ECLI:CZ:US:2002:1.US.7.01
sp. zn. I. ÚS 7/01
Usnesení
I. ÚS 7/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Ing. P. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 109/2000, ze dne 12. 9. 2000, a rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 74/99, ze dne 27. 4. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí obecných soudů. Uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Praze byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8. let. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Praze zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že převzal padělané bankovky od spoluobžalovaného V. Z. a tyto předal spoluobžalovaným J. Z. a M. L., sám směnil nejméně 9 bankovek na DEM a jedné bankovky užil při placení jednoho kartonu cigaret.
Podle stěžovatelova názoru žádný z důkazů obsažených v soudním spisu neprokazoval přímo nebo v určitém logicky uceleném řetězci nepřímo tu skutečnost, že by něco o nějakých falešných bankovkách věděl, že by falešné bankovky od obžalovaného V. Z. převzal a pod příslibem provize předal obžalovanému M. L., a že tyto bankovky sám jako falešné směňoval ze DEM a použil je k nákupu spotřebního zboží. Právní závěry vyvozené soudy byly v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními, které měly k dispozici pro svá rozhodování a nedostatek důkazů byl nahrazen domněnkami.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele v podstatě směřují do hodnocení provedených důkazů. Je přesvědčen, že byly provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu a byly hodnoceny způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu. Vrchní soud je přesvědčen, že jako soud odvolací nikterak nepochybil a nedopustil se žádného porušení práv stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.) Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].
V dané věci však Ústavní soud žádné porušení práv stěžovatele neshledal. Většina stěžovatelových námitek se týká prováděných důkazů a jejich hodnocení. K tomu Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení této zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu, což v daném případě zjištěno nebylo. Po posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se Ústavní soud v podstatě ztotožnil se skutkovými závěry i s vyhodnocením uceleného souboru důkazů v provedeném trestním řízení a neshledal porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Obě napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněná, soud I. stupně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jeho právní závěry nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jeho dvacetistránkové odůvodnění považuje Ústavní soud za vyčerpávající.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu