ECLI:CZ:US:2002:1.US.706.2000
sp. zn. I. ÚS 706/2000
Usnesení
I. ÚS 706/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného advokátem JUDr. V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2000, č. j. 22 Co 164/2000-111, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 23 C 283/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Měl za to, že konkrétně došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni, paní L. K., (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastnice") částku ve výši 17 766 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě jí uhradit náklady řízení ve výši 8 362 Kč. Stěžovatel namítal, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že mezi účastníky nebyla sporná výše žalované částky ani způsob jejího výpočtu, ale právní důvod uplatněné pohledávky. Uvedl, že podle názoru vedlejší účastnice je stěžovatel v domě, nacházejícím se ve vlastnictví vedlejší účastnice, nájemcem obytné místnosti a nikoliv bytu (jak sám tvrdí), a že v době od prosince 1995 do října 1998 neplatil nájemné v předepsané výši. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že se před obecnými soudy bránil poukazem na stanovisko stavebního úřadu o kolaudačním stavu domu, podle něhož jsou v domě bytové jednotky. Podle názoru stěžovatele byla povinna vedlejší účastnice přijmout nájemné stanovené za nájem bytu a nikoli jednat tak, jakoby předmětný bytový dům byl penzionem.
Stěžovatel argumentoval tím, že do bytu v ulici Římské 44 v Praze 2 se nastěhoval s tím, že se jedná o byt a jako takový jej také dosud užívá. Podle jeho názoru při posuzování otázky, zda se jedná či nejedná o byt, je nutno vycházet z kolaudačního rozhodnutí, nikoli z faktického užívání. Uvedl, že žalobkyně ví, že její dům není penzionem, neboť by jinak nepodávala žádost o povolení změny v užívání předmětného domu na stavbu určenou k trvalému bydlení dle ust. §717 občanského zákoníku. Stěžovatel dále konstatoval, že vedlejší účastnice tuto skutečnost před soudy obou stupňů zamlčela, přičemž stěžovatel se pouze náhodou o této okolnosti dozvěděl. Podle mínění stěžovatele mělo být při projednávání předmětné věci rozhodující stanovisko stavebního úřadu a existující stavební dokumentace. Stěžovatel proto namítal, že obecné soudy vzaly v úvahu pouze faktický stav, a nikoliv stav právní, neboť zcela pominuly stanovisko odborného správního orgánu, tzn. odboru výstavby. Navíc vyslovil námitku v tom smyslu, že znalecký posudek soudního znalce Z. B. byl zpracován k jinému účelu, vychází z právní normy již neplatné a ani nijak nezohledňuje okolnost, že od doby kolaudace uběhlo více než šedesát let.
Stěžovatel rovněž poukázal na svůj nevyhovující zdravotní stav a vyslovil obavu, že v případě skončení nájemního vztahu výpovědí ze strany vedlejší účastnice, by mu hrozilo pouze poskytnutí náhradního ubytování.
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že odvolací soud porušil rovné postavení obou stran, neboť stěžovatelem předloženým důkazem - rozhodnutím odboru výstavby o přerušení řízení o povolení změny v užívání stavby - se soud vůbec nezabýval, a to přesto, že musel zjistit, že žádosti vedlejší účastnice o povolení změny v užívání stavby nebylo příslušným správním orgánem vyhověno. Podle názoru stěžovatele soud svým postupem upřednostnil důkazy svědčící druhé straně.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i právní dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel neplatil vedlejší účastnici nájemné v předepsané výši. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že pokud stěžovatel získal prostor, který obývá, na základě rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytů a svobodárenského pokoje (označující tento prostor jako jednolůžkový pokoj ve svobodárně), pak užívá obytnou místnost v zařízení určeném k trvalému bydlení ve smyslu ustanovení §717 občanského zákoníku, přičemž tento závěr není v rozporu se stanoviskem stavebního úřadu o kolaudačním stavu domu, protože i obytné místnosti mají charakter bytů. Tento závěr není dle názoru soudu ani v rozporu se stanoviskem soudního znalce Bareše, jehož posudek si vedlejší účastnice nechala v souvislosti s finanční kontrolou vypracovat a ani se závěry o povaze jiných obytných místností v domě (které byly předmětem jiných sporů před Obvodním soudem pro Prahu 2). Prvoinstanční soud věc uzavřel tak, že výše nájemného, požadovaná vedlejší účastnicí, není sporná. Za nedůvodnou považoval námitku promlčení vznesenou stěžovatelem. Soud prvního stupně neshledal oporu v hmotném právu pro přiznání poplatku z prodlení, uplatněnému vedlejší účastnicí (zákonná úprava se vztahuje pouze k nájemnému za byt a nikoliv na obytnou místnost).
Stěžovatel proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho vyhovující části, podal včas odvolání. Trval na tom, že v domě vedlejší účastnice užívá byt, což je patrno i z toho, že od počátku platí nájemné v takové výši jako za byt. Namítal, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby zjevné pochybení správního orgánu (který označil předmětný byt při schválení výměny jako svobodárenský pokoj) mu bylo přičteno k tíži, když tentýž orgán (pouze jiný odbor) tvrdí, že předmětný dům nikdy jako penzion kolaudován nebyl.
Odvolací soud, po zhodnocení důkazů provedených před soudy obou stupňů, dospěl k závěru, že ani po doplnění řízení se na správnosti závěrů soudu prvního stupně nic nezměnilo, odvolání stěžovatele nelze považovat za opodstatněné, a proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení, potvrdil.
K tomu, co ve svém skutkovém i právním zhodnocení předmětné věci již uvedl soud prvního stupně, odvolací soud dodal, že stěžovatel získal prostor, který obývá, výměnou s K. M., který jej sám užíval jako jednolůžkový pokoj ve svobodárně. Za této situace a podle zásady "nemo plus iuris transfere potest quam ipse habet" (nikdo nemůže převést více práv, než má sám), nemohl stěžovatel získat výměnou do tehdy osobního užívání byt, ale jen obytnou místnost v zařízení určeném k trvalému bydlení ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1991. Odvolací soud vycházel především ze skutečnosti, že i podle předchozí právní úpravy pojem "obytná místnost v zařízení určeném k trvalému bydlení" vyhovoval definici pojmu byt, tak jak vyplývalo z ustanovení §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Podle citované právní úpravy byl byt definován jako místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. V návaznosti na uvedené pak odvolací soud vyslovil nesouhlas s námitkou stěžovatele v tom smyslu, že označení předmětu výměny jako jednolůžkového pokoje ve svobodárně (který stěžovatel výměnou získal), bylo pochybením správního orgánu a že bylo v rozporu s kolaudačním stavem domu. Odvolací soud vyvrátil i další námitku stěžovatele, podle které měl být stěžovatel od počátku v dobré víře, že předmětný prostor užívá jako byt. Stěžovatel na dotaz odvolacího soudu totiž sám uvedl, že předchozí uživatel jej informoval, že se jedná o bydlení v penzionu.
Ústavní soud, v návaznosti na výše uvedené, neshledal v postupu obecných soudů pochybení. Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že se obecné soudy podrobně zabývaly veškerou argumentací stěžovatele, tzn. i všemi námitkami, které stěžovatel následně uplatňuje také ve své ústavní stížnosti. Není pravdou, že by se obecné soudy ve svých rozhodnutích nezabývaly právním stavem předmětného domu tak, jak uvádí stěžovatel. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že soud vycházel ze skutečnosti, že k rekolaudaci bytů v předmětném činžovním (resp. obytném) domě do doby rozhodnutí soudu nedošlo. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že vedlejší účastnici byla uložena finančním úřadem pokuta za porušení cenových předpisů, usměrňujících cenu nájemného v obytných místnostech k trvalému bydlení. Za rozhodující považuje Ústavní soud tu skutečnost, že soudy při posuzování dané věci musely vycházet z předmětu sporu, tzn. měly určit, zda stěžovatel užívá uvedený prostor jako byt a zda má tedy platit nájemné ve smyslu vyhl. č. 176/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (v průběhu řízení učinili účastníci nesporným, že nájemné, které je vedlejší účastnicí na stěžovateli požadováno, je vypočítáno správně a ohledně výše nájemného tedy sporu mezi účastníky není). Pak i odůvodnění rozhodnutí obecných soudů ohledně sporné věci považuje Ústavní soud za dostatečné.
Zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), čemuž nelze rozumět jinak, než že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal na procesní čistotu řízení. Nemůže však zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů, to vše ovšem za situace, že nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, chráněné Ústavou a Listinou základních práv a svobod. K takovému porušení práva či svobody stěžovatele v dané věci nedošlo. Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu