ECLI:CZ:US:2002:1.US.752.01
sp. zn. I. ÚS 752/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. L., zastoupeného JUDr. R. N., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2001, čj. 62 Co 309/01 - 53, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 27. 12. 2001, doplněné podáním ze dne 4. 2. 2002, napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2001, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 11. 2000, čj. 6 C 127/2000 - 29, jímž byl v postavení žalované strany uznán povinným zpřístupnit žalobkyni, své bývalé manželce, byt uvedený ve výroku rozsudku, vydat jí od něj klíče a zdržet se vůči ní jakéhokoliv bránění v řádném užívání bytu. Navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen, neboť je přesvědčen o tom, že toto rozhodnutí, jakož i postup Městského soudu v Praze jsou v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu, zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod v článcích 37 odst. 3 a 38 odst. 2. V odůvodnění svého návrhu poukázal na to, že rozhodnutí obou soudů spočívá na neúplných skutkových zjištěních a na nesprávném právním posouzení věci.
Obvodní soud pro Prahu 9 svůj rozsudek ze dne 30. 11. 2000 opřel o zjištění, že žalobkyně předmětný byt žalovaného (stěžovatele) sdílela spolu s ním po celou dobu trvání jejich manželství, po rozvodu manželství o právních vztazích k bytu nebylo rozhodnuto soudem a k dohodě účastníků v tomto směru nedošlo. Soud dospěl k závěru, že za těchto okolností, když žalovaný žalobkyni brání v užívání předmětného bytu, žaloba na zpřístupnění bytu a vydání klíčů od něj je důvodná, neboť žalobkyni svědčí k tomuto bytu právo bydlení. Odchod žalobkyně z předmětného bytu zhodnotil soud prvního stupně jako nedobrovolný, s přihlédnutím k dlouhodobě konfliktním vztahům mezi účastníky, kdy na straně žalobkyně byl oprávněný důvod obavy z agresivního chování žalovaného.
Odvolací soud přezkoumal podle §212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2000, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení a dospěl k závěru, že podané odvolání žalovaného není opodstatněné. Rozsudek soudu prvního stupně pak jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil. Odkázal na náležité zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně, vyvozeného z dostatku provedených důkazů správně hodnocených, aniž by je pokládal za nutné opakovat či doplňovat. Odvolací soud rovněž vyslovil souhlas i s právním posouzením věci. Má za to, že soud prvního stupně správně dovodil, že právo žalobkyně na bydlení v předmětném bytě je odvozeno od zaniklého rodinněprávního vztahu k žalovanému a rovněž správně hodnotil skutečnost, že když se žalobkyně v květnu roku 2000 z bytu, v němž zanechala uzamčený jeden pokoj, odstěhovala, učinila tak pouze přechodně, v důsledku dlouhodobé konfliktní situace mezi účastníky a fyzického napadení, kterého se žalovaný vůči ní dopustil.
Ústavní soud musí konstatovat, tak jak to učinil v mnoha předchozích svých rozhodnutích, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tedy na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2001, čj. 62 Co 309/01 - 53, a na otázku, zda tímto byla porušena práva stěžovatele ve smyslu Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod a konkrétní články 37 odst. 3 a 38 odst. 2 citované Listiny, na něž poukazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
Ústavní soud nezjistil, že by v postupu odvolacího soudu ani v postupu soudu prvního stupně byla porušena práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, obsažená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Rovněž tak neshledal porušení článku 90 Ústavy ČR, podle kterého je obecným soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132
o. s. ř.) a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.).
V daném případě Ústavní soud zjistil, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutková zjištění obou soudů jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že bylo postupováno v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu. Rovněž tak nelze obecným soudům cokoli vytknout v právním posouzení dané věci.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než stížnost stěžovatele považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu