ECLI:CZ:US:2002:1.US.747.01
sp. zn. I. ÚS 747/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného advokátem JUDr. T. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 13 Co 157/2001, 13 Co 158/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2000, č.j. 13 C 126/95-127, opravený usnesením ze dne 10. 1. 2001 mění tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobci (M., spol. s r.o.) částku 468.342,- Kč se 17 % úroky od 10. 5. 1995 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal zejména na proměnu v názorech Městského soudu v Praze, který v ústavní stížností napadeném rozsudku "popřel to, co sám a ve stejném senátě judikoval, když zrušil původní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým bylo žalobě vyhověno ... prudká změna v názorech senátu JUDr. Š. vytváří značnou právní nejistotu". Stěžovatel se domnívá, že nerespektováním ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a "v jeho důsledku" učiněném rozhodnutí spočívajícím na nepodložených a proměnlivých úvahách o osudu podané žádosti, dochází k porušení jeho ústavního práva, tj. aby bylo o věci rozhodováno spravedlivě, nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatel je proto toho názoru, že Městský soud v Praze citovaným rozhodnutím porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2001, sp. zn.: 13 Co 157/2001, 13 Co 158/2001, zrušil.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možno dovolání považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu citovaného ustanovení v těch případech, kdy je podle zákona přípustné (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck Praha, 1994, str. 47, a contrario).
V souzené věci - jak Ústavní soud zjistil z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2002 - podal stěžovatel proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. K podání tohoto dovolání existuje zákonná opora [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000], a je tedy ze zákona přípustné, neboť rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1) ve věci samé změněn.
Za těchto okolností Ústavní soud dospívá k závěru, že v souzené věci dovolání představuje procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje, a jehož vyčerpáním bylo podání ústavní stížnosti podmíněno.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj