ECLI:CZ:US:2002:1.US.690.01
sp. zn. I. ÚS 690/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Z., zastoupeného advokátkou JUDr. E. H., proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 5 C 782/95, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 12 Co 292/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 ODO 111/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči v záhlaví označeným rozsudkem ve věci navrhovatele K. Z. proti stěžovateli (odpůrci) o zaplacení částky 150.000 Kč rozhodl, že stěžovatel je povinen navrhovateli uvedenou částku zaplatit. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil citovaný rozsudek okresního soudu a v odůvodnění uvedl, že proti svému rozsudku nepřipouští dovolání, "neboť nastiňovaná problematika již byla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena".
Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti zmíněnému rozsudku krajského soudu.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud především konstatoval, že při posuzování podaného dovolání vycházel ze znění občanského soudního řádu před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., jelikož dovolání, podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. V daném případě Nejvyšší soud shledal, že dovolání nebylo přípustné, jelikož nebyl dán žádný z dovolacích důvodů. Přípustnost podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. se neuplatnila, neboť soud prvního stupně nerozhodl o věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 16. 6. 1997. Ohledně dovolacího důvodu podle ustanovení §239 o.s.ř. Nejvyšší soud konstatoval, že jeho přípustnost není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce, nýbrž až zjištěním, že tomu tak skutečně je. Takový zásadní význam je dán zpravidla tehdy, jestliže se jedná o právní otázku, která dosavadní judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, nebo pokud se její výklad dosud neustálil, či jestliže odvolací soud posoudil určitou otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. V souzené věci se prý sice jedná o posouzení právní otázky (tzn. otázky formy vypořádání nároků plynoucích z transformačního podílu v případě absence dohody, zejména s ohledem na zákon č. 144/1999 Sb.), kterou vyšší soudy řeší rozdílně, leč přesto dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné není, jelikož posouzením uvedené otázky se již Nejvyšší soud zabýval a dospěl k závěru, že jestliže nedojde k dohodě o vypořádání nároků z transformace, vypořádají se tyto nároky v penězích (srov. např. rozsudek ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001 a rozsudek publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod R 65/98).
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh předchozího řízení a především uvádí, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích omezily toliko na "obecné konstatování, že není-li dosaženo dohody o plnění, pak nepřichází do úvahy jiný způsob vypořádání, než v penězích". Tím prý předmětnou věc nesprávně právně posoudily. Stěžovatel konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. 12. 2000 a usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 10. 2001, takže se domnívá, že lhůta k podání ústavní stížnosti zůstala zachována. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod především tím, že údajně "nerespektovaly zásadu rozhodování podle právní úpravy dopadající na konkrétní případ". Stěžovatel se domnívá, že v souzené věci je přípustné dovolání (a to přesto, že odvolací soud dovolání nepřipustil), jelikož podle jeho informací Nejvyšší soud v souvislosti se zákonem č. 144/1999 Sb. (novelizujícím tzv. transformační zákon č. 42/1992 Sb.) nevydal žádné rozhodnutí s názorem na řešení otázky formy vypořádání majetkového podílu v případě neuzavření dohody. Ke zveřejnění rozhodnutí v téměř totožné věci (sp. zn. 29 Odo 134/2001) prý došlo až poté, co stěžovatel podal dovolání, a proto se stěžovatel domnívá, že "téměř po celou dobu dovolacího řízení bylo nesporně dovolání přípustné" a že Nejvyšší soud měl rozhodnout podobně jako ve věci vedené pod sp. zn. 29 Odo 134/2001, tzn. rozsudkem a nikoliv usnesením.
Stěžovatel konečně uvádí, že nepovažuje za vhodné případné zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, neboť "dnes už konstantní a pro nás nepříznivá judikatura Nejvyššího soudu mluví zcela jasně" a za těchto okolností prý nemá smysl vracet záležitost k novému projednání Nejvyššímu soudu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti "proti všem třem označeným rozhodnutím obecných soudů tak, jako by dovolací soud vydal zamítavé rozhodnutí". Z důvodu procesní opatrnosti stěžovatel Ústavní soud žádá, aby prominul zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti brojící proti citovaným rozsudkům okresního a krajského soudu.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Z toho je zřejmé, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání. Stěžovatel tedy zjevně považoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Na této skutečnosti nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že v jiné (obdobné) věci Nejvyšší soud ČR dovolání připustil a rozhodl o něm formou rozsudku a nikoliv usnesení. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však Nejvyšší soud přípustnost dovolání v této věci neshledal, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2000, který nabyl právní moci - jak uvádí i stěžovatel - dne 6. 12. 2000. Doručením tohoto rozsudku proto začala stěžovateli běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatel podal ústavní stížnost až dne 29. 11. 2001, je zjevné, že zákonnou lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržel.
Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti je lhůtou kogentní, kterou podle ustálené judikatury nelze prominout ani s poukazem na ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §204 o.s.ř., jichž se stěžovatel dovolává.
Ústavní soud proto konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti napadeným rozsudkům Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně, je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a z tohoto důvodu musí být odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se tedy dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především z toho, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz citované usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Ústavní soud již také opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Ústavní soud především - respektuje výše uvedenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů - neshledal důvod jakkoliv zpochybňovat právní závěr Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nevyplývala z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože tu nešlo o změnu rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud dále konstatuje, že ohledně dovolacího důvodu dle ustanovení §239 o.s.ř. odvolací soud dovolání nepřipustil; zde Ústavní soud poukazuje na to, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 333, 335). V této konkrétní věci Ústavní soud navíc podotýká, že napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za velmi přesvědčivé a z ústavněprávního hlediska neshledal důvod k jeho zpochybnění.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu