ECLI:CZ:US:2002:1.US.707.01
sp. zn. I. ÚS 707/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele H. M., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 39 T 10/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 3 To 10/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 39 T 10/99, byl stěžovatel (v původním řízení obžalovaný) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, pro který byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 1999, sp. zn. 39 T 10/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 3 To 31/2000, že:
1. dne 27. 12. 1998 kolem 4.20 hod. ve Znojmě, ul. V., před vchodem do baru Z. v podnapilém stavu poté, co byl pro hrubé chování v baru udeřen do obličeje vyhazovačem B. K. a vyváděn z baru před vchod, se otočil čelem k B. K. a ze vzdálenosti okolo jeden a půl až dva metry na B. K. vystřelil z nelegálně drženého revolveru nezjištěné značky ráže .38, přičemž poškozeného B. K. zasáhl do oblasti krku a způsobil mu tímto průstřel měkkých tkání spodiny ústní, příklopky hrtanové, jícnu a páteře v oblasti čtvrtého krčního obratle s přerušením míchy. Na následky tohoto zranění poškozený B. K. bezprostředně poté na místě činu zemřel;
2. od nezjištěné doby do 27. 12. 1998 do 4.20 hod. ve Znojmě neoprávněně držel revolver nezjištěné značky ráže .38.
Za jednání, popsané ve skutkové větě, byl stěžovateli uložen podle §219 odst. 1 tr. zákona, za použití §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v délce 11 let. Současně byl stěžovateli podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona uložen trest vyhoštění na dobu 10 let a podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit škodu způsobenou poškozenému B. K. ve výši Kč 28 855,80. Poškozený B. K. byl podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že stěžovatel je rakouským státním občanem, který se fakticky zdržuje v České republice od roku 1997, zejména v bytě J. K. ve Znojmě. Dne 26. 12. 1998 okolo 18.00 hod., v místě svého pobytu ve Znojmě, požil stěžovatel dávku kokainu, vzal si nabitý revolver nezjištěné značky ráže .38, uložil jej do pouzdra vzadu na opasku a vyrazil do znojemských barů, kde požíval alkoholické nápoje. Zde se setkal se svým známým V. K., který odvezl
již silně podnapilého stěžovatele dne 27. 12. 1998 okolo 3.00 hod. do baru Z. ve Znojmě. V baru stěžovatel bezdůvodně napadl vulgárními nadávkami barmanku V. M. Byl tedy požádán majitelem baru V. M., aby svého jednání zanechal a barmance se omluvil. To stěžovatel učinil, ale po chvíli se situace opakovala. Proto majitel baru vyzval poškozeného B. K., kterého zaměstnával jako vyhazovače, aby stěžovatele vyvedl z baru. Poškozený K, vyzval stěžovatele k opuštění baru, a to jak v jazyce českém, tak i německém. Poté stěžovatel napadl slovně i majitele baru a poškozeného, bar nehodlal opustit. Proto jej poškozený udeřil loktem do obličeje a jelikož stěžovatel i nadále nechtěl bar opustit, zkroutil mu poškozený K, ruce za záda, společně s majitelem baru ho uchopili za jednu ruku a takto mezi sebou jej vyváděli ve 4.20 hod. z baru, který je umístěn v podzemí. Před vchodovými dveřmi pustil majitel baru ruku stěžovatele a otevíral vstupní dveře do baru. Stěžovatel se vyhození bránil a když byl téměř na prahu dveří, vypadl mu jeho revolver na zem. Stěžovatel jej zvedl, aniž by si toho poškozený či majitel baru všimli. Poté, co vyšel ze dveří, následován ve vzdálenosti asi 1,5 až 2 metry poškozeným, se stěžovatel otočil a na poškozeného vystřelil. V tu dobu stála před vchodem do baru skupinka osob, která celou situaci viděla. Poškozený byl zasažen střelou mírně zespodu, těsně pod bradou do oblasti krku. Střela proletěla měkkými tkáněmi spodiny ústní, příklopky hrtanové v jícnu a páteře, kdy v oblasti čtvrtého krčního obratle přerušila míchu a tělo opustila. Poškozený po zásahu padl přímo před sebe na obličej a byl na místě mrtev. Stěžovatel z místa činu utekl, policií byl zajištěn téhož dne 27. 12. 1998 v dopoledních hodinách.
Ačkoli stěžovatel využil v přípravném řízení svého práva a odmítl cokoli uvést, v hlavním líčení na svoji obhajobu uvedl, že sice na poškozeného vystřelil, ale až poté co byl surově zbit jak poškozeným, tak i majitelem baru a nějakou další osobou. Údajně byl sražen na zem, kde do něho bylo kopáno. Při vyvádění ven byl opět na schodech zbit, a to tak, až upadl na zem. Když ležel na zemi, tak jedné z uvedených osob měl upadnout revolver, kterého se stěžovatel zmocnil. Následně byl vykopnut ze dveří, upadl a v polosedě viděl, jak se na něho "sápe" poškozený. Proto napřáhl zbraň a bez toho, že by se dotkl spouště či kohoutku, z ničeho nic vyšel výstřel. Jakmile stěžovatel opustil místo činu, zahodil revolver na ulici. Připustil, že se cítil opilý, ale účinky kokainu už na sobě nepociťoval, neboť kokain užívá již sedm nebo osm let. Odhadl, že jeho účinky pominuly zhruba za hodinu po požití.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že obhajoba stěžovatele byla zcela vyvrácena výpověďmi svědků N., M. a G., kteří shodně uvedli, že v okamžiku, kdy byl stěžovatel vyváděn z baru poškozeným a majitelem baru, se mu zvedla vzadu bunda a na jeho opasku se nacházelo speciální pouzdro, z něhož vyčnívala pažba revolveru. Současně byla vyvrácena jeho obhajoba, týkající se intenzity proti němu použitého násilí, když tvrzení stěžovatele nepotvrdil nikdo ze slyšených svědků - hostů baru. Pouze svědek K. připustil, že poškozený stěžovatele udeřil. I z lékařské zprávy je patrno, že stěžovatel měl podlitinu na oku a krku, což svědčí pouze pro jednu, maximálně dvě rány. Pokud se týká zranění poškozeného na kloubech pravé ruky, která jsou typická pro použití pěstí, vzal soud za prokázané, že poškozený boxoval, jak vyplývá z výpovědi svědka G., a takováto zranění byla zcela běžná. Navíc svědek K. u hlavního líčení uvedl, že stěžovatel byl udeřen poškozeným do obličeje loktem, nikoli pěstí. Tvrzení o sražení na zem a kopání do stěžovatele nepotvrdil nikdo ze svědků a nesvědčí mu ani výsledek lékařské zprávy. Dále bylo tvrzení stěžovatele o bití nahoře nad schody vyvráceno výpověďmi svědků M. a N., kteří šli za stěžovatelem asi šest až sedm metrů. Když byl vyváděn ven z baru, všimli si jeho revolveru. Než vyšli nahoru po schodech vedoucích z baru, procházel stěžovatel již dveřmi a hned na to došlo k výstřelu. I svědek G., který dole u baru uviděl na opasku stěžovatele revolver, chtěl poškozeného a majitele podniku varovat, ale než vyběhl schodiště, slyšel výstřel. Tuto část skutkového děje potvrzuje i svědek K., který, když viděl, že je stěžovatel vyváděn z baru, měl o něj strach a než stačil vyběhnout celé schody, již slyšel výstřel. Nepřímo je verze stěžovatele vyvrácena i výpověďmi svědků, kteří stáli venku před barem a uvedli, že když si odcházeli z baru zakouřit, dole žádný konflikt nebyl a neprobíhal. Venku nebyli dlouho, neboť nestačili ani vykouřit cigaretu, a uslyšeli hluk z prostoru za plechovými dveřmi baru. Jakmile se otočili po zvuku, svědci L., B., K. a H. viděli pád revolveru na zem a ruku stěžovatele, která jej zvedla. Hned na to stěžovatel a poškozený vyšli ze dveří.
Děj před barem popsali svědci L., B., K. a zčásti i H. tak, že poté, co vyšel ze dveří baru stěžovatel a vzápětí za ním poškozený, ušel stěžovatel asi tak dva až čtyři metry, otočil se a na poškozeného vystřelil. Ten okamžitě upadl na obličej na zem.
Svá skutková zjištění opřel soud prvního stupně také o znalecké posudky z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství a balistické expertízy, z nichž vyplývá, že kulka, která zasáhla poškozeného, letěla po mírně stoupající dráze. Tedy zbraň, ze které bylo vystřeleno, s ohledem na vzdálenost okolo dvou metrů, musela být o něco níže, než brada poškozeného, a to pokud by stál zcela vzpřímeně. Tento závěr koresponduje i se samotným tvrzením stěžovatele, že se otočil a napřáhl ruku s revolverem. Současně tato okolnost vylučuje obhajobu stěžovatele v tom, že by došlo ke střelbě, když ležel či se zvedal ze země, neboť potom by střelný kanál měl velmi strmou dráhu, která je vyloučena znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství. Další tvrzení stěžovatele o tom, že se poškozený na něho "sápal" když byl na zemi, odporuje jak balistické expertíze, tak ohledání místa činu, neboť kulka v takové pozici by nemohla, po průchodu krkem poškozeného, již narazit do zdi a zůstat ležet nedaleko poškozeného. V takové pozici by možná mohla zasáhnout krk poškozeného v úhlu zjištěném při pitvě, ale pak by zcela jistě ve svém letu pokračovala, nikoliv do zdi, ale do střechy či nad ni a nebyla by vůbec nalezena.
Vzhledem k tomu, že zbraň nebyla nalezena, bylo při jejím určení použito závěru balistické expertízy, kterou byla zkoumána kulka. Z ní vyplývá, že se jedná s největší pravděpodobností o ráži .38 nebo .357 a s ohledem na umístění drážek a polí byla vystřelena z revolveru, což je v souladu s popisem svědků, kteří zbraň zaregistrovali. Znalci pouze obecně konstatovali, kterými spouštěcími mechanismy bývají revolvery takovéto ráže vybaveny. Uvedli, jak se který systém uvádí k výstřelu, přičemž vyloučili, v případě nepoškozené zbraně, možnost výstřelu bez stisknutí spouště či vypuštění kohoutku. Podrobněji se nedokázali vyjádřit, neboť zbraň nebyla nalezena. S ohledem na druh použité zbraně a střeliva a s ohledem na zraňující účinky (jedná se o lepší polovinu běžně užívaných zbraní) nelze dovodit, že by střelba na danou vzdálenost mohla mít za následek pouze zranění či smrt jako nedbalost.
V dalším soud prvního stupně zmínil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - obor toxikologie, z něhož vyplývá, že stěžovatel měl v době spáchání trestného činu nejméně 1,46, nejvíce 2,09 promile alkoholu v krvi. Podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie, se stěžovatel v době činu nacházel pouze v prosté alkoholové opojenosti, kdy jeho schopnost ovládnout svoje jednání a rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání byla snížena pouze požitým alkoholem. Stěžovatel ale znal účinky alkoholu na svůj organismus. Požití alkoholu mělo za následek zvýšení již tak vyšší míry jeho vzrušivosti a pohotovosti k rozčilení a vzteku, možnosti prudkých reakcí, které jsou nepřiměřené intenzitě působícího podnětu. Stěžovatelova vyšší schopnost irritability a celkově zvýšená afektivní připravenost v tom smyslu, že nahromaděná agresivita propukne nečekaně nepřiměřeně prudce, je i bez působení alkoholu vyšší, než u většiny mužské populace.
K tvrzení stěžovatele o jednání v mezích nutné obrany soud prvního stupně konstatoval, že právě stěžovatel byl agresorem, tedy tím, kdo zcela bezdůvodně napadl slovně ženu za barem a koho následně vyzval majitel podniku a poté i poškozený k ukončení napadání. Teprve když stěžovatel ve svém jednání pokračoval, bylo proti němu užito násilí. Tato skutečnost, podle soudu prvního stupně, vylučuje poškozeného z možnosti vystupovat jako ten, kdo se bránil útoku. Od okamžiku, kdy napadl barmanku, byl útočníkem. Pokud snad dostal pěstí či loktem do obličeje bylo to sice tvrdé, ale ne zcela nepřiměřené. Následné vyvedení z baru bylo jen logickým následkem jednání stěžovatele, neboť je zřejmé, že v důsledku podnapilosti by, s ohledem na charakter své osobnosti, svou agresi jen zvyšoval.
Motiv jednání stěžovatele shledal soud prvního stupně v jeho psychologickém profilu, kdy se stěžovatel cítil jednáním poškozeného pokořen. Tato skutečnost v něm aktivovala, v důsledku jeho pohotovosti k rozčilení a vzteku, prudkou reakci, podnícenou i vyšším stupněm opilosti, touhou se pomstít a prosadit své vlastní potřeby.
Na základě výše uvedeného dovodil soud, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a alespoň v eventuálním úmyslu hodlal poškozeného usmrtit, když si byl vědom, že vlastní velice účinnou zbraň s výkonným střelivem, nabitou, a že střílí z velmi krátké vzdálenosti, navíc míří na horní polovinu těla.
V dalším soud prvního stupně konstatoval, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 3 To 31/2000, byl jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 11. 1999, sp. zn. 39 T 10/99, zrušen ve výroku o trestu, ale výrok o vině trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil stěžovatel, zrušen nebyl a nabyl právní moci. Na závěr, při úvaze o druhu a výši trestu, přihlédl soud prvního stupně i ke zprávě INTERPOLU, z níž vyplývá, že stěžovatel není osobou bezúhonnou. Od roku 1985 byl třikrát (1985, 1990, 1991) odsouzen soudem ve Vídni pro krádež, pro trestné činy v souvislosti s drogami, ublížení na zdraví, sexuální delikt, padělání a pozměňování měny a vyhýbání se vojenské službě. V roce 1988 byl odsouzen soudem v Mnichově pro spáchání trestného činu na úseku drog a v roce 1995 odsoudil stěžovatele soud v Římě za trestné činy rovněž na úseku drog.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 39 T 10/99, který byl stěžovateli a jeho obhájci doručen dne 11. 12. 2000, podal stěžovatel ve stanovené lhůtě odvolání, které směřovalo jak do výroku o vině, tak do výroku o uložených trestech, jakož i do výroku o náhradě škody. V odvolání poukazoval na předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 1999, jakož i na zrušující usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 3 To 31/2000, s tím, že původně byl uznán vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona. V řízení po zrušení věci odvolacím soudem však fakticky nedošlo k žádné změně důkazní ani skutkové situace. Přes výše uvedené skutečnosti však došlo v novém rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 10. 2000 k překvalifikaci jednání stěžovatele na trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen úhrnný trest i za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, který zůstal v původním rozsudku nedotčen. Znovu poukázal na svoji obhajobu spočívající v tom, že kritické noci se pohádal v baru Z. s barmankou. Poškozený jej vyzval k opuštění baru, následně došlo opět ke konfliktu s barmankou. Poškozený jej bez varování opakovaně udeřil pěstí a spolu s majitelem baru jej chytli za ruce a vyváděli ven. V prostoru vchodových dveří oba začali stěžovatele opětovně bít, a to i v době, kdy ležel na zemi. Někomu z nich vypadla pistole a obžalovaný se ji snažil vzít do ruky, aby zabránil jejich dalším útokům. Poté byl nakopnut tak, že vyletěl ze dveří. Proto namířil na poškozeného, kterého nechtěl zabít ani zranit, ale pouze mu zabránit v tom, aby jej napadal. Rána z pistole vyšla nahodile, stěžovatel u sebe zbraň neměl, žádné zkušenosti se zbraněmi nemá, neboť neabsolvoval vojenskou službu. K výstřelu mělo dojít v okamžiku, kdy stěžovatel padal dozadu, poškozený v tu dobu stál a na stěžovatele se sápal. Dále na svoji obhajobu stěžovatel citoval závěr lékařské zprávy, z níž vyplývá, že měl velkou podlitinu na oku a na krku a že poškozený měl poraněné klouby na pravé ruce, což bývá charakteristické pro osobu, která někoho udeří pěstí. Navíc tvrdil, že poškozený měl sklony k násilí a věnoval se nácviku bojových sportů. Stěžovatel dále polemizoval se závěry soudu prvního stupně, týkajícími se střelby a podmínek nutné obrany. V závěru navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2000 podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. řádu a poté postupem podle §259 odst. 3 tr. řádu zproštění stěžovatele obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Za trestný čin nedovoleného ozbrojování navrhl, aby mu byl uložen mírný trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2001 pod sp. zn. 3 To 10/2001, odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2000, čj. 39 T 10/99 - 539, a podle §258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit škodu poškozenému B. K. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly beze změny. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, proti němuž zákon nepřipouští odvolání, nabyl dnem vyhlášení (29. 3. 2001) právní moci a stěžovatel byl přeřazen do výkonu trestu. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvolací soud přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jejichž nesprávnost mohl odvolatel namítat, a současně přezkoumal také správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo, přičemž přihlížel i k vadám, které nebyly v podaném opravném prostředku vytýkány. Shledal, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpí žádnými závažnými vadami, které předpokládá §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť stěžovatel měl od počátku ustanoveného obhájce. Ten se zúčastňoval procesních úkonů již v průběhu přípravného řízení, čímž bylo zachováno materiální i formální právo stěžovatele na obhajobu a byla zachována i zásada totožnosti skutku. Dále odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl doplnění dokazování beze zbytku, v intencích zrušujícího usnesení ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 3 To 31/2000 (doplnit dokazování znalcem z oboru zbraní a střeliva jakým způsobem může dojít k výstřelu z revolveru s jednočinným či dvoučinným spouštěcím mechanismem a objasnit otázku náhodného výstřelu; za pomoci znalce z oboru balistiky objasnit, či pokusit se objasnit, za případného přibrání znalce z oboru soudního lékařství, jaké bylo postavení obžalovaného a poškozeného v době výstřelu, aby tak mohla být postavena na roveň a ustálena subjektivní stránka jednání stěžovatele při zjištění, zda stěžovatel měl poškozeného v době výstřelu ve svém zorném poli). V napadeném rozsudku odvolací soud neshledal pochybení ve smyslu §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu, neboť procesní soud svá skutková zjištění a zjištění ve vztahu k subjektivní stránce jednání stěžovatele vybudoval na základě výpovědi vícero svědků slyšených ve věci, zejména G., M., N., M., na závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví soudní lékařství - a v neposlední řadě také na výpovědi svědka K., který uvedl, že se hovořilo o tom, že stěžovatel u sebe nosil zbraň. Na závěr odvolací soud plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, které je logické, přehledné a věcně správné, přičemž veškeré námitky, uvedené v odvolání stěžovatele, jsou opakováním jeho obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, se kterými se soud prvního stupně beze zbytku vypořádal. Současně odvolací soud neshledal pochybení ve smyslu §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť stěžovateli byl prokázán úmysl přímý, když za pomoci účinné střelné zbraně, z velmi krátké vzdálenosti, vystřelil proti poškozenému, který byl bezpochyby v jeho zorném poli a zasáhl jej výše uvedeným způsobem. Námitku, týkající se aplikace §13 tr. zákona o použití nutné obrany ze strany stěžovatele vůči poškozenému, odvolací soud nepřijal, neboť nebylo prokázáno fyzické napadení stěžovatele poškozeným či majitelem podniku takové intenzity, jak stěžovatel uvádí. V dalším se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně. V neposlední řadě odvolací soud neshledal ani pochybení podle §258 odst. 1 písm. e) tr. řádu, týkající se druhu a výše uloženého trestu, s odkazem na pohnutku jednání stěžovatele, na jeho osobu (zpráva INTERPOLu), jakož i na charakter a závažnost spáchaného trestného činu. Jedinou nesprávnost shledal odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku o náhradě škody poškozenému B. K., který zrušil a sám nově rozhodl.
Ústavní stížností podanou dne 10. 12. 2001 napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 39 T 10/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 3 To 10/2001. Navrhl Ústavnímu soudu vydání nálezu, kterým by rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť stěžovatel svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy, ale jednal v mezích nutné obrany podle §13 tr. zákona. Na základě uvedeného názoru stěžovatel dovodil, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná, a soudy svým postupem porušily mimo jiné čl. 90, čl. 95 odst. 1 před středníkem Ústavy ČR, tím, že nesprávně právně kvalifikovaly jednání stěžovatele za současného porušení čl 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), protože obecné soudy ponechaly stěžovatele ve vazbě po dobu delší než dva roky a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť trestní řízení přesáhlo období dvou let. Současně navrhl, podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů (dále jen zákon), odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že odklad vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí pro něj znamená vznik újmy.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou použil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejprve provedl rozbor dosavadních soudních rozhodnutí, následně se zabýval svou vlastní obhajobou, popisem skutkového děje a jeho hodnocením. V rámci právního hodnocení opětovně klade důraz na své tvrzení, že byl napaden fyzicky zdatnými muži a jednal v mezích nutné obrany.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda návrh ústavní stížnosti splňuje všechny zákonem stanovené formální (procesní) náležitosti a předpoklady, tj. zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů Ústavní soud konstatuje, že stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem, neboť rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo doručeno obhájci stěžovatele dne 10. 10. 2001 a ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2001. Současně Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatele k odstranění vady ustavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 4 zákona, neboť k ústavní stížnosti nebyly přiloženy kopie napadených rozhodnutí. Právní zástupce stěžovatele vady odstranil ve lhůtě k tomu určené.
Poté se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tzn. zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a prostudoval spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 10/99.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že trestní spis, sp. zn. 39 T 10/99, se již nachází u Krajského soudu v Brně, proto bližší informace nemůže poskytnout.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 39 T 10/99, bylo zjištěno, že trestní řízení bylo zahájeno 27. 12. 1998. Téhož dne převzal stěžovatel sdělení obvinění a v 15.50 hod. byl zadržen podle §75 tr. řádu. Následujícího dne 28. 12. 1998 v 11.30 hod. rozhodl Městský soud v Brně, pod sp.zn. 7 Nt 4544/98, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu. Nutno podotknout, že již od počátku trestního řízení byl stěžovatel řádně zastoupen obhájcem, všechny prováděné úkony ve věci (listinné důkazy, výslechy, znalecké posudky, aj.) byly překládány tlumočníkem z jazyka českého do jazyka německého a zpět.
V průběhu přípravného řízení bylo zpracováno nejméně 6 znaleckých posudků z různých oborů, zejména z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství, odvětví psychiatrie, odvětví toxikologie, dále znalecký posudek z Kriminalistického ústavu v Praze - obor biologická a chemická expertíza, balistická expertíza, atd. Vyšetřovatel Policie ČR KÚV Brno vyslechl všechny svědky přítomné na místě činu (16 osob), požádal Národní ústřednu INTERPOL Praha o prověření osoby stěžovatele a do spisu doplnil ostatní nezbytné listinné důkazy (opis rejstříku trestů, zprávu o pověsti, sdělení Policie ČR - SJmK - odbor cizinecké a pohraniční policie ve Znojmě, aj.). Přípravné řízení, jako předsoudní stadium trestního stíhání, bylo ukončeno dne 27. 4. 1999, tj. za 4 měsíce od jeho zahájení, předložením kompletního spisového materiálu a podáním návrhu na podání obžaloby na stěžovatele Krajskému státnímu zastupitelství v Brně podle §166 odst. 1 tr. řádu pro spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel v rámci přípravného řízení využil svého práva a k věci odmítl vypovídat.
Krajské státní zastupitelství v Brně doručilo dne 8. 6. 1999 Krajskému soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, na stěžovatele obžalobu pro výše uvedené trestné činy. Tento soud nařídil hlavní líčení na dny 28. - 29. 9. 1999. Po provedeném dokazování bylo hlavní líčení odročeno na 4. - 5. 11. 1999, za účelem předvolání svědků a znalce. První rozsudek ve věci vydal Krajský soud v Brně dne 5. 11. 1999, pod sp. zn. 39 T 10/99, a uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona. Proti rozhodnutí krajského soudu podal odvolání stěžovatel dne 11. 2. 2000 a Krajské státní zastupitelství v Brně dne 9. 2. 2000 v neprospěch stěžovatele.
Spis byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci dne 21. 2. 2000 a tento odvolací soud dne 9. 3. 2000, pod sp. zn. 3 To 31/2000, nařídil k projednání odvolání Krajského státního zastupitelství v Brně a stěžovatele veřejné zasedání na den 3. 5. 2000. Po projednání zmíněných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, jakož i ve výroku o uložených trestech a způsobu jejich výkonu a výroku o náhradě škody. Výrok o vině z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona zrušen nebyl a nabyl právní moci. Podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně uložil tomuto soudu v dalším řízení doplnit dokazování, jak je výše popsáno.
Krajský soud v Brně dne 21. 6. 2000 dožádal Kriminalistický ústav v Praze o doplnění znaleckého posudku - balistická expertíza. Doplnění znaleckého posudku bylo doručeno soudu dne 3. 8. 2000, následně nařídil Krajský soud v Brně hlavní líčení na 25. 9. 2000, k němuž se nedostavila tlumočnice, proto bylo hlavní líčení odročeno na 10. 10. 2000. Dne 10. 10. 2000 soud ve věci rozhodl, jak je shora uvedeno. Stěžovatel podal odvolání ihned do protokolu. Písemné vyhotovení rozsudku bylo doručeno stěžovateli 11. 12. 2000 a stěžovatel svoje odvolání písemně odůvodnil dne 18. 12. 2000.
Dne 12. 1. 2001 byl spis sp. zn. 39 T 10/99 doručen Vrchnímu soudu v Olomouci. Tento soud dne 16. 1. 2001 (předvolání doručeno stěžovateli 18. 1. 2001) nařídil na den 15. 2. 2001, ve věci odvolání stěžovatele, veřejné zasedání. Dne 13. 2. 2001 přišla Vrchnímu soudu v Olomouci faxová zpráva z advokátní kanceláře obhájce stěžovatele oznamující, že stěžovatel vypověděl svému obhájci plnou moc. Z tohoto důvodu bylo veřejné zasedání odročeno a stěžovatel byl vyzván ke zvolení si obhájce ve lhůtě tří dnů. Dne 16. 2. 2001 předložil stěžovatel odvolacímu soudu plnou moc zvoleného obhájce a odvolací soud dne 19. 2. 2001, na základě této informace, nařídil ve věci veřejné zasedání na den 14. 3. 2001 (stěžovateli i obhájci doručeno dne 20. 2. 2001). Dne 12. 3. 2001, tj. 2 dny před veřejným zasedáním, doručil obhájce stěžovatele faxovou žádost o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci obhájce. Následující den, tj. 13. 3. 2001, nařídil Vrchní soud v Olomouci na den 29. 3. 2001 veřejné zasedání ve věci (stěžovateli doručeno dne 14. 3. 2001, obhájci dne 15. 3. 2001). Dne 29. 3. 2001 rozhodl odvolací soud tak, jak je shora uvedeno, a stěžovateli byl nařízen výkon trestu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, zjistil, že v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je v tomto směru zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není obecným soudům nadřízen a není tak běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi za předpokladu, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Do rozhodovací činnosti a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy může zasáhnout jen tehdy, pokud "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (sp. zn. III. ÚS 84/94).
Není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani kdyby s takovým hodnocením nesouhlasil. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá právě v polemice se způsoby hodnocení důkazů a z toho plynoucích právních závěrů obecných soudů. Stěžovatel opakoval argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, přičemž jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Olomouci se řádně a podrobně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Z podané ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posouvalo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, neboť napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování, při zachování veškerých procesní práv účastníků řízení. Za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu na místě. Pouze tehdy, pokud by interpretace předpisů obecného práva byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, mohla by mít za následek porušení základních práv a svobod. V dané věci takovouto interpretaci obecným soudům vytknout nelze.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 38 odst. 2 věty prvé Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, je požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji spojen se zásadou oficiality vyjádřenou v §2 odst. 4 tr. řádu. O zbytečné průtahy jde např. tehdy, vzniknou-li špatnou či nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný
funkcionář soudu, nebo pokud jsou založeny dostatečně a přesvědčivě zjištěnou liknavostí soudu (soudce) nebo podobnými okolnostmi, spočívajícími při výkonu jurisdikce na jeho straně (viz nález Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 218/97, ve spojení s nálezem sp. zn. IV. ÚS 466/97, vydaným v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1998, Pl. ÚS st. 6/98). Žádnou z uvedených skutečností však stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti konkrétně neuvedl a omezil se pouze na obecné konstatování, že soudy obou stupňů porušily čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť trestní řízení přesáhlo dobu dvou roků.
Také judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) je bohatá právě na rozhodnutí týkající se přiměřenosti délky řízení podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Přiměřenost délky řízení ESLP posuzuje podle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotvených v judikatuře ESLP, zejména ke složitosti případu, k chování stěžovatele, vnitrostátních orgánů a důležitosti předmětu sporu pro stěžovatele.
Z výše popsaného podrobného přehledu řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím nelze dovodit, že by toto řízení bylo zatíženo zaviněnou nečinností obou soudů nebo neodůvodněnými průtahy ve věci. Přípravné řízení trvalo od 27. 12. 1998 do 27. 4. 1999, první rozhodnutí ve věci bylo vydáno 5. 11. 1999, tzn. za necelých 11 měsíců od sdělení obvinění. Po rozhodnutí odvolacího soudu vydal soud prvního stupně ve věci nové rozhodnutí v rozmezí pěti měsíců. Předmětné řízení trvalo celkem dva roky a tři měsíce. Jednotlivé procesní úkony na sebe logicky navazovaly. Jednalo se o zvlášť závažný úmyslný trestný čin, který se sice stupněm obtížnosti nevymyká běžnému rámci trestních věcí projednávaných krajskými soudy jako soudy prvního stupně, ovšem je třeba podotknout, že v řízení bylo prováděno značné množství procesních úkonů, mimo jiné i znaleckých posudků. Pokud doba trestního řízení přesáhla období dvou let, je to i z důvodu chování stěžovatele a jeho obhájce v závěrečném řízení před odvolacím soudem. V postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud závažnější pochybení.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, s odkazem na svoji judikaturu (viz např. usnesení sp. zn. III.ÚS 247/2000, ze dne 5. 9. 2000), že v souvislosti s čl. 38 odst. 2 Listiny (projednání věci bez zbytečných průtahů) je třeba poukázat na §26, §31 až §33 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů v České republice, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době rozhodování o vině a trestu proti stěžovateli, v němž je zakotveno právo fyzických a právnických osob obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi na postup soudů, pokud jde o průtahy v řízení nebo nevhodné chování soudních osob nebo narušování důstojnosti řízení před soudem (§6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Povinností předsedů jednotlivých soudů je tyto stížnosti vyřizovat. Stěžovatel neprokázal, že by využil svého práva k podání stížnosti podle citovaného zákona a ze znění návrhu a ze spisu vyplývá, že se tak ani nepokusil učinit. Podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním osudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
O stěžovatelem namítaném porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, Ústavní soud v tomto řízení nerozhodoval, neboť je předmětem jiné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. 25/01.
Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci postupovaly ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod a svým rozhodnutím neporušily stěžovatelem uvedená základní práva.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh a zčásti jako návrh nepřípustný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 10. 2002 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu