ECLI:CZ:US:2002:1.US.708.01
sp. zn. I. ÚS 708/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26.9.2001 č.j. 15 Co 444/2001-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 10.12.2001, na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním doručeným 22.2.2002, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26.9.2001 č.j. 15 Co 444/2001-41, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově z 11.5.2001 č.j. 1 C 141/2001-25, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci, tj. vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, 12 000 Kč s příslušenstvím. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích neposkytl ochranu jeho právům [čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., (dále jen "Ústava")], současně porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a neoprávněně zvýhodnil vedlejšího účastníka, čímž porušil stěžovatelovo právo na rovnost všech účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Namítl, že se neztotožňuje se závěrem krajského soudu, podle nějž přišel s tvrzením, že pohledávka vůči vedlejšímu účastníkovi má charakter škody, až v rámci odvolacího řízení a že zápočet, který uplatnil, byl jednoznačně vymezen. Poukázal také na to, že obecné soudy zcela pominuly režim závazkového vztahu, tj. zda se řídí obchodním zákoníkem, či Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR)- vyhláška ministra zahraničních věcí č.11/1975 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutí bylo založeno na mezi účastníky nesporné skutečnosti vzniku závazku z titulu nezaplacené úhrady za poskytnuté služby a nedůvodnosti stěžovatelovy obrany námitkou započtení v souvislosti s obchodním vztahem mezi účastníky. Dále konstatoval, že stěžovatel svoji obranu z titulu náhrady škody uplatnil až v rámci odvolacího řízení, bez skutkového vylíčení okolností, které by již v rámci řízení před soudem prvního stupně mohly vést k úvaze o jiném právním posouzení věci. V podrobnostech ohledně zdůvodnění závěrů týkajících se obou záležitostí odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Soud v závěru vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, protože nelze hovořit o porušení uvedených článků Listiny.
Na základě výzvy Ústavního soudu zaslal svoje vyjádření také vedlejší účastník, protože však - v rozporu s výslovným poučením - nebyl řádně zastoupen, v řízení k němu nebylo přihlédnuto.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 1 C 141/2001 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika existence pohledávky vedlejšího účastníka vůči stěžovateli. Z listin Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Pelhřimově (doručenou 14.2.2001) domáhal vůči stěžovateli zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím jako dluhu za poskytnuté přepravní služby.
Stěžovatel namítal neexistenci pohledávky s ohledem na provedené započtení. Nejprve tvrdil (viz odůvodnění jeho odporu z 9.4.2001 proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Pelhřimově z 28.3.2001 sp. zn. Ro 56/2001), že provedl započtení pohledávky z penalizace, posléze, že provedl zápočet pohledávky ze vzniklé škody (v závěrečném návrhu při jednání dne 11.5.2001). Okresní soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl (rozsudek ze dne 11.5.2001, č.j. 1 C 141/2001-25), neboť zjistil, že existence pohledávky vůči stěžovateli je nesporná a neshledal důvodnou námitku započtení pro neexistenci vzájemné pohledávky, která měla vzniknout z důvodu penalizace; tvrzením ohledně pohledávky z titulu náhrady škody se nezabýval. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zdůraznil, že nikdy netvrdil,že svoji pohledávku vůči vedlejšímu účastníkovi má z titulu smluvní pokuty či penále, ale uváděl jí jako škodu a že jejich právní vztah se řídil režimem Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě, a že tedy nic nebránilo tomu, aby došlo ke vzájemné kompenzaci pohledávek obou smluvních stran. Po provedeném řízení odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, protože odvolání nepovažoval za důvodné. V odůvodnění rozsudku vyvrátil stěžovatelovy námitky týkající se jeho tvrzení ohledně povahy pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi (které bylo v rozporu s obsahem odporu proti platebnímu rozkazu) a rozvedl důsledky zavedení principu neúplné apelace v občanském soudním řízení zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Ohledně právního hodnocení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se domáhá přezkumu rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavním soudem tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Je přitom notoricky známo, že mu taková role nepřísluší. Stěžovatel učinil středobodem ústavní stížnosti polemiku ohledně okamžiku uplatnění své námitky, že měl vůči vedlejšímu účastníkovi pohledávku z titulu náhrady škody. Je pravda, že se o škodě zmínil v závěrečném návrhu při jednání u soudu prvního stupně 11.5.2001. Při hodnocení jejího významu je však nezbytné zcela důsledně vycházet z povahy kontradiktorního procesu. Právní úprava akceptující rovnost účastníků řízení a respektující význam věcné legitimace (aktivní i pasivní), dává každému z nich vymezený prostor pro uplatnění svých práv a právem chráněných zájmů. Regulace občanského soudního řízení po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb. tento prostor (zejména s ohledem na zajištění rychlosti řízení) koncentrovala do určitých fází řízení. O této skutečnosti byli oba účastníci podle §119a odst. 1 občanského soudního řádu poučeni. Jestliže stěžovatel po tomto poučení jen tvrdil, že mu vznikla škoda, aniž splnil povinnost tvrzení vymezenou všemi předpoklady vzniku právního vztahu z titulu náhrady škody (kromě škody i protiprávní úkon a kauzální nexus) a nesplnil ani důkazní povinnost, nese nepříznivé důsledky spojené s neunesením břemene tvrzení a důkazního břemene. Z těchto důvodů nelze neúspěch ve sporu spatřovat v porušení procesních pravidel obecnými soudy, ale hodnotit ho jako výsledek nedůsledné ochrany svým subjektivních práv prostřednictvím procesních konstrukcí.
Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny nebylo shledáno, protože stěžovatel měl možnost hájit svoje práva před obecnými soudy v rámci svého postavení žalovaného. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno porušení zásady rovnosti účastníků, protože stěžovateli i vedlejšímu účastníkovi byl dán dostatečný prostor pro uplatnění svých práv a není porušením tohoto principu skutečnost, že ho účastníci využili v rozdílné míře.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních stěžovatelových práv, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10.září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu