ECLI:CZ:US:2002:1.US.699.01
sp. zn. I. ÚS 699/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 4. 2001, sp.zn. 10 C 266/2000-53 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně stěžovatelem označené jako rozsudek) a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 9 Co 329/2001 (taktéž chybně označené jako rozsudek), takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Litoměřicích ve věci žalobce J. Č. proti stěžovateli o přivolení k výpovědi z nájmu bytu odmítl odvolání stěžovatele ze dne 5. 3. 2001, podané na poště dne 7. 3. 2001 jako opožděné.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel dne 16. 2. 2001 převzal do vlastních rukou rozsudek tamního soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 10 C 266/2000-47. Od tohoto dne - ve smyslu §204 o.s.ř. - mu plynula patnáctidenní lhůta k podání odvolání. Den 5. 3. 2001 byl posledním dnem, kdy mohl stěžovatel podat odvolání i prostřednictvím pošty. Okresní soud shledal, že stěžovatel podal odvolání k poštovní přepravě až 7. 3. 2001, tedy po zákonem stanovené odvolací lhůtě.
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení Okresního soudu v Litoměřicích potvrdil.
V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že citovaný rozsudek okresního soudu ze dne 24.1.2001 byl doručován doporučeně do vlastních rukou přímo stěžovateli a podle následného sdělení pošty bylo zjištěno, že dne 16. 2. 2001 stěžovatel osobně tento rozsudek převzal. Lhůta pro podání odvolání v dané věci počala stěžovateli běžet dne 17. 2. 2001 a skončila uplynutím patnáctidenní lhůty (§204 o.s.ř.), to znamená 5. 3. 2001. Z obálky, v níž bylo obsaženo odvolání, je zřejmé, že odvolání proti rozsudku ve věci samé bylo podáno na poštu dne 7. 3. 2001, tedy opožděně. Krajský soud dále uvádí, že stěžovatel byl v řízení původně zastoupen JUDr. J. K., který však dne 22. 1. 2001 oznámil soudu, že již dnem 13. 2. 2000 vypověděl stěžovateli plnou moc. Jiná plná moc, která by svědčila o zastoupení stěžovatele jiným právním zástupcem, ve spise obsažena není. Soudy tedy vycházely z toho, že stěžovatel nebyl právně zastoupen a že rozsudek ve věci samé byl správně doručován do vlastních rukou stěžovateli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, především právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen Listina ) a dále čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel dále v odůvodnění ústavní stížnosti vyjadřuje svoji nespokojenost s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 10 C 266/2000-47. Je přesvědčen, že okresní soud nezjistil všechny potřebné skutečnosti tak, aby mohl vydat rozsudek ve věci samé. V podstatě nesouhlasí s dokazováním, které okresní soud v dané věci provedl.
Proto Krajskému soudu v Ústí nad Labem vytýká, že se v záhlaví napadeném usnesení zabýval jen tím, že odvolání bylo podáno po stanovené patnáctidenní lhůtě. Nevzal prý v úvahu ani zdravotní stav stěžovatele, ani situaci v níž se stěžovatel nacházel.
Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená usnesení Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem (v ústavní stížnosti v obou případech stěžovatelem označené jako rozsudky) zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti a ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel napadá usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 4. 2001, sp.zn. 10 C 266/2000-53 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 9 Co 329/2001, i když je ve svém podání mylně nazývá rozsudky.
Ústavní soud při vlastním posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě, kdy stěžovatel napadá usnesení obecných soudů o odmítnutí jeho odvolání jako opožděného, je tedy úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito usneseními porušily obecné soudy některá základní práva stěžovatele.
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud konstatuje, že podle §204 o.s.ř. je možné podat odvolání do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje. Podle §58 o.s.ř. - kde to zákon nevylučuje - může soud z omluvitelných důvodů zmeškání této lhůty prominout. Je však nutné spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty podat i samo odvolání. V souzené věci - jak je zřejmé z obsahu spisu - obecné soudy lhůtu k podání odvolání spočítaly správně. Ústavní soud - rovněž ze spisového materiálu - dále nezjistil, že by stěžovatel spolu s odvoláním podal i návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, byť v ústavní stížnosti poukazuje na svůj "zdravotní stav a situaci". Je tedy zřejmé, že oba obecné soudy postupovaly v dané věci ústavně zcela konformním způsobem a v souladu s procesními předpisy, které příslušný zákon stanoví.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2. čl. 38 odst. 2 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, v souzené věci porušeny nebyly.
Ústavní soud konečně připomíná, že dle ustálené judikatury je vázán petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu, takže se věcnými důvody obsaženými v ústavní stížnosti zabývat nemůže.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu