ECLI:CZ:US:2002:1.US.691.2000
sp. zn. I. ÚS 691/2000
Usnesení
I. ÚS 691/2000
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. V. Ch., CSc., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 5 To 127/2000, a usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 3 T 14/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 3 T 14/99, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 5 To 127/2000, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatelky a PhDr. J. M. o propuštění z vazby na svobodu z vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Současně soudy rozhodly, že u J. M. odpadá vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Stěžovatelka tvrdí, že usnesením Městského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě není ničím odůvodněn vazební důvod podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, přičemž zpochybňuje existenci tohoto vazebního důvodu již od počátku trestního řízení. V ústavní stížnosti uvádí, že důvody útěkové vazby, které jsou uvedeny v usnesení Městského soudu v Praze se nezakládají zcela na pravdě. V rozporu se skutečností je údajně tvrzení soudu o majetkové vázanosti stěžovatelky v zahraničí a stejně tak je mylný závěr, že z účtu společnosti Středoevropská burzovní, a. s. (dále jen "SEB"), odešla v roce 1996 vyšší částka peněz do zahraničí. Odůvodnění útěkové vazby obchodními vztahy se zahraničním obchodním partnerem, event. platbou právnické osoby, směřovanou mimo území ČR, by znamenalo, že v případě trestního řízení, vedeného proti kterémukoliv statutárnímu zástupci společnosti, by vždy existoval důvod pro útěkovou vazbu. Rovněž tak skutečnost tvrzená soudem, že nezletilé děti stěžovatelky jsou toho času v zahraničí, a to ve Švýcarsku, se nezakládá na pravdě, děti jsou v péči matky J. M. Stěžovatelka dále tvrdí, že má trvalé bydliště na území ČR, nikdy nebyla trestána, nepokoušela se trestnímu stíhání vyhýbat a nelze pominout ani skutečnost, že vazba její i jejího manžela trvá již přes 16 měsíců.
Stěžovatelka poukazuje i na nálezy Ústavního soudu, které judikovaly nutnost zdůvodnění existence vazebních důvodů v odůvodnění rozhodnutí, požadavek, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Má za to, že právě odůvodnění napadených usnesení obecných soudů není zcela v souladu s požadavky ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení.
Městský soud v Praze uvedl, že se vyjádřit nemůže, neboť spis, který má 19 svazků, byl zaslán Vrchnímu soudu v Praze k odvolacímu řízení.
Vrchní soud v Praze konstatuje, že nemá k dispozici procesní spis, neboť ten byl zaslán Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o odvolání obžalovaného M. proti usnesení, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Vrchní soud v Praze odkázal na své vyjádření k ústavní stížnosti PhDr. J. M., s tím, že z jeho obsahu a závěrů vyplývá, že zamítnutí ústavní stížnosti navrhuje i v tomto případě.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky a seznámil se s napadenými usneseními obecných soudů, a dospěl k závěru, že stěžovatelka v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již ve stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze a neshledal, že by v projednávané věci došlo k tvrzenému porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Předně Ústavní soud považuje za nutné podotknout, že vzetí do vazby je samozřejmě zásahem do osobní svobody, který však může být uskutečněn pouze z důvodů a na dobu, jež stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudů. Podstatu ústavní stížnosti lze spatřovat v nesouhlasu stěžovatelky s tím, že nadále zůstává ve vazbě, navíc pak, jak již bylo konstatováno, obdobné výhrady uvedené v ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila již ve stížnosti proti usnesení městského soudu.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že se nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebního důvodu, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu.
Z odůvodnění napadených usnesení je však patrné, že obecné soudy nespatřovaly existenci důvodu vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu pouze v příslušné trestní sazbě, jak se snaží tvrdit stěžovatelka, ale také v konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost (závažná majetková trestné činnost s výraznou škodou ve výši nejméně 70 000 000 Kč), v poměrech obviněné i ve způsobu provádění trestné činnosti. Soudy přihlédly i k nepravomocnému rozsudku, jímž byli oba obžalovaní odsouzeni k velmi vysokému trestu odnětí svobody.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého usnesení uvedl, že souhlasí se závěrem Městského soudu v Praze o opodstatněnosti dalšího trvání vazby u stěžovatelky a u obžalovaného J. M. z důvodů předpokládaných ustanovením §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Uvedl dále, že námitkám stěžovatelky nelze přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obžalované způsobem předpokládaným ustanovením §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění jim má právě vazba zabránit.
Ústavní soud tak neshledal, že by trvání důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu a to, jaké skutečnosti vedly soudy k tomuto závěru, vybočovalo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud konečně poukazuje na to, že se s rozhodnutím Městského soudu v Praze Vrchní soud ztotožnil i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obviněné na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, neboť vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména o ohledem na její závažnost a rozsah, je zřejmé, že další trvání vazby je nezbytné k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 trestního řádu, neboť to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu a potrestání jeho pachatele i na předcházení trestné činnosti.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění usnesení obou obecných soudů je patrné, že soudy se zabývaly hodnocením zákonných podmínek pro trvání vazby a podaly náležité vysvětlení důvodů, které je vedly k takovému rozhodnutí.
Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a rozhodnutích obecných soudů došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně chráněných práv a nezjistil ani extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, ani že by napadená usnesení odporovala judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud proto musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu