ECLI:CZ:US:2002:1.US.723.2000
sp. zn. I. ÚS 723/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelů nezl. R. P., a nezl. M. P., obou bytem u matky Mgr. J. K. - P., zastoupené advokátem J. H. zastoupených opatrovníkem hlavním městem Praha - Úřadem městské části Praha 12, Č. 758, 142 00 Praha - Kamýk, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. P 61/99-114, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 21 Co 347/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo zvýšeno výživné stanovené jejich otci MUDr. E. P. na nezl. M. částkou 1.650,- Kč měsíčně od 1. 9. 1998 a dále od 1. 9. 2000 pro nezl. R. na částku 2.400,- Kč měsíčně a na nezl. M. na částku 2.100,- Kč měsíčně. V jejím odůvodnění zejména uvedli, že jejich matka podporující návrh na zvýšení výživného argumentovala přijatou novelou zákona o rodině, který počítá se spořící složkou výživného, se změnou poměrů na straně obou stěžovatelů, jakož i podstatně vyššími výdělky otce. Soudy přesto stanovili nižší výživné než je schopen otec MUDr. E. P. plnit.
Stěžovatelé proto s výroky obou napadených rozsudků nesouhlasí a tvrdí, že jimi byla porušena Úmluva o právech dítěte (OSN, New York, 20. 11. 1989, sdělení FMZV č. 104/1991 Sb.), kterou je Česká republika vázána, a to v čl. 3 bod 1 a v čl. 7 bod 1 (dále jen ust. prvních odstavců čl. 3 a 7 Úmluvy), neboť napadenými rozsudky byl aplikován zákon nikoliv ve prospěch nezletilých dětí - stěžovatelů, nýbrž ve prospěch jejich otce - vedlejšího účastníka.
Ústavní soud v prvé řadě rozhodl usnesením ze dne 31. 7. 2001, sp.zn. I. ÚS 723/2000 tak, že nezletilým stěžovatelům ustanovil pro řízení o ústavní stížnosti opatrovníka - hlavní město Prahu - Úřad městské části Praha 12, Čechtická 758, 142 00 Praha - Kamýk.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze a opatrovník stěžovatelů Městská část Praha 12 - Úřad městské části.
Obvodní soud pro Prahu 4 uvedl, že nerozumí postupu stěžovatelů, resp. jejich matky, která 22. 1. 2001 podala nový návrh na zvýšení výživného, k němuž lze napadené rozhodnutí změnit. Dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Městský soud v Praze sdělil, že ústavní stížnost není důvodná, protože nebylo porušeno žádné z ústavních práv ani mezinárodními smlouvami chráněná práva nezletilých. Přitom zdůraznil, že se jednalo o rozhodnutí v řízení o změně předchozího rozhodnutí o výživném, a proto se úvaha o případném zvýšení odvíjí (kromě dalšího) od výše výživného stanovené předchozím rozhodnutím. Současně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Městská část Praha 12 - Úřad městské části zejména uvedla, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zvýšeno výživné pro stěžovatele - nezl. R. od 1. 9. 2000 na částku 2.400,- Kč a výživné pro stěžovatele - nezl. M. od 1. 9. 1998 na částku 1.650,- Kč a od 1. 9. 2000 na částku 2.100,- Kč, a že takto stanovené výživné je přiměřené a odpovídá věku a potřebám nezletilých stěžovatelů. Současně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 61/99, zjistil, že předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1998, sp. zn. 15 Co 442/97, o stanovení výživného pro oba nezletilé stěžovatele, byl rovněž napaden ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu 29. 4. 1998, sp. zn. II. ÚS 80/98, odmítnuta. Pro srovnání obou projednávaných věcí Ústavní soud konstatuje, že stejně jako v přecházející ústavní stížnosti vytýkají stěžovatelé opět soudům I. a II. stupně přiznání výživného v nedostatečné výši. V již citovaném usnesení zaujal Ústavní soud k této námitce názor, že z hlediska ochrany ústavních práv zakotvených v čl. 32 odst. 4 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) spadá posouzení této otázky (vycházející z relace vyživovací povinnosti otce a matky) plně do pravomoci obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že důvod podání ústavní stížnosti je v souzené věci takřka totožný, jen s tím rozdílem, že stěžovatelé nyní namítají porušení svých práv chráněných prvních odstavců čl. 3 a 7 Úmluvy o právech dítěte, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné cokoliv na dříve vysloveném závěru o nedostatku vlastní pravomoci měnit. Pro úplnost pouze dodává, že pokud obecné soudy posoudily podmínky pro stanovení výše výživného odchylně od názoru stěžovatelů, nelze v tom spatřovat ani nerespektování jejich zájmů (zájmů dětí) ani porušení jejich práva na životní úroveň nezbytnou pro jejich rozvoj. V daném případě pak nelze tvrdit, že uspokojování potřeb stěžovatelů je napadenými rozhodnutími soudů o výši výživného stanovené otci s ohledem na vyživovací možnosti matky stěžovatelů ohroženo. Přitom je třeba brát zřetel zejména na možnost dalšího zvyšování výživného při změně poměrů cestou obecných soudů. To již učinil Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí, kterým změnil (napadený) rozsudek soudu I. stupně tak, že výživné otce pro oba stěžovatele zvýšil, čímž vzal jejich odůvodněné potřeby v úvahu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny.
Proto Ústavní soud návrh stěžovatelů odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj