ECLI:CZ:US:2002:1.US.754.2000
sp. zn. I. ÚS 754/2000
Usnesení
I. ÚS 754/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. M. U., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, ze dne 31. 8. 2000, č. j. 40 Nt 541/2000-5, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 11. 10. 2000, č. j. 6 To 670/2000-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, ze dne 31. 8. 2000, č. j. 40 Nt 541/2000-5, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 11. 10. 2000, č. j. 6 To 670/2000-45. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména pak právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům (čl. 38 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovateli byla napadeným usnesením soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem prodloužena vazba do 3. 3. 2001. Soud odůvodnil prodloužení vazby tím, že jak stěžovatel, tak i další dva obvinění, jsou stíháni pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost v souvislosti se svým působením v U. bance, a. s., Ústí nad Labem. Soud dospěl po vyhodnocení trestního spisu k závěru, že vazební důvod dle §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu i nadále trvá u všech obviněných. Proti usnesení okresního soudu podali všichni tři obvinění stížnost, která byla krajským soudem zamítnuta. V odůvodnění jeho rozhodnutí, které je velmi obsáhlé (7 stran) soud podrobně rozvedl, z jakých důvodů dle jeho názoru trvá důvod koluzní vazby.
Naopak stěžovatel je toho názoru, že v rozhodnutích o prodloužení vazby není uvedena jedna jediná konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala obavu, že by stěžovatel mařil vyšetřování nebo působil na svědky či spoluobviněné. Stěžovatel se dovolává nálezů Ústavního soudu, a to sp. zn. IV. ÚS 371/2000, ze dne 6. 9. 2000, a sp. zn. III. ÚS 458/2000, ze dne 30. 11. 2000, kterými byla zrušena usnesení obecných soudů týkající se vazby stěžovatele. V ústavní stížnosti uvádí, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné i pro Krajský soud v Ústí nad Labem, který pomíjí významnou skutečnost, kterou Ústavní soud konstatuje v nálezech, totiž že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Jak je patrno z nálezu Ústavního soudu, ten konstatuje, že koluzním důvodem vazby nemůže být jen určitá důkazní situace, ale musí zde být zcela konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že obviněný koluzní záměry skutečně má.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k obsahu ústavní stížnosti. Okresní soud v Ústí nad Labem sdělil, že napadená usnesení nelze blíže komentovat, neboť příslušný vyšetřovací spis nemá soud k dispozici. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 371/2000, ze dne 6. 9. 2000, bylo zjištěno, že jím bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 243/2000, ze dne 5. 4. 2000. Tímto usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým byl vzat do vazby. V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů jsou zcela vágní, neboť postrádají uvedení jakékoliv konkrétní skutečnosti odůvodňující koluzní vazbu a jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 458/2000, ze dne 30. 11. 2000, pak vyplývá, že tímto nálezem bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 390/2000, ze dne 31. 5. 2000, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt 1540/2000, ze dne 27. 4. 2000. Jednalo se o rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Ústavní soud konstatoval, že zrušení předchozího rozhodnutí (viz výše) jako rozhodnutí v jistém smyslu podkladového, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, podmiňuje i existenci rozhodnutí následného, které, byť se týká žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, samo o sobě za dané procesní situace nemůže obstát. Ústavní soud zrušil tato usnesení, aniž by se jakkoli zabýval skutkovou stránkou věci nebo rozsahem a povahou koluzních důvodů.
Ústavní soud ve věci vazby stěžovatele rozhodoval na základě jeho ústavní stížnosti ještě dne 14. 12. 2000, kdy vydal usnesení sp. zn. III. ÚS 650/2000, jímž se ústavní stížnost odmítá pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 243/2000, ze dne 11. 10. 2000, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt 149/2000, ze dne 4. 3. 2000.
Ústavní soud tentokráte ústavní stížnost odmítl s odůvodněním, že procesní nedostatky vytýkané obecnému soudu v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 371/2000, byly v následném řízení odstraněny a soud své rozhodovací důvody vyložil zcela ve shodě se zákonem v odůvodnění následného rozhodnutí a natolik úplně, že důvody, pro které dospěl k závěru, že současný procesní stav věci zakládá zákonné omezení stěžovatelovy osobní svobody, nevykazují pochybnosti. Ústavní soud dále konstatoval, že důvody vyložené obecným soudem jsou důsledkem nezávislého soudcovského rozhodování, a proto je na místě stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž jak oblast hodnocení důkazů, tak oblast soudcovského rozhodování, pokud extrémně nevybočují z procesně a i jinak obecně uznávaných kautel a nejsou v rozporu se zásadami logiky, se z přezkumu Ústavním soudem vymykají, a to i tehdy, jestliže by - s naznačenými výhradami - s nimi Ústavní soud sám nesouhlasil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).
Za dané situace je patrné, že vazba byla na stěžovatele uvalena ze zákonných důvodů a procesně bezvadným postupem. Prodloužení vazby stěžovatele usnesením ze dne 31. 8. 2000 a následným potvrzením stížnostním soudem ze dne 11. 10. 2000, je odůvodněno velmi podrobně a obsahuje konkrétní důvody pro zákonné omezení osobní svobody stěžovatele.
Z dotazu na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl z vazby propuštěn již dne 25. 4. 2001, a to usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 6 To 225/2001-79. Ústavní soud již několikrát judikoval, že je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dávno není, resp. tento stav již dávno odezněl (usnesení sp. zn. VI. ÚS 122/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS , sv. 15, Praha, 1999).
Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, na niž bylo poukázáno. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 28. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu