ECLI:CZ:US:2002:1.US.94.01
sp. zn. I. ÚS 94/01
Usnesení
I. ÚS 94/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Č., zastoupené JUDr. P. I., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 11 Co 371/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 11 Co 371/2000, kterým byl v právní věci, kde vystupovala jako žalobkyně proti žalované Z. S. o zaplacení částky 36 705 Kč, změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 9 C 233/98 tak, že ohledně povinnosti zaplatit stěžovatelce částku 14 140 Kč byla žaloba zamítnuta.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru bylo napadeným rozsudkem porušeno její "právo vlastnické a rovněž obecný princip rovnosti subjektů". Podle stěžovatelky, vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem, Z. S., nájemnice bytu s regulovaným nájemným v domě ve vlastnictví stěžovatelky, dlouhodobě porušovala povinnost hradit nájemné a cenu služeb s ním spojeným. Citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo stěžovatelce přiznáno právo na úhradu částky 15 175 Kč vůči vedlejší účastnici z titulu poplatku z prodlení z částek, které stěžovatelce dlužila za užívání sklepa a společné televizní antény. Odvolací soud však v napadeném rozsudku došel k závěru, že přiznání uplatněného nároku by bylo v rozporu s ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku a rozsudek výše uvedeným způsobem změnil. Podle názoru stěžovatelky je rozsudek, který jí nepřiznává nárok daný zákonem při porušování povinností vedlejší účastnicí nuceným omezením vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále byl prý tímto rozhodnutím porušen obecný princip rovnosti subjektů, jelikož jeho závěr považuje stěžovatelka za neodůvodněné zvýhodnění vedlejší účastnice. Stěžovatelka rovněž poukázala na nález Ústavního soudu, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 231/2000, zrušující vyhlášku Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a uvedla, že jako pronajímatelka bytu s regulovaným nájemným "fakticky dotuje bydlení vedlejší účastnice", přičemž soud "jakoby přičítal k její tíži, že je vlastníkem nemovitosti a že se domáhá ochrany svého vlastnického práva u soudu".
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou věci je zjištění odvolacího soudu, že přiznání uplatněného nároku by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku), což soud také náležitě odůvodnil. Uvedl, že rozsah práv a povinností mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyl až do vydání jiného soudního rozhodnutí vyjasněn a proto požadovat za této situace poplatek z prodlení ve výši několikanásobně převyšující dlužnou částku, která nakonec byla určena soudním rozhodnutím pro její spornost, by odporovalo dobrým mravům. Takový rozsudek, vydaný za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení, jak Ústavní soud z příslušného spisového materiálu zejména ověřil, je výrazem nezávislého soudního rozhodování a je zcela v kompetenci obecného soudu, nejlépe znajícího okolnosti konkrétního případ.
Úkolem Ústavního soudu - soudního orgánu ochrany ústavnosti - není posuzovat stanoviska, právní úvahy, výklady a právní závěry obecných soudů, pokud výjimečně nevyústí v rozhodnutí, kterým dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, k tomu však podle přesvědčení Ústavního soudu ve zkoumaném případě nedošlo. Skutečnost, že obecný soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Postupoval-li obecný soud, jak shora uvedeno, v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy zakotvené zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnil, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, nezajišťujícím spravedlivý výsledek. Pouze pro úplnost možno doplnit, že poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2000 (kterým byla zrušena výše citovaná vyhláška Ministerstva financí o nájemném z bytu) je nepřípadný, neboť soud se správně zabýval skutkovými okolnostmi v konkrétní věci a z jeho rozhodnutí nelze vyčíst, že by přičítal k tíži stěžovatelky, že je vlastnicí nemovitosti a že se domáhá soudní ochrany.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, ať již jí tvrzených, nebo jiných a Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu