ECLI:CZ:US:2002:1.US.77.02
sp. zn. I. ÚS 77/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. A. R., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 9 Nt 789/01, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 44 To 1485/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl tak, že nepřijal písemný slib stěžovatele a písemnou záruku pracovního kolektivu. Soud dále vzal stěžovatele do vazby počínaje dnem 4. 11. 2001, neboť shledal existenci důvodů vazby uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu.
V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud zejména uvedl, že stěžovateli bylo dne 3. 11. 2001 sděleno obvinění pro pokus trestného činu poškozování věřitele dle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona formou účastenství, kterého se měl dopustit především tím, že se podílel na převodech majetku V. Ž. na společnosti ovládané spřízněnými osobami a jako jeho právní zástupce a zároveň jako osoba s příkazním právem společnosti A. f. vytvářel listinné materiály, jimiž následně s V. Ž. předstírali neexistující právo, a to nejen vůči poškozenému - společnosti CME, nýbrž i vůči soudu v rámci exekučního řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že u stěžovatele je dána důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky a spoluobviněného, který je jeho klientem v obchodních věcech. Nebezpečí ovlivňování svědků se prý týká zejména M. J., který rovněž působil ve společnosti A. f., v souvislosti s jeho výpovědí je důvodné se domnívat, že dojde ke ztotožnění dalších osob, které mohou svědecky vypovídat. Jedná se údajně především o K. K. staršího a K.K. mladšího Obvodní soud dále uvedl, že předmětem trestního stíhání stěžovatele jsou zejména jeho úkony směřující ke zmaření exekučního řízení, takže je dána důvodná obava, že z jeho strany dojde k zakrývání trestné činnosti a k simulaci právních úkonů.
Obvodní soud zároveň konstatoval, že neshledal existenci dalších dvou vazebních důvodů (útěkového a předstižného).
Obvodní soud dále uvedl, že nemohl přijmout písemnou záruku a písemný slib stěžovatele, neboť jsou dány důvody vazby ve smyslu §67 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu. Závěrem dovodil, že podmínky ustanovení §67 odst. 2 trestního řádu (rozuměj: rozhodnutí o vzetí do vazby v přípravném řízení) jsou v souzené věci rovněž splněny.
Městský soud v Praze napadeným usnesením shora citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a znovu rozhodl tak, že se nepřijímá písemný slib stěžovatele a písemná záruka pracovního kolektivu TV Nova společnosti CET 21 a Česká produkční 2000, a.s., a společníků Advokátní kanceláře R. a spol., a vzal stěžovatele do vazby počínaje dnem 4. 11. 2001, neboť shledal existenci důvodů vazby uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu. Stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení městský soud především podrobně popsal trestnou činnost stěžovatele, které se měl dopustit, a uvedl, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, že má všechny znaky trestného činu a že jsou zřejmé důvody k podezření, že ho spáchal stěžovatel.
K existenci koluzního vazebního důvodu městský soud uvedl, že se ztotožňuje s odůvodněním citovaného usnesení obvodního soudu. Nad jeho rámec připomněl, že protokoly o výslechu svědků byly sice "provedeny" až po sdělení obvinění V. Ž., avšak ještě před sdělením obvinění stěžovateli. Z toho prý vyplývá, že tyto svědky bude nutno znovu procesní formou vyslechnout, takže hrozí obava, že by na ně mohl stěžovatel působit nebo jinak mařit objasňování skutečností podstatných pro trestní řízení. Z protokolu o prohlídce jiných prostor ve společnosti CET 21 prý vyplývá, že byly - v kanceláři matky stěžovatele - zajištěny listinné důkazy, jež mají svědčit o plánování dalšího nakládání s majetkem ve vlastnictví V. Ž. Z přepisu odposlechu telefonního hovoru mezi stěžovatelem a V. Ž. údajně dále plyne podezření, že by mohly být na jiném místě uloženy ještě další písemnosti, které by mohly sloužit k objasnění této trestné věci.
K existenci tzv. útěkového vazebního důvodu městský soud konstatoval, že stěžovateli hrozí citelný trest odnětí svobody v trvání od 2 do 8 let, neboť se prý pokusil způsobit škodu velkého rozsahu ve výši 23.350.000 USD. Stěžovatel měl velmi úzké kontakty v zahraničí, často tam cestoval a pokud se zatím vždy vrátil, bylo to za situace, kdy se nacházel v pozici svědka a současně právního zástupce V. Ž. Nyní je však v pozici obžalovaného, což celou situaci - pokud jde o útěkový vazební důvod - mění.
Oproti tomu městský soud neshledal existenci tzv. předstižného vazebního důvodu v případě stěžovatele.
Poněvadž městský soud dovodil, že je dán důvod vazby koluzní podle §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, nezbylo prý než rozhodnout tak, že se nepřijímá písemný slib obviněného a nabídka převzetí záruky za jeho chování.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl, že napadenými usneseními obecných soudů byly porušeny čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. Toto pochybení spatřuje stěžovatel především v tom, že obě citovaná usnesení obecných soudů neodůvodňují existenci vazebních důvodů dostatečně konkrétně.
K existenci koluzního vazebního důvodu (a tedy k údajné nutnosti výslechu jednotlivých svědků) stěžovatel uvedl následující. V. Ž. byl vyslechnut opakovaně, jeho výslechy a výslech stěžovatele byly ve shodě; V. Ž. byl naposledy vyslechnut soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 15. 11. 2001, tzn. až po sdělení obvinění stěžovateli. K. K. st. a K. K. ml. prý byli jako svědci vyslechnuti dne 20. 12. 2001 - tedy po vzetí stěžovatele do vazby - a potvrdili, že jim není nic známo o společnosti A. a o jejím vztahu k V. Ž. Obava z ovlivňování jmenovaných svědků se prý opírá toliko o úřední záznam operativních orgánů Policie ČR, odkazující na informaci od agenturního zdroje, a jedná se proto o neprověřitelný zdroj. Jméno M. J. a jeho úloha v předmětném smluvním vztahu prý byla známa již od výslechu svědka K. dne 22. 5. 2001. Přesto tento svědek nebyl vyslechnut, a to ani v době zadržení stěžovatele, kdy u M. J. byla provedena domovní prohlídka; absence jeho svědecké výpovědi byla použita jako důvod stěžovatelovy koluzní vazby. Navíc se prý stěžovatel s M. J. běžně stýká, takže pokud by byl měl zájem ho ovlivnit, mohl tak učinit již dříve. K případným výslechům dalších svědků, kteří již byli vyslechnuti po sdělení obvinění V. Ž., avšak před sdělením obvinění stěžovateli, týž uvedl, že se jedná buď o pracovníky společností CME, resp. ČNTS, které podaly trestní oznámení a představa o tom, že by stěžovatel "mohl ovlivnit právníky a pracovníky protistrany", je zcela absurdní. Další skupinou svědků jsou soudci a administrativní pracovníci exekučních úseků Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, kteří se vyjadřovali toliko k manipulaci s exekučním spisem a k nahlížení do něj oběma stranami. Ani zde prý proto nepřipadá v úvahu jakékoli ovlivňování. Poslední skupinou svědků jsou stěžovatelovi kolegové z advokátní kanceláře, z nichž však prý nikdo - s výjimkou Mgr. K. - v advokátní kanceláři nepracoval v rozhodném období roku 1997. Mgr. K. již dne 22. 5. 2001 vyslechnut byl a jeho výpověď odpovídá výpovědím stěžovatele. Stěžovatel dále tvrdí, že základem celého trestního stíhání bylo trestní oznámení protistrany, namítající antedataci smlouvy z 15. 10. 1997, což prý však dodnes nebylo prokázáno. K přepisu odposlechnutého telefonického hovoru s V. Ž. stěžovatel uvádí, že z něj neplyne nic, co by mohlo odůvodňovat obavu z ukrývání dalších listin, nýbrž v něm pouze zaznělo, že na několika místech byla policií provedena domovní prohlídka. Jestliže pak ve společnosti CET 21 byly skutečně zajištěny listiny, svědčící o plánování dalšího nakládání s majetkem V. Ž., není zřejmé, že se jedná o protiprávní skutek a že to má jakoukoliv souvislost se stíhaným jednáním.
K důvodům útěkové vazby stěžovatel uvedl, že když byl dne 12. 4. 2001 informován o zadržení V. Ž., pohyboval se v zahraničí, odkud se však neprodleně vrátil zpátky do republiky, přestože si byl vědom, že může být sám obviněn a zadržen. V době před svým zadržením vycestoval do zahraničí mnohokrát a vždy se vrátil. Odůvodnění napadeného usnesení městského soudu proto stěžovatel považuje za naprosto nepřiléhavé a nevystihující situaci, neboť sice má kontakty do zahraničí, leč tato skutečnost je s ohledem na jeho profesi obvyklá.
Stěžovatel dále cituje některé vybrané nálezy Ústavního soudu, týkající se důvodů útěkové a koluzní vazby a nutnosti, aby soudy náležitě odůvodnily vazební rozhodnutí.
Proto stěžovatel navrhuje, aby byla napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako protiústavní zrušena.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu a že tedy tento zásah je nutno interpretovat značně restriktivně. Zároveň však platí, že možnosti Ústavního soudu přezkoumávat důvodnost vzetí do vazby jsou značně limitovány, neboť vazební rozhodnutí může hodnotit toliko z hlediska jejich ústavnosti, nikoliv však s ohledem na "běžnou zákonnost". Ústavnímu soudu už vůbec nepřísluší vyjadřovat se k taktice vedení a souslednosti jednotlivých kroků vyšetřování.
Toto obecné konstatování je nutno mít na zřeteli rovněž při hodnocení souzené věci. Jestliže totiž stěžovatel např. namítá, že jméno M. J. a jeho úloha v předmětném smluvním vztahu bylo známo již od výslechu svědka K. dne 22. 5. 2001 (a že tedy k jeho výslechu mělo dojít dříve), uvádí k tomu Ústavní soud, že tuto námitku nelze považovat za ústavněprávně relevantní, neboť svojí podstatou toliko zpochybňuje konkrétní způsob vedení přípravného řízení trestního, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Rovněž tvrzení o jednotlivých skupinách "ostatních svědků" (tzn. zaměstnanců společností CME a ČNTS, pracovníků Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze a kolegů stěžovatele z jeho advokátní kanceláře), zpochybňující možnost jejich ovlivnění ze strany stěžovatele, nedosahuje ústavně právní intenzity, protože ve skutečnosti představuje pouze subjektivní a obtížně verifikovatelnou domněnku stěžovatele. Jak však Ústavní soud konstatoval již dříve, Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat prováděné dokazování, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval, a nemůže proto samozřejmě ani prezumovat budoucí vývoj a výsledky prováděného vyšetřování. V této souvislosti totiž není možné - při hodnocení ústavnosti napadených usnesení obecných soudů - zcela odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě ve stejný den (31. 1. 2002), kdy byl propuštěn z vazby na svobodu (tedy kdy již zásah do jeho práva na osobní svobodu nebyl aktuální), zatímco obecné soudy rozhodovaly za situace, která byla podstatně jiná.
Do oblasti přehodnocování provedeného dokazování, jež Ústavnímu soudu principiálně nepřísluší, spadá svojí podstatou rovněž námitka, brojící proti zajištění listinných materiálů ve společnosti CET 21 a proti posouzení obsahu odposlechnutého telefonátu mezi stěžovatelem a V. Ž. V této fázi trestního řízení - která se přirozeně netýká posouzení otázky stěžovatelovy viny - rovněž není možné dovozovat, zda k antedataci smlouvy z 15. 10. 1997 skutečně došlo či nikoliv, neboť právě posouzení této skutečnosti je klíčovým momentem předmětného trestního řízení a případných úvah o vině stěžovatele. Pro úplnost je nutno uvést, že procesní práva stěžovatele musí být zaručena i v dalších fázích trestního řízení, takže bude mít - mimo jiné - i právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a také právo navrhovat důkazy vlastní.
Ústavní soud shledal neopodstatněnými rovněž námitky stěžovatele, týkající se výslechu obviněného V. Ž. a svědků K. K. st. a K. K. ml. Obvodní soud pro Prahu 1 totiž v odůvodnění napadeného usnesení skutečně uvedl, že koluzní vazba je dána - mimo jiné - obavou z působení na V. Ž.. Jestliže však stěžovatel argumentuje tím, že V. Ž. byl naposledy vyslechnut dne 15. 11. 2001, je nutno si uvědomit, že tento výslech proběhl až po vydání citovaného usnesení obvodního soudu. Městský soud se sice zřejmě dopouští určité nepřesnosti, když se ohledně důvodů koluzní vazby "v plném rozsahu" ztotožňuje s názorem vysloveným v odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu, neboť městský soud rozhodoval již po provedení předmětného výslechu V. Ž. Tato nepřesnost však nemůže zpochybnit ústavnost usnesení městského soudu jako celku, jelikož se svojí povahou nejedná o nepřesnost a tedy o pochybení faktického rázu, nýbrž pouze o poněkud nevhodné zobecnění. Výhrada, že svědci K. K. st. a K. K. ml. u výslechu dne 20. 12. 2001 uvedli, že jim není nic známo o společnosti A. a o jejím vztahu k V. Ž., není případná, neboť k tomuto výslechu došlo až po vydání obou napadených usnesení obecných soudů. Ústavní soud proto konstatuje, že tyto námitky stěžovatele svojí podstatou vycházejí z následného (ex post) hodnocení výslechů, jejichž výsledky přirozeně v době rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby nebyly známy. Proto ani tuto část ústavní stížnosti zjevně nelze akceptovat.
Ústavní soud dále připomíná, že k otázce koluzní vazby již dříve judikoval, že obecné soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" (nález sp. zn. IV. ÚS 264/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 261). Podle názoru Ústavního soudu v souzené věci však obecné soudy dostatečně a přesvědčivě dovodily a odůvodnily, v čem v době svého rozhodování spatřovaly koluzi a Ústavní soud neshledal důvod jejich závěry - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat.
Rovněž co do existence tzv. útěkového vazebního důvodu Ústavní soud shledal, že usnesení městského soudu je dostatečně odůvodněno a že je přesvědčivé. Jestliže tedy městský soud dospěl k závěru, že stěžovateli hrozí citelný trest a že má značné zahraniční kontakty, pak - byť se před sdělením obvinění zatím vždy ze zahraničí vrátil - nastala sdělením obvinění kvalitativně jiná situace. To v napadeném usnesení městský soud logicky a správně rozlišil a jeho odůvodnění v této konkrétní věci - a s přihlédnutím na její okolnosti - považuje Ústavní soud z ústavněprávního hlediska za dostačující.
Ze všech uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu