ECLI:CZ:US:2002:1.US.84.02
sp. zn. I. ÚS 84/02
Usnesení
I. ÚS 84/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 22 Co 728/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 2 C 112/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve svém návrhu namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byly porušeny čl. 36, 37 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že Okresní soud v Jindřichově Hradci uložil napadeným rozsudkem stěžovateli, aby zaplatil v předmětné věci žalobkyni V. K., (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastnice") částku ve výši 50 500 Kč s příslušenstvím, jakož i nahradil náklady řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil.
Stěžovatel dále konstatoval, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 685/2001, dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl.
V dané věci se jednalo o stavební úpravy (resp. jejich oprávněnost), které realizovala vedlejší účastnice, coby nájemkyně, v domě ve výlučném vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel především namítal, že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkami a v podstatě převzaly argumentaci vedlejší účastnice. Podle názoru stěžovatele obecné soudy nevyřešily předběžnou otázku důvodnosti podané žaloby, neboť v době rozhodování odvolacího soudu nebylo dosud rozhodnuto o opravném prostředku stěžovatele proti vydání stavebního a kolaudačního povolení.
Ústavní soud se v dané věci nejprve zabýval otázkou, zda stěžovatel uplatnil svůj návrh včas. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona). Není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že dovolání, pokud bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost a současně za předpokladu, že tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, není možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto posledním prostředkem je proto v předmětné věci rozhodnutí odvolacího soudu, tak, jak ostatně i sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti správně konstatuje. Toto rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 5. 2001 (Ústavní soud proto vyzval stěžovatele, aby doložil, kdy mu bylo toto rozhodnutí, proti kterému směřuje svůj návrh, doručeno. Stěžovatel reagoval tak, že za poslední prostředek k ochraně svého práva mylně považoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, a uvedl, že mu toto rozhodnutí bylo doručeno dne 10. 12. 2001). Podání stěžovatele v předmětné věci bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 5. 2. 2002, tedy zjevně po zákonem stanovené lhůtě. Pokud se stěžovatel rozhodl podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měl vedle toho podat v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost.
Ústavní soud přezkoumal po procesní stránce rozhodnutí soudu dovolacího, přičemž nezjistil nijakého pochybení, které by mohlo vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (byť stěžovatel proti tomuto rozhodnutí svůj návrh nesměřoval).
V návaznosti na výše uvedené se již Ústavní soud nezabýval předmětnou věcí po stránce věcné a nezbylo mu než návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání tímto zákonem, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu