ECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.5
sp. zn. I. ÚS 695/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení, nezákonných rozhodnutí státních orgánů a neposkytnutí informace v soudním sporu vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 544/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým vysloví, že byla porušena jeho níže uvedená základní práva a bylo mu přiznáno patřičné zadostiučinění do celkové výše způsobené škody 123 450,-- Kč.
Stěžovatel je toho názoru, že tím, že v jeho věci nebylo za více než čtyři roky rozhodnuto a nebyla mu poskytnuta – v rozporu s ust. §14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů – informace ohledně chronologie vyřizování soudních spisů, byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl. 10, a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).
Ze stěžovatelem předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný J. B. byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 7 741,-- Kč a penále ke dni 8. 4. 1998 ve výši 176 312,60 Kč dne 22. 10. 1998 Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Dne 30. 12. 1998 uvedený soud vydal platební rozkaz. Dne 19. 2. 1999 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor. Na základě výzvy soudu ze dne 15. 3. 1999 se stěžovatel vyjádřil k podanému odporu. Dne 17. 1. 2000 stěžovatel požádal ministra spravedlnosti, aby přešetřil průtahy v soudním řízení. Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli sdělilo dne 7. 2. 2000, že jeho stížnost na průtahy v soudním řízení byla postoupena k přímému vyřízení předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem. Místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovateli dne 21. 3. 2000 sdělila, že v jeho věci v současné době probíhají výslechy svědků dožádaným soudem a po provedení těchto úkonů a vrácení spisu soudu bude neprodleně nařízeno jednání a bude pravidelně sledovat další postup řízení tak, aby nedocházelo k neodůvodněným průtahům. Uvedla rovněž, že v současné době je obchodní úsek obsazen pouze polovinou soudců a je ještě stále vyřizována agenda z minulých let. Dne 27. 6. 2001 proběhlo jednání, které skončilo dohodou mezi účastníky. Dne 22. 6. 2001 vydala místopředsedkyně Krajského soudu rozhodnutí sp. zn. Spr 3517/2001, kterým nevyhověla žádosti stěžovatele o poskytnutí informace ohledně posloupnosti vyřizování sporů přidělených soudci JUDr. Š. L. a své rozhodnutí odůvodnila tím, že požadovanou informaci nelze podřadit pod taxativní výčet informací dle
§5 zákona o svobodném přístupu k informacím, č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dne 4. 7. 2001 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolání.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřila místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, která uvedla, že dne 24. 7. 2001 bylo předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem doručeno rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR čj.: OTSV 180/2001-ODV, ze dne 19. 7. 2001, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, a to pouze v jednom vyhotovení. Protože ze zákona o svobodném přístupu k informacím nevyplývá povinnost subjektu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, doručovat odvolací rozhodnutí, vzal Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí pouze na vědomí a stěžovateli jej nedoručoval.
Stěžovatel se především dovolává ochrany svého práva na soudní proces bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplývá ze spisového materiálu, došlo v předmětné věci od vydání platebního rozkazu soudem k tomu, že soud asi po dobu dvou let nenařizoval jednání, což bylo zdůvodněno místopředsedkyní krajského soudu vytížeností a nedostatečnou obsazeností soudu. V současnosti však je stěžovatelova soudní věc skončena a lze konstatovat, že stěžovatelem namítané protiústavní procesní vady byly napraveny samotným obecným soudem. Pokud se týká námitky stěžovatele, že dosud neobdržel rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o svém odvolání proti rozhodnutí místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým nevyhověla jeho žádosti o poskytnutí informace o posloupnosti vyřizování sporů, je nutno podotknout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani neuvádí, že by v této záležitosti byl již kontaktoval ministerstvo spravedlnosti, kterému přísluší se o doručení rozhodnutí o odvolání postarat.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jeho pravomoc je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že namítané porušení základních práv stěžovatele již není možné přezkoumávat, neboť ústavní stížností tvrzený stav překonalo rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ústavní soud se může zabývat tvrzeným zásahem do základních práv jen tehdy, pokud takový stav trvá. Pominul-li, pak se ústavní stížnost stává návrhem nepřípustným (§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
K žádosti, aby Ústavní soud zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění, je třeba uvést, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR a ani podle ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu o čem má jednat, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce Ústavního soudu