ECLI:CZ:US:2002:1.US.765.2000
sp. zn. I. ÚS 765/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočka a soudců JUDr. Vojen Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. J. C., a 2) Ing. M. C., obou zastoupených advokátem JUDr. P. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.10.2000, sp.zn. 13 Co 284/2000, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11.4.2000, sp.zn. 13 C 242/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl ve věci stěžovatelů (žalobců) proti žalované České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali, aby bylo žalované uloženo poskytnout oběma žalobcům společně a nerozdílně náhradu ve výši 50.980,50 gramů ryzího zlata, event. zaplatit jim částku 16,890.670,--Kč s příslušenstvím. Současně byla stěžovatelům stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení z 1/10, tj. ve výši 16.510,--Kč.
Obvodní soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že stěžovatelé svůj nárok (uplatněný žalobou ze dne 24.11.1997) opírali o zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, konkrétně pak nečinností orgánu státu. Dle §18 cit. zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Soud proto posuzoval, zda ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu ČR došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že ministr průmyslu České republiky nevydal rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek společnosti F. poté, co k tomu byl stěžovateli vyzván dopisem ze dne 27.11.1995. Soud prvého stupně přitom vycházel ze zjištění, že stěžovatelé jsou dětmi A. C., která vlastnila závodní podíl ve výši 18/40 celkového základního kapitálu firmy F., továrny na kovové zboží a dětské vozíky, společnosti s ručením omezeným se sídlem v Plzni - B., jež byla znárodněna podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků, vyhláškou ministra průmyslu č. 1254/1948 Ú.l. Státu bylo dle §6 zákona č. 114/1948 Sb. uloženo za znárodněný majetek poskytnout náhradu, která se řídí ustanoveními §§7 až 11 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Tato náhrada za znárodněný majetek nebyla společnosti F. poskytnuta. Rozhodnutí o náhradě náleželo ministrovi průmyslu v dohodě s ministrem financí (§7, §10 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění zákona č. 114/1948 Sb.). Obvodní soud konstatoval, že po znárodnění společnosti F. byl stát nepochybně ohledně rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek nečinný a žádné rozhodnutí o náhradě nebylo vydáno. Toto platilo obecně, o náhradách za majetek znárodněný dle výše uvedených předpisů nebylo rozhodováno, tudíž náhrady nebyly vypláceny. Možnost domáhat se přiznání a vyplacení náhrady za znárodněný majetek byla v době nesvobody pouze teoretická. Stěžovatelé se však svého nároku nedomáhali ani po skončení doby nesvobody v obecné tříleté promlčecí lhůtě stanovené §101 občanského zákoníku, ale až 27.11.1995, kdy písemně vyzvali ministra průmyslu, aby o náhradě rozhodl. I v případě, že by promlčecí doba k uplatnění nároku vůči Ministerstvu průmyslu ČR na určení náhrady počala plynout až po skončení doby nesvobody, uplynula by tedy tato promlčecí lhůta dříve, než se stěžovatelé se svým nárokem na ministerstvo obrátili. Vzhledem k tomu, že žalovaná při jednání vznesla námitku promlčení, soud žalobu stěžovatelů zamítl.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 3.205,--Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že v československém právním řádu nebyla upravena odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu státu až do 31.12.1969; zákon č. 58/1969 Sb. je účinný od 1.1.1970. V té době již mělo být o rozsahu znárodnění, jakož i o náhradě za toto znárodnění, rozhodnuto a stěžovatelé se mohli ode dne účinnosti tohoto zákona náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu domáhat. Neexistovala-li totiž předtím odpovědnost státu za nesprávný úřední postup jeho orgánu, neexistovala ani odpovědnost za škodu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem a nebylo tedy možné náhradu škody uplatňovat. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nárok stěžovatelů na náhradu škody je promlčen, avšak za počátek běhu tříleté promlčecí doby stanovil datum 1.1.1970, kdy stěžovatelé mohli své právo poprvé uplatnit. Na souzený případ se prý nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť znárodnění se netýkalo majetku fyzické osoby, ale společnosti s ručením omezeným. Za situace, kdy je nárok podle zákona č. 58/1969 Sb. promlčen, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že znárodnění firmy F., spol. s r.o., bylo jednostranným aktem státu, pro nějž si stát sám stanovil podmínky v zákoně, které dosud nenaplnil, a proto nemohlo dojít k promlčení nároku stěžovatelů na vypořádání od státu. Řízení podle ustanovení vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení), na které odkazuje §10 odst. 3 dekretu č. 100/1945 Sb., může nastat teprve až po obdržení výměru o náhradě a způsobu placení. V takovém rozhodnutí by muselo být dáno též jasné poučení o tom, se kterým správním orgánem má být jednáno o náhradě ve stanovené 6měsíční lhůtě splatnosti dle ustanovení §10 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb. Aby tedy došlo k řízení o náhradě, musí být splněna státem stanovená odkládací podmínka, tj. vydání rozhodnutí ministra o náhradě a způsobu placení. Nesplněním této podmínky odkládací nemohlo dojít na základě §1478 Obecného zákoníku občanského k promlčení vypořádání státu se stěžovateli. Vládní nařízení č. 8/1928 Sb. se na rozhodnutí ministra podle §10 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., které je výlučně v ministrově kompetenci, vůbec nevztahuje. Právo stěžovatelů na vypořádání za znárodnění nemůže být promlčeno ani tehdy, kdyby byl považován za rozhodnutí ministra dopis jeho náměstkyně ze dne 20.12.1995 a počátek promlčecí lhůty by pak nastal 21.12.1995. Toto právo je podpořeno ustanoveními Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") včetně dodatkových protokolů. Na základě Listiny a Úmluvy je právo stěžovatelů na vypořádání od státu nepromlčitelné. Z hlediska čl. 11 Listiny je nepřípustné, že ministr považoval v roce 1995 toto právo za bezpředmětné. Takový postup státu způsobil stěžovatelům škodu, na kterou se v roce 1995 vztahoval zákon č. 58/1969 Sb., a proto stěžovatelé žádali náhradu takto vzniklé škody u soudu. Stěžovatelé dále dodali, že dne 29.1.1982 tehdejší vláda ČSSR, jejímž nástupnickým státem je Česká republika, uzavřela dohodu s vládou USA, která nebyla nikdy zveřejněna. V této dohodě vláda ČSSR uznala nároky na vypořádání příslušníků USA, kterým byly znárodněním postiženy majetky podle stejných předpisů, podmínek a stejnými postupy státu, jako tomu bylo u stěžovatelů, za otevřené a nevypořádané, uznala, že tyto majetky jim příslušely do doby nabytí platnosti uvedené dohody, a vypořádala se s nimi. Proto odmítavé stanovisko České republiky k vypořádání se stěžovateli způsobuje, že občany ČR oproti stejně postiženým občanům USA diskriminuje, neboť v oblasti osobních a majetkových práv mají občané ČR stejná práva a povinnosti s cizinci. Česká republika tak porušila zásady rovnosti a snížila důstojnost stěžovatelů. Přestože stěžovatelé výše uvedené skutečnosti včetně citace porušených článků Listiny, Úmluvy a Ústavy ČR uvedli již v odvolání, městský soud se prý jimi vůbec nezabýval.
Stěžovatelé tvrdí, že oběma napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo "na rovnost a důstojnost v právech dle čl. 1 Listiny, které jsou nezadatelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Tato základní práva se dle čl. 3 zaručují všem bez rozdílu." Dovolávají se i čl. 11 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek, zaručuje se dědění a nucené omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Dále prý bylo porušeno i jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, neboť soudy nevzaly v úvahu výše uvedené zásady rovnosti a navrhovaný důkaz - Dohodu mezi vládami ČSSR a USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29.1.1982.
Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze zrušil. Současně navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků, pokud jde o výroky o nákladech řízení přiznaných státu a aby rozhodl, že náklady na zastoupení stěžovatelů nese v plné výši stát.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní stížnost ve své podstatě směřuje proti právnímu posouzení daného případu, neboť stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku promlčení uplatněného práva na náhradu škody. V této souvislosti je namístě připomenout, že úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je Ústavní soud součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp.zn. III.ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Ústavní soud - na základě svého výše nastíněného postavení a funkce - v souzené věci dovodil, že podstata námitek stěžovatelů brojí toliko proti aplikaci tzv. jednoduchého práva a zjevně nedosahuje ústavněprávní intenzity, nutné pro případný kasační zásah Ústavního soudu. Jak vyplynulo z odůvodnění obou napadených rozsudků, obecné soudy na základě řádně provedeného dokazování dospěly k závěru, že nárok (resp. právo) na náhradu škody uplatněný podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. byl promlčen. Stěžovatelé při uplatňování tohoto nároku vycházeli ze skutečnosti, že za nesprávný úřední postup orgánu státu podle §18 zákona č. 58/1969 lze považovat rovněž nečinnost státu, resp. jeho orgánu spočívající v nevydání rozhodnutí o náhradě za znárodnění, jež mělo být vydáno ministrem průmyslu v dohodě s ministrem financí podle §10 dekretu č. 100/1945 Sb. ve znění zákona č. 114/1948 Sb. Stěžovatelé však nevzali náležitě v úvahu, že zásadně všechna majetková práva (s výjimkou práva vlastnického a některých dalších práv) podléhají promlčení a že se jich lze domáhat u soudu pouze v zákonem stanovených promlčecích dobách. Právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., jenž nabyl účinnosti ke dni 1.1.1970, bylo třeba uplatnit během promlčecí doby tří let, leč stěžovatelé tak učinili až soudní žalobou ze dne 24.11.1997. Otázku promlčení obecné soudy náležitě zvažovaly; odchylné posouzení počátku běhu promlčecí doby soudem prvého stupně a soudem odvolacím přitom v daném případě nemělo - za této situace - na právní závěr o promlčení uplatněného práva zásadní vliv. Zde Ústavní soud odkazuje na argumentaci napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, která se jeví být logická a přesvědčivá. V otázce promlčení práva stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu tedy Ústavní soud neshledal ani svévoli soudů ani extrémní nesoulad s principy spravedlnosti, jež by znamenaly porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a protiústavnost napadených rozsudků. Proto Ústavní soud nemá důvod, aby právní závěr Městského soudu v Praze o promlčení z ústavněprávního hlediska zpochybňoval či přehodnocoval. Z pouhého neúspěchu stěžovatelů v soudním sporu a z toho, že se neztotožňují s hmotněprávními závěry obecných soudů, nelze - podle ustálené judikatury - dovozovat porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud nemohl přijmout - jako relevantní pro podstatu souzené věci - ani tvrzení stěžovatelů obsažené v části III. ústavní stížnosti, týkající se výkladu ustanovení §10 dekretu č. 100/1945 Sb. ohledně promlčení práva na náhradu za znárodnění a jejich konstrukci odkládací podmínky. I zde lze odkázat na předchozí argumentaci, podle níž jde o otázku interpretace běžného práva, jež zásadně náleží obecným soudům. Odkaz na výše uvedenou mezivládní dohodu uzavřenou dne 29.1.1982 mezi vládami ČSSR a USA pak postrádá s předloženým případem náležitou souvislost; stěží lze totiž bezvýhradně dovozovat, že by občané České republiky museli mít v oblasti majetkových práv vždy zcela stejná práva a povinnosti, jako mají cizí státní příslušníci v České republice podle mezistátních dohod. Nelze tedy dovozovat, že vůči stěžovatelům došlo k porušení zásady rovnosti v důstojnosti a v právech dle čl. 1 Listiny. K namítanému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu, podle níž tento článek chrání pouze vlastnické právo již existující a nikoli pouhý nárok na ně, jenž je předmětem řízení u obecného soudu; samotný spor o vlastnictví tedy ústavně chráněn není. Obecné soudy svými rozsudky právo stěžovatelů vlastnit majetek nezpochybnily; dlužno totiž dodat, že soudy v dané věci nerozhodovaly ani o vyvlastnění či omezení vlastnického práva, nýbrž o tom, zda právo na náhradu škody bylo uplatněno v souladu se zákonem včas. Proto čl. 11 Listiny v souzené věci porušen nebyl. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti zmiňovali i další články Listiny, Ústavy a Úmluvy, které dle jejich tvrzení byly porušeny, avšak jejich argumentace v tomto směru byla příliš vágní, nesrozumitelná či úplně chyběla. Sám Ústavní soud neshledal, že by se podstata projednávané věci jakkoli dotýkala těchto dalších označených ústavně zaručených práv a svobod.
Pro úplnost lze dodat, že pokud obecné soudy dovodily promlčení stěžovateli uplatněného nároku, právem se již nezabývaly dalšími námitkami věcné povahy, na něž stěžovatelé poukazují.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Za tohoto stavu nebylo vyhověno ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, který sdílí osudy ústavní stížnosti, která byla odmítnuta. Totéž se týká i návrhu stěžovatelů, že náklady jejich zastoupení nese stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu