Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost brojí proti rozhodnutím obecných soudů o vině a trestu a nikoliv proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci, kterým by mohlo být neoprávněné zadržení stěžovatele. Mezi podstatou ústavní stížnosti a stížnostním petitem a mezi touto námitkou proto neexistuje přímá spojitost, takže se evidentně nejedná o námitku relevantní a Ústavní soud ji proto musel odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za přesvědčivá a ústavně konformní. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu¨, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu