ECLI:CZ:US:2002:1.US.703.01
sp. zn. I. ÚS 703/01
Usnesení
I. ÚS 703/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 3 To 114/2001, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 50 T 2/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 3 To 114/2001, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2001, sp. zn. 50 T 2/2000. Naposled citovaným rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou, že dne 6. 8. 2000 kolem 21:15 hod ve společném bytě v Třebíči v důsledku dlouhodobého konfliktu se svým manželem L. H., poté, co ji manžel pěstí udeřil do obličeje, tohoto v úmyslu usmrtit polila benzinem a zapálila, čímž mu způsobila popáleniny převážně III. stupně na 60% procentech povrchu těla. V důsledku těchto popálenin jmenovaný přes následnou soustavnou lékařskou péči zemřel dne 15. 8. 2000, přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo multiorgánové selhání se sepsí. Podle soudního výroku tedy stěžovatelka úmyslně usmrtila jiného člověka, tento čin spáchala zvlášť trýznivým způsobem a dopustila se tak trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud v Olomouci výše uvedeným usnesením odvolání stěžovatelky zamítl, jelikož je neshledal důvodným.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že v průběhu řízení před nalézacím soudem navrhla za účelem prokázání jejího zdravotního stavu znalecký posudek z oboru gynekologie, jelikož prý dlouhodobě trpí tzv. premenstruačním syndromem. Znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie vliv tohoto syndromu při spáchání trestného činu nevzaly podle stěžovatelky v úvahu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu potom podle jejího názoru pouze přejímá skutkové a právní závěry soudu I. stupně, aniž by se důsledně zabývalo vznesenými odvolacími námitkami stěžovatelky. Poukaz odvolacího soudu na "téměř vzorový" rozsudek nalézacího soudu se stěžovatelce jeví jako absurdní, jelikož prý nesplňuje ani jednu z náležitostí uvedených v §125 trestního řádu, což jej činí nepřezkoumatelným. Dále je v ústavní stížnosti poukázáno na obecné závěry, týkající se práva na spravedlivý proces a problematiku dokazování, obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 181/2000 a I. ÚS 258/99 (správně III. ÚS 258/99). Argumentace stěžovatelky je uzavřena tvrzením, že skutkový stav byl v daném případě zjištěn neúplně, neboť byly zamítnuty navržené důkazní návrhy, jimiž zamýšlela prokázat polehčující okolnosti či stav, ve kterém v důsledku závažné psychické poruchy nemohla ovládat své konání. Rovněž trest, který pro ni při jejím zdravotním stavu může mít prý nenapravitelné následky, považuje za nepřiměřeně vysoký a nenaplňující svůj účel.
Účastník řízení, Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatelky považuje za neopodstatněné a zčásti matoucí. V zásadě pak odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl zamítnutí, resp. odmítnutí stížnosti, přičemž doplnil, že otázce, zda stěžovatelka v kritické době trpěla tzv. premenstruačním syndromem byla věnována oběma soudy značná pozornost. K tvrzení o poukazu odvolacího soudu na "téměř vzorový rozsudek soudu nalézacího" tento soud konstatoval, že nic takového ve svém rozhodnutí neuvedl. Rovněž vedlejší účastník řízení, Krajský soud v Brně zdůraznil, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a poukázal přitom na příslušný obsah spisového materiálu, jakož i na rozhodnutí soudů obou stupňů.
K uvedeným vyjádřením obecných soudů nutno pro úplnost doplnit, že advokát stěžovatelky při nahlédnutí do spisu dne 9. 4. 2002 požádal o zaslání jejich kopií, v čemž mu bylo Ústavním soudem vyhověno s tím, že na obsah těchto vyjádření může reagovat ve lhůtě 20 dnů ode dne jejich doručení, což neučinil (doručení vykázáno 12. 4. 2002).
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, předcházejícím řízením i s obsahem spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 2/2000, a zjistil, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a neporušily žádná základní práva nebo svobody stěžovatelky. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a nezávislé soudy přesvědčivě odůvodnily svá rozhodnutí. Rovněž uložený trest je adekvátní spáchanému trestnému činu, jeho společenské nebezpečnosti a všem polehčujícím i přitěžujícím okolnostem jeho spáchání.
Zásadní námitkou uvedenou v ústavní stížnosti je, že obecné soudy prý řádně nezkoumaly, zda stěžovatelka netrpěla, resp. netrpí tzv. premenstruačním syndromem a že její návrhy na vypracování revizního znaleckého posudku v tomto směru byly odmítnuty. Na tomto místě je proto nutno připomenout, že právo navrhovat doplnění dokazování nelze vykládat tak, že dovoluje např. předvolat a vyslýchat veškeré svědky a že soud musí provést každý důkaz, který obžalovaný subjektivně považuje za nutný. Z příslušného spisového materiálu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se zmíněnou otázkou náležitě zabývaly a dostatečným způsobem objasnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatelky, že se trestného činu dopustila pod vlivem citovaného syndromu, resp. proč byl odmítnut návrh na vypracování revizního znaleckého posudku. Soud prvního stupně mj. uvedl, že znalci z oboru zdravotnictví měli dost času k pozorování stěžovatelky a protože byli zaměřeni na vyšetření jejího celkového duševního stavu, byli by zcela určitě psychotické onemocnění tohoto původu zjistili. Jak doplnil odvolací soud - u stěžovatelky existence tohoto syndromu v kritické době nebyla zjištěna i přesto, že na zjištění náznaků, které by pro jeho existenci mohly svědčit, byl zaměřen znalecký posudek specialistů z oboru psychiatrie a psychologie, kteří měli k dispozici rozsáhlé zdravotní materiály stěžovatelky od několika odborných lékařských zařízení.
Ústavní soud tedy neshledal důvod nerespektovat hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat provedené hodnocení důkazů, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení a tím i do nezávislosti v rozhodování obecných soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem těchto soudů, a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud zde odkazuje na svou obecně přístupnou judikaturu, ve které již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů ani není soudem těmto soudům nadřízeným.
Rovněž další námitky stěžovatelky, týkající se údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal Ústavní soud důvodnými. Jak již výše uvedeno, postupu soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a i odůvodnění jejich rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá a logická. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. listopadu 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu