ECLI:CZ:US:2002:1.US.741.01
sp. zn. I. ÚS 741/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti P. Z. a ing. S. Z., obou zastoupených advokátem JUDr. J. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Co 173/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým tento soud ve věci žalobců - stěžovatelů proti žalovanému - MUDr. J. W. o zaplacení částky 6 mil. Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud zároveň zamítl návrh stěžovatelů na připuštění dovolání, neboť konstatoval, že předmětem řízení nebyla žádná otázka zásadního právního významu a že posouzení toho, zda byly v daném případě splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, je otázkou skutkovou, pro kterou nelze dovolání připustit.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem městský soud porušil jejich základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pochybení obecných soudů (tedy i soudu nalézacího) spatřují stěžovatelé především v tom, že prý soudy nebraly v úvahu některé jejich argumenty a s jinými se řádně nevypořádaly a že dospěly k chybným závěrům o neexistenci odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu. Tato škoda prý vznikla tím, že žalovaný svým zaviněným protiprávním jednáním neuplatnil restituční nárok za J. Z. (právního předchůdce stěžovatelů), k čemuž jím byl zmocněn. Stěžovatelé uvedli, že poté, co městský soud zamítl jejich návrh na připuštění dovolání, nepostupovali podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť dospěli k závěru, že napadený rozsudek skutečně nemá po právní stránce zásadní význam.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé - zastoupeni i v řízení před obecnými soudy advokátem - podali proti v záhlaví označenému rozsudku městského soudu toliko ústavní stížnost a nikoliv dovolání, přestože v řízení před odvolacím soudem přípustnost dovolání navrhovali, neboť se domnívali, že se jedná o věc zásadního právního významu. Stěžovatelé tedy zjevně nepovažovali dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Protože v daném případě odvolací soud dovolání nepřipustil a Ústavní soud respektuje skutečnost, že otázku úvahy obecného soudu ohledně toho, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, zásadně není oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 335), měli stěžovatelé podle ustálené judikatury Ústavního soudu současně s ústavní stížností podat i dovolání (srov. již cit. nález III. ÚS 87/99). Protože tak neučinili, nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a ústavní stížnost je z toho důvodu nepřípustná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj