ECLI:CZ:US:2002:1.US.73.01
sp. zn. I. ÚS 73/01
Usnesení
I. ÚS 73/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené advokátem JUDr. O. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2000, č. j. 5A 37/99-41, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997, č. j. 45 Ca 58/96-43, rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu v Praze ze dne 18. 11. 1998, č. j. 621/98-3153, a s rozhodnutím Okresního úřadu - Okresního pozemkového úřadu v Kutné Hoře ze dne 9. 2. 1998, č. j. PU/85/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem shora uvedených orgánů veřejné moci došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení čl. 1 Ústavy s přihlédnutím k principu rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, dále k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod z hlediska práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.
Uvedla, že uplatnila svůj restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Původním vlastníkem nárokovaných nemovitostí byla dle tvrzení stěžovatelky paní A. V., od níž tyto parcely přešly, dle názoru stěžovatelky, na československý stát podle zákona č. 46/1948 Sb., resp. podle ust. §7 vyhlášky č. 1447/48 Sb. Rozhodnutí rolnické komise v Č. ze dne 6. 5. 1949, kterým však byly předmětné pozemky vyloučeny z režimu zákona č. 46/1948 Sb., stěžovatelka označila za právně irelevantní. V návaznosti na tuto okolnost považovala stěžovatelka i usnesení Státního notářství v Praze ze dne 13. 12. 1954, sp. zn. 7 D 278/55, podle kterého získal předmětné pozemky, zapsané ve vložce č. 1553 pozemkové knihy v k. ú. Č., v dědickém řízení po své matce A. V. její syn RNDr. MVDr. V. V., za neplatné. Uvedla, že posouzení otázky, zda ke ztrátě vlastnického práva původního vlastníka došlo v rámci rozhodného období, či mimo něj, spadá do pravomoci orgánů veřejné moci. Tyto orgány však dle názoru stěžovatelky nesprávně posoudily okamžik ztráty vlastnického práva původního vlastníka. Pokud nepřiznaly stěžovatelce postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě z toho důvodu, že vycházely z citovaného usnesení státního notářství o dědictví, které považuje stěžovatelka za neplatné, neposkytly, dle mínění stěžovatelky, dostatečnou ochranu práv stěžovatelky.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce věcné i procesní dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že Okresní úřad, pozemkový úřad v Kutné Hoře (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 6. 3. 1996, č. j. PU/4667/92 určil, že stěžovatelka není vlastnicí pozemků, blíže označených v citovaném rozhodnutí v části I. výroku, v k. ú. Č. a současně určil, že stěžovatelka je vlastnicí pozemků označených v části II. výroku. Negativní výrok rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě. Své rozhodnutí odůvodnil pozemkový úřad tím, že pozemky uvedené v části I. výroku rozhodnutí přešly na stát na základě dohody o výkupu půdy podle zákona č. 46/1948 Sb. z vlastnictví prof. RNDr. MVDr. V. V. (dále jen "právní nástupce"), který je nabyl dědictvím po A. V. Ve vztahu k právnímu nástupci po paní A. V. stěžovatelka nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě a není proto oprávněnou.
Pozemkový úřad zároveň rozhodl tak, že pozemek uvedený v části II. výroku rozhodnutí ( část pozemku p. č. 629 v k. ú. Č.), přešel na stát na základě rozhodnutí o výkupu ONV v Č. zn. 611-14/3-1950 podle zákona č. 46/1948 Sb. z vlastnictví paní A. V., a proto restituční nárok stěžovatelky k této části pozemku byl shledán oprávněným, neboť nemovitost přešla na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, přičemž stěžovatelka jako dítě J. M., sourozence původního vlastníka A. V., splňuje podmínky oprávněné osoby ve smyslu ust. §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě.
Proti I. části výroku tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu podala stěžovatelka opravný prostředek. Namítala, že vlastnictví nemovitostí uvedených v této části výroku napadeného rozhodnutí, přešlo na jejího bratrance coby právního nástupce omylem, když její teta, paní A. V., nesplňovala podmínky §1 odst. 4 nebo 5 zákona č. 46/1948 Sb. a rozhodnutí Státního notářství v Praze ze dne 13. 12. 1954 nebylo vydáno v souladu s materiálním stavem, neboť pozemky, které jsou předmětem tohoto rozhodnutí, již byly vykoupeny.
Krajský soud v Praze v přezkumném řízení rozsudkem ze dne 30. 1. 1997, č. j. 45 Ca 58/96-43, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Soud konstatoval, že z původní vlastnice A. V. přešla na stát výkupem dle zákona č. 46/1948 Sb. část parcely č. 629 v k. ú. Č. Ostatní nemovitosti, uvedené v soupisové přihlášce ze dne 25. 3. 1949, jí byly ponechány. Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že se soud v rámci důkazního řízení zabýval všemi listinami, které měly osvědčit přechod vlastnictví z původní vlastnice A. V. na jejího právního nástupce. Z ověřené kopie zápisu Místní rolnické komise v Č. ze dne 6. 5. 1949 soud konstatoval, že paní A. V. uplatnila nárok na ponechání 4 ha půdy a požádala o upuštění od výkupu pozemkové parcely č. kat. 2166 a zbytku parcely č. 629 v k. ú. Č. Paní A. V. zemřela dne 22. 7. 1953. Předmětem dědictví byla i část pozemku p. č. 629 a pozemek č. 2166. Právní nástupce paní A. V. nabídl předmětné pozemky k výkupu. Na stát tedy přešly pozemky ve vlastnictví syna A. V. Ve vztahu k němu je stěžovatelka dcerou bratra jeho matky. Nemá tedy postavení oprávněné osoby. Krajský soud věc uzavřel tak, že námitky stěžovatelky ohledně toho, že pozemky neměly být vůbec A. V. podle zákona č. 46/1948 Sb. ponechány, neboť nesplňovala podmínku pro ponechání půdy dle §1 odst. 4 nebo 5 cit. zákona, nejsou rozhodné, když navíc by nic neměnily na skutečnosti, že pozemky na stát nepřešly z vlastnictví A. V., ale až z vlastnictví dědice, k němuž stěžovatelka nemá zákonem předpokládané postavení. Ústavní soud podotýká, že Krajský soud v Praze se zabýval všemi shora uvedenými námitkami stěžovatelky a ve svém rozhodnutí rovněž blíže odůvodnil svůj postup. Uvedl, že smyslem zákona o půdě je pouze zmírnit následky některých majetkových křivd. Nelze nic změnit na tom, že předmětné pozemky A. V. nebyly vykoupeny postupem dle zákona č. 46/1948 Sb., a až do své smrti byla jejich vlastníkem paní A. V., přičemž po její smrti je nabyl v rámci dědického řízení její právní nástupce.
Stěžovatelka následně (po pravomocném soudním rozhodnutí o věci samé) podala dne 21. 1. 1998 proti rozhodnutí pozemkového úřadu návrh na obnovu řízení. Pozemkový úřad o tomto návrhu rozhodl dne 9. 2. 1998 pod č. j. PU/85/98 tak, že obnovu řízení nepovolil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že návrh byl podán s odkazem na skutečnost, že zápis místní rolnické komise nemá žádnou právní sílu a nebylo vydáno žádné rozhodnutí ONV v Č. o ponechání pozemků ve vlastnictví A. V. a o vypořádání její pozůstalosti. V návrhu na obnovu nebyly uvedeny žádné skutečnosti, které by bez zavinění účastníka řízení nemohly být uplatněny, a proto návrhu nemohlo být ve smyslu ust. §63 odst. 1 správního řádu vyhověno.
Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo podáno stěžovatelkou dne 26. 3. 1998 odvolání, jímž byl dodatečně předložen výpis z kn. vl. č. 1553 pro k. ú. Č., který dle názoru stěžovatelky měl prokázat vyloučení přechodu nemovitostí na právního nástupce paní A. V. Stěžovatelka zároveň poukázala na přídělovou listinu ze dne 3. 8. 1959, podle které pozemek parc. č. 629 v k. ú. Č. přebíral Státní statek Č. jako původní majetek A. V. Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad v Praze rozhodnutím ze dne 18. 11. 1998, č. j. 621/98-3153, podané odvolání zamítlo a rozhodnutí pozemkového úřadu o nepovolení obnovy jako věcně správné potvrdilo.
Stěžovatelka podala včas proti tomuto správnímu rozhodnutí žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Zabýval se současně otázkou, zda je vůbec přípustná obnova správního řízení za situace, pokud již bylo rozhodnutí správního orgánu potvrzeno soudem. Věc uzavřel tak, že je sice pravdou, že rozsudek je závazný a o věci pravomocně rozhodnuté již nemůže být jednáno znovu (§159 odst. 2, 3 o. s. ř.), to však nevylučuje mimořádné opravné prostředky tam, kde jsou zákonem připuštěny. Proti rozsudku soudu ve správním soudnictví o. s. ř. obnovu řízení nepřipouští, když ust. §246c vylučuje z použití ve správním soudnictví hlavu čtvrtou o. s. ř. upravující m.j. i obnovu řízení. To se však netýká obnovy správního řízení ve smyslu ust. §62 a násl. správ. řádu. Správní řád konkurenci mimořádných opravných prostředků a soudního rozhodnutí výslovně neřeší. Soud proto dospěl k názoru, že nelze vyloučit návrh na obnovu řízení tam, kde jsou návrhem tvrzeny skutečnosti nové, v původním správním řízení a tedy i v následném soudním přezkumném řízení, neznámé a tedy nehodnocené. Ve smyslu ust. §62 odst. 1 písm. a) správního řádu musí jít o nové skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního rozhodnutí, ale vyšly najevo až po jeho právní moci, a to bez zavinění účastníka řízení, když navíc je nezbytné, aby šlo o skutečnosti nebo důkazy rozhodujícího významu pro posouzení věci.
Vrchní soud se podrobně zabýval okolnostmi, svědčícími o tom, že stěžovatelka žádné takové nové důkazy či skutečnosti neoznačila. Ústavní soud při posuzování napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska stěžovatelkou namítaného porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod dospěl k závěru, že orgány veřejné moci se věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily, přičemž po stránce věcné ani procesní nepochybily. Ústavní soud proto neshledal v dané věci porušení nijakých práv a svobod stěžovatelky. V souladu s principem "pacta sunt servanda" všechny orgány veřejné moci ve svých, stěžovatelkou napadených, rozhodnutích správně zohlednily nabytí nemovitostí na základě příslušných úředních listin. Opačný postup, v souladu s ustálenou judikaturou, by znamenal prolomení principu dobré víry ve správnost těchto rozhodnutí a umožnil by současně i možnost vytvoření nových majetkových křivd.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu