ECLI:CZ:US:2002:1.US.761.2000
sp. zn. I. ÚS 761/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. O. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. 2 To 131/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 27. 12. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000, sp. zn.
56 T 14/2000. Tímto rozsudkem byl stěžovatel spolu s obžalovaným V.H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel má za to, že předmětné usnesení Vrchního soudu bylo vydáno v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Toto jeho základní právo bylo porušeno tím, že nalézací soud a zejména Vrchní soud odmítly vyslechnout pro něho klíčové svědky J. B., I. P. a M. P., kteří mohli svými výpověďmi pomoci k objasnění jeho účasti či neúčasti na trestném činu.
V doplnění ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 21. 2 2001, pak stěžovatel poukazuje na to, že při rozhodování soudu byl použit jako důkaz výpis hovorů z jeho mobilního telefonu a přitom nebylo vydáno soudní rozhodnutí k tomu, aby tento výpis byl pořízen, ani jeho souhlas k jeho pořízení, a tím došlo k porušení jeho ústavních práv na ochranu osobnosti podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 14/2000, z jehož obsahu zjistil, že stěžovatel byl trestným činem loupeže podle §234 odst. 2 uznán vinným proto, že "dne 19. 1. 2000, po vzájemné dohodě s obžalovaným H., kdy využil svých znalostí o fiktivní výměně bytu mezi poškozenou M. H. a svědkyní A.B., na které se podílel, a o předání doplatku odstupného, k němuž mělo dojít u notáře dne 19. 1. 2000 v 16.00 hodin v Praze 8, Sokolovská 49, stěžovatel M. přivezl poškozenou M. H. na toto místo, kdy obžalovaný H. čekal na schodech vedoucích do I. patra, po vystoupení poškozené H. z vozidla stěžovatel přes mobilní telefon upozornil obžalovaného H., že poškozená H. vchází do domu, přičemž obžalovaný H. na schodišti nastříkal poškozené do očí neznámou látku slzotvorného charakteru, fyzicky ji napadl údery do horní části těla, pokusil se jí vytrhnout kabelku, přičemž ji povalil na zem a poté se mu podařilo zmocnit se kabelky s částkou nejméně 275 000,-- Kč a poté z místa činu utekl...".
Odvolací soud, který z podnětu odvolání stěžovatele a obžalovaného H. věc přezkoumával, odvolání obou zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Ohledně námitek stěžovatele Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že v předmětné věci bylo orgány činnými v trestním řízení provedeno rozsáhlé a vyčerpávající dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě obecné soudy rozhodovaly. Konkrétně ohledně námitky stěžovatele na protiprávnost získání důkazu - výpisu hovorů z mobilního telefonu, bylo ze spisu na čl. 14 zjištěno, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán podle ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. řádu soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8, tedy za podmínek vymezených tímto zákonným ustanovením. Pokud se týká další námitky stěžovatele - nevyslechnutí svědků, je třeba upozornit na skutečnost, že dva z těchto svědků byli vyslechnuti v přípravném řízení, přičemž svědkyně J. B. se vyjadřovala ke své přítomnosti u jednoho jednání o výměně bytu a ke svému údajnému vlastnictví k vozidlu zn. Renault. Svědek M. P. pak k vlastnictví mobilního telefonu a ke svým kontaktům se stěžovatelem a jeho přítelkyní.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplynulo, že v rámci odvolacího řízení stěžovatel soudu předal fotokopii smlouvy o půjčce ze dne
20. 12. 1999 uzavřené mezi jím a věřitelkou I. P. Nalézací soud při hlavním líčení dne 12. 7. 2000 vyhlásil usnesení, že výslech J. B. a svědka P. nebude pro nadbytečnost proveden a svoje rozhodnutí zdůvodnil v odůvodnění svého rozsudku tím, že vozidlo Renault 21 kupoval stěžovatel, a nikoliv svědkyně J. B. Odvolací soud pak k důkazním návrhům stěžovatele ve svém rozhodnutí zaujal stanovisko, že nebyly shledány důvodnými, s ohledem na zásadní a klíčový usvědčující důkaz, ze kterého se odvíjejí naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně správná skutková zjištění nalézacího soudu, na důkaz magnetofonovou nahrávkou rozhovoru mezi svědkyní A. B. a obžalovaným H., jejíž autentičnost potvrzují oba aktéři rozhovoru a stěžovatelem nabídnuté listiny, i v případě jejich pravosti, nemohou vyvolat pochybnosti o správnosti učiněných skutkových zjištění.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením trestního řádu ohledně hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 a §125, resp. §134 odst. 2 tr. řádu, když při konečném zhodnocení důkazního materiálu vyložily své vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti a pečlivě uvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dostály i zásadě, že vnitřní přesvědčení musím být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem.
Vytýká-li tedy stěžovatel Vrchnímu soudu, že rozhodl v jeho neprospěch bez výslechu shora uvedených svědků, je nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí. Trestní řád odvolacímu soudu především ukládá povinnost přezkoumat zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení tomu předcházející.
Ústavní soud na tomto místě opakovaně připomíná, jak již dříve ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností, a proto také neprovádí hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného dokazování obecnými soudy se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Tvrdí-li stěžovatel porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze mu přisvědčit, neboť jak již bylo uvedeno výše, svědci J. B. a M. P. vypovídali v přípravném řízení o okolnostech, z nichž nevyplýval "prospěch stěžovatele" a pokud se týká nepřipuštění výslechu I. P., má Ústavní soud za to, že odvolací soud ve svém usnesení dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatele a nepřipustil další důkazní návrhy. Stejně tak nebylo postupem orgánů činných v trestním řízení dotčeno právo stěžovatele na ochranu osobnosti podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu