ECLI:CZ:US:2002:1.US.98.02
sp. zn. I. ÚS 98/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelů B. K., a M. P., zastoupených advokátem JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 15 Ca 151/2000-36, 15 Ca 152/2000, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2000, č.j. 13335-1/110/97, a ze dne 31. 1. 2000, č.j. 13327-3/110/97, a proti platebním výměrům Finančního úřadu v Chomutově č. 970000838 ze dne 20. 6. 1997, č.j. 50067/97/182911/1520, a č. 970000732 ze dne 2. 6. 1997, č.j. 45886/97/182911/0196, a o náhradě nákladů zastoupení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Z a m í t á se návrh stěžovatelů, aby náklady jejich zastoupení zaplatil stát.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Chomutově dodatečným platebním výměrem č. 970000838 na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za kalendářní rok (zdaňovací období) 1993 ze dne 20. 6. 1997, č.j. 50067/97/182911/1520 (dále jen "DPVy"), dodatečně vyměřil daňovému subjektu B. K. podle ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 337/1992 Sb."), daň z příjmů fyzických osob ve výši 1 828 806 Kč a dodatečným platebním výměrem č. 970000732 na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za kalendářní rok (zdaňovací období) 1993 ze dne 2. 6. 1997, č.j. 45886/97/182911/0196 (dále jen "DPVy"), dodatečně vyměřil daňovému subjektu M. P. podle ustanovení §38n odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., daň z příjmů fyzických osob ve výši 1 903 536,- Kč.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 31. 1. 2000, č.j. 13335-1/110/97, zamítlo odvolání daňového subjektu B. K. (dále jen "stěžovatelé") a rozhodnutím z téhož dne, č.j. 13327/-3/110/97, zamítlo odvolání daňového subjektu M. P. (dále jen "stěžovatelé"). V odůvodnění obou rozhodnutí Finanční ředitelství především uvedlo, že Finanční úřad v Chomutově po provedené kontrole daně z příjmů fyzických osob za rok 1993 u stěžovatelů, podnikajících ve sdružení osob podle §829 a násl. o.z. pod společným názvem P. S. Ch. (dále jen "sdružení"), "neuznal za výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů zálohu na zboží (horská kola) v částce 6 000 000 Kč týkající se smlouvy č. 8ú/1993, v účetnictví odvolatele doklad V 54 ze dne 20. 11. 1993 a smluvní pokutu ke smlouvě č. 25/1/93 (smlouva o dodání a odběru textilního zboží) v částce 2 750 000 Kč, doklad V 55 ze dne 22. 11. 1993". Podle finančního úřadu byly oba účetní případy doloženy smlouvami uzavřenými se společností T.-G., spol. s r.o., Karlovy Vary, včetně příslušných potvrzení o převzetí a předání peněžní hotovosti. Stěžovatelé i bývalý jednatel společnosti M. S. potvrdili, že předávání peněžní hotovosti byla přítomna guinejská státní příslušnice a společnice firmy T.-G., s.r.o., K. T. Toto tvrzení je v rozporu s písemným sdělením Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, které vyvrací pobyt K. T. v ČR v době, kdy se měla zúčastnit předávání a sama převzít zálohu na zboží a smluvní pokutu. Podle finančního úřadu další skutečností, že smlouva č. 8ú/1993 na dodávku horských kol byla sepsána účelově a že k vyplacení zálohy v částce 6 000 000 Kč nedošlo, je nedodání tohoto zboží smluvní stranou do doby zahájení daňové kontroly (poznámka: která probíhala od 23. 10. do 5. 11. 1996), i to, že stěžovatelé neučinili žádná opatření k navrácení této vysoké částky. Finanční ředitelství zjistilo zaúčtování zálohy ve výši 6 000 000 Kč v peněžním deníku sdružení jako výdaj z pokladny, stejně jako zaúčtování smluvní pokuty ve výši 2 750 000 Kč. V obou těchto věcech stěžovatelé předložili potvrzení o předání/převzetí zálohy na zboží ve výši 6 000 000 Kč ze dne 20. 11. 1993 a potvrzení o předání/převzetí smluvní pokuty ve výši 2 750 000 Kč ze dne 22 11. 1993, podle kterých stěžovatelé (za sdružení) předali uvedené částky v hotovosti firmě T.-G., s.r.o., resp. jednateli M. S. Pokud stěžovatelé údajně podnikli kroky k navrácení peněz za neuskutečněnou dodávku zboží, poukázalo finanční ředitelství na to, že stěžovatelé (sdružení) tak učinili až po zahájení daňové kontroly, přičemž od vyplacení zálohy ve výši 600 000 Kč uběhly takřka 3 roky (včetně oprávnění účtovat smluvní pokutu ve výši 0,5 % z celkové dodávky za každý den); s tím je v kontrastu smluvní pokuta za textilní zboží, neboť v opačném směru T.-G., s.r.o., vymáhala od stěžovatelů (sdružení) okamžitě smluvní pokutu, která byla ihned splacena, ačkoliv doba od termínu poslední dodávky (30. 10. 1993) do splacení pokuty (22. 11. 1993) činila jen několik málo dnů.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem v prvé řadě konstatovalo, že podle ustanovení §16 odst. 2 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. má daňový subjekt, u něhož je prováděna kontrola, povinnost předložit důkazní prostředky, prokazující jeho tvrzení v průběhu kontroly, neboť břemeno důkazní v daňovém řízení nese daňový subjekt; to je v souladu s ustanovením §31 odst. 9 cit. zákona. Finanční ředitelství dále poukázalo na výpovědi stěžovatelů (protokoly o ústním jednání ze dne 4. 2. 1997 a 9. 1. 1997 u Finančního úřadu v Chomutově) a jednatele společnosti T.-G., s.r.o. (protokoly ze dne 16. 12. 1996 a 17. 1. 1997 u Finančního úřadu v Chomutově), které se nejprve shodovaly v tom, že finanční částky převzala společnice firmy T.-G., s.r.o., K. T. Oproti tomu z protokolu o ústním jednání s jednatelem společnosti T.-G., s.r.o., ze dne 14. 1. 1997 u Finančního úřadu v Karlových Varech vyplývá, že hotovost převzal jednatel (M. S.) a teprve následně ji předal K. T. Obdobně vypovídal jednatel společnosti (M. S.) u Policie ČR v Chomutově (srov. odpověď na výzvu Finančního úřadu v Chomutově ze dne 5. 8. 1997, č.j. 61020/97/182930/0159). Rozpor uvedených výpovědí ohledně předávání peněz potvrzuje sdělení Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze ze dne 18. 12. 1996, č.j. PPO-1291/RCP-E2-96, které potvrdilo, že guinejská státní příslušnice K. T. se v inkriminovanou dobu na území ČR nezdržovala, neboť dne 12. 12. 1992 vycestovala natrvalo z ČR. Finanční ředitelství považuje uvedené skutečnosti za rozhodující pro závěr, že K. T. nebyla přítomna předání peněz mezi sdružením a jednatelem T.-G., s.r.o., M. S., a že zúčastněné osoby "nemluví pravdu o předání peněz a jejich výpovědi lze považovat za účelové. Proto také nelze uznat předmětné částky jako prokazatelné výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů". K tvrzení stěžovatelů, že bývalý jednatel T.-G., s.r.o., M. S. uznal výše uvedené částky jako přijaté, evidované v účetnictví společnosti a následně dodaněné Finančním úřadem v Karlových Varech, poukázalo finanční ředitelství na obchodní rejstřík vedený Krajským soudem v Plzni, z něhož - ve vztahu ke společnosti T.-G., s.r.o. - vyplývá, že poté, co dnem 5. 10. 1993 byli dva ze tří zakládajících společníků této společnosti (tj. M. S. a E. J.) jako společníci vymazání a jedinou společnicí byla K. T., zůstal jednatelem společnosti M. S. až do 1. 2. 1995. Ten tedy za společnost T.-G., s.r.o., jednal samostatně a v plném rozsahu. Podle sdělení Finančního úřadu v Karlových Varech tato společnost však nikdy nepodala od svého vzniku daňové přiznání, byť k tomu byla několikrát vyzvána.
Finanční ředitelství dále poukázalo na skutečnost, že přes množství svědeckých výpovědí, které měly prokázat půjčení finančních částek stěžovatelům (poznámka: finanční částky ve výši 4 400 000 Kč zaúčtované v peněžním deníku sdružení jako vklad dne 16. 10. 1993, neboť bez toho by platby dne 20. 11. 1993 ve výši 6 000 000 Kč a dne 22. 11. 1993 2 750 000 Kč nebyly možné), nebyl zjištěn žádný konkrétní důkaz, který by potvrdil, že zúčastněné osoby peníze skutečně půjčily, "když svá tvrzení nedokázaly ani na výzvy finančního úřadu prokázat" a doložit. Finanční ředitelství proto dovodilo, že předmětné půjčky nebyly provedeny, účetní operace zaúčtovaná v peněžním deníku sdružení jako vklad ke dni 16. 10. 1993 ve výši 4 400 000 Kč je nevěrohodná a tedy ani částky ve výši 6 000 000 Kč a 2 750 000 Kč zaúčtované v peněžním deníku jako výdaj v hotovosti dne 20. 11. 1993, resp. 22. 11. 1993 nemohly být vyplaceny "z důvodu zůstatku pokladny ke dni 19. 11. 1993 ve výši 4 489 965,20 Kč." Pochybnost o provedení platby společnosti T.-G., s.r.o., plyne i z tvrzeného předání peněz K. T., jež peníze (údajně) převzala bez řádného dokladu (a odcestovala neznámo kam), byť se již v roce 1993 v ČR nezdržovala. Proto Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dovodilo, že se tvrzení stěžovatelů nezakládá na pravdě, stěžovatelé neunesli důkazní břemeno a v rámci odvolacího řízení se potvrdily skutečnosti, jež zjistil již Finanční úřad v Chomutově.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2001, č.j. 15 Ca 151/2000-36, 15 Ca 152/2000, byla žaloba proti výše uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí především konstatoval, že obě souzené věci spolu skutkově souvisí a proto je dle §§112 odst. 1, 246c o.s.ř. spojil ke společnému řízení. Krajský soud dále poukázal na dispoziční zásadu, kterou je ovládáno soudní řízení upravené v části páté o. s. ř. (srov. ustanovení §§249 odst. 2, 250h odst. 1), podle níž je soud vázán důvody ve správní žalobě označenými. Správní žalobce je navíc vázán lhůtou dvou měsíců, od doručení napadeného správního rozhodnutí, ve které musí být vymezen a uzavřen okruh uplatňovaných právních výhrad. V souzené věci proto krajský soud přezkoumával zákonnost napadených rozhodnutí finančního ředitelství pouze z hlediska důvodů uvedených ve správních žalobách ze dne 27. 3. 2000 a nemohl se zabývat dalšími důvody uváděnými stěžovateli v jejich podání z 11. 11. 2001, které soud obdržel až při jednání, tj. dne 15. 11. 2001.
Krajský soud - z hlediska věcného posuzování zákonnosti napadených rozhodnutí - připomněl zákonnou povinnost daňového subjektu daň nejen přiznat (břemeno tvrzení), ale také prokázat správnost daňového přiznání (břemeno důkazní) - srov. ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. Bylo prý tedy na stěžovatelích, aby již v daňovém řízení prokázali - mimo jiné - existenci výdajů (nákladů) "jimi z hlediska ust. §24 odst. 1 věty prvé daňového zákona vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů, tj. zda v této přezkoumávané věci zaplatili jednak částku 6 000 000 Kč jako zálohu kupní ceny na dodávku 2.000 horských kol a že z titulu zaplacení smluvní pokuty zaplatili též částku 2 750 000 Kč".
Krajský soud v Ústí nad Labem konstatoval, že při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného(-ých) rozhodnutí, a že soud dokazování neprovádí (§250i odst. 1 o.s.ř.). V obou soudem přezkoumávaných věcech lze prý z obsahu správních spisů zjistit, že daňová poradkyně, která v daňovém řízení stěžovatele zastupovala, navrhla v odvoláních proti DPV provedení přesně specifikovaných listinných důkazů, o jejichž provedení není sporu. Z obsahu správních žalob je pak zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které finanční ředitelství vyvodilo z provedeného dokazování. Krajský soud při zhodnocení tohoto dokazování dospěl k názoru, že daňové orgány poznávají rozhodné skutečnosti především z obsahu listin a že jsou povinny tyto listiny vyhodnotit dle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., tj. dospět na podkladě jejich obsahu k určitým závěrům. K tomu také v souzené věci - aniž by závěry správních orgánů byly v rozporu s pravidly logického uvažování - došlo. Za tohoto stavu věci nemohl krajský soud provádět přehodnocení dokazování provedeného daňovými orgány (poznámka: soud není oprávněn v přezkumném řízení dle hlavy druhé páté části o.s.ř. provádět "přehodnocování" daňovými orgány provedeného dokazování), neboť hodnotit důkazy náleží daňovým orgánům. Krajský soud dále připomněl, že důkazní povinnost daňového subjektu (stěžovatelů) lze považovat za splněnu pouze za předpokladu, že stěžovateli navržené a daňovým orgánem provedené dokazování odůvodní bez jakýchkoli pochybností závěr, že stěžovatelé prokázali to, co prokázat měli. Krajský soud za logickou považuje argumentaci finančního ředitelství poukazující na zprávu vedoucího evidenčního odboru Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezidia ČR z 18. 12. 1996, o pobytu K.T. na území ČR - která dle tvrzení stěžovatelů a svědka M. S. měla být přítomna při předávání obou zmiňovaných finančních částek - podle níž se však v uvedeném období na území ČR nezdržovala a stěžovatelé důkaz o opaku nepředložili. Za stejně logický považuje krajský soud odkaz finančního ředitelství na skutečnost, že stěžovatelé bez prodlení zaplatili smluvní pokutu ve výši 2 750 000 Kč, aniž na druhé straně učinili opatření k vymáhání smluvní pokuty vůči společnosti T.-G. a že kroky k vrácení jimi údajně složené zálohy ve výši 6 000 000 Kč provedli až po zahájení daňové kontroly. Zásadě logického uvažování prý neodporuje ani odkaz finančního ředitelství na rozpory ve výpovědi M. S. (viz výše), na výpověď MUDr. E. J. (do 5. 10. 1993 společníka T.-G., s.r.o.), který věděl pouze o jediném obchodu této společnosti (tj. o dodávce vína do Guineje) a o dodávce horských kol a textilního zboží (ač se jednalo o obchody na částky 11 000 000 Kč a 15 205 000 Kč) nevěděl. Logickému uvažování neodporuje ani odkaz finančního ředitelství na sdělení M.a S., že nedisponuje účetními doklady společnosti T.-G., s.r.o., neboť se nacházejí u společnice K. T. (jako její adresu uvedl P.O. BOX 88, který však je od 2. 4. 1990 v nájmu M. S. a jeho manželky) ani skutečnost, že společnost T.-G., s.r.o., nepodala (ač několikráte vyzvána) od svého založení ani jedno daňové přiznání. Logickému uvažování při hodnocení provedeného dokazování prý neodporuje ani odkaz finančního ředitelství na vyhodnocení dokazování provedeného k objasnění možnosti stěžovatelů složit jak zálohu 6 000 000 Kč, tak zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 750 000 Kč, byť - dle názoru krajského soudu - nejsou výsledky tohoto dokazování rozhodující pro úvahu, zda stěžovatelé zaplatili uvedené částky. Krajský soud v Ústí nad Labem proto uzavřel, že vyhodnocení dokazování provedené Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem není v rozporu se zásadami logického uvažování a že je v souladu s ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. Krajský soud nezjistil, že by "premisy úsudků o tomto dokazování" nebyly zjištěny řádným procesním postupem, jestliže ani stěžovatelé v žalobách nenamítají porušení zákona při dokazování v daňovém řízení. Proto také Krajský soud v Ústí nad Labem došel k závěru o účelovosti vyhotovení obou smluv a potvrzení o převzetí částek ve výši 6 000 000 Kč a 2 750 000 Kč. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem je tedy dle názoru krajského soudu v souladu se zákonem a proto soud obě správní žaloby v souladu s ustanovením §250j odst. 1 o.s.ř. zamítl.
V záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhodnutí daňových orgánů napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní především zdůraznili, že byli zkráceni na svých ústavních právech zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že se soud při svém rozhodování porušil principy zakotvené v čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
Stěžovatelé v prvé řadě uvedli, že krajský soud posuzoval celkem čtyři jimi najednou podané správní žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, které spojil vždy po dvou do jednoho soudního řízení. Předmětem všech čtyř žalob bylo posouzení jedné rozhodující otázky, spočívající v tom, zda stěžovatelé skutečně vyplatili jisté částky svým obchodním partnerům při svém podnikání a zda tím tedy mohli tyto výplaty uvést jako výdaje na dosažení, udržení a zajištění svých příjmů do svých účetních evidencí s dopadem na výslednou daňovou povinnost. Stěžovatelé poukázali na to, že krajský soud v rámci řízení ve věcech pod sp. zn. 15 Ca 124/2000 a 15 Ca 125/2000 (které však nejsou předmětem této ústavní stížnosti) posuzoval řadu dokladů shodných s doklady a řízením v souzené věci a byl tedy informován velmi podrobně také o skutečnostech významných pro objektivní rozhodnutí v této věci. Stěžovatelé tuto skutečnost zdůrazňují zejména proto, že soud byl nejpozději v srpnu 2000 konkrétně informován o tom, že "právě tuto rozhodující skutečnost, tj. výplatu částek stěžovateli označil finanční úřad za fiktivní, neuskutečněnou a proto daňově neuznatelnou, zatímco na straně obchodních partnerů stěžovatelů (společnosti T.-G., s.r.o., a S., s.r.o.), tedy příjemců částek, s použitím stejných důkazů, tyto částky označil za přijaté (tj. součást zdanitelných příjmů) a proto tyto společnosti zatížil dodatečnými daňovými výměry k doplacení daně z příjmů". Stěžovatelé poukazují na to, že o tomto "protichůdném hodnocení a rozhodování finančních úřadů mohli předložit důkaz až v srpnu 2000, což provedli i s vědomí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty k formulaci výhrad" a nedomnívají se, že by tím nesplnili povinnosti při označení rozsahu napadení předmětných rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Stěžovatelé dále uvedli, že jejich výhrady uvedené ve správních žalobách se týkaly toho, že "správní orgán nehodnotil správným způsobem dostupné důkazy, že je naopak hodnotil neobjektivně a při vědomí toho, že finanční úřad není povinen vyhledávat důkazy ve prospěch, což však neznamená, že by jiné důkazy (zejména ve prospěch) mohl vědomě opomíjet, čímž rozhodoval na základě špatně zjištěného skutkového stavu věci a tím i po právní stránce nesprávně". Stěžovatelé dále uvedli, že bez ohledu na tyto skutečnosti a i na to, že senát nebyl vyloučen z projednávání věci, rozhodoval i v souzené věci "na základě vědomí uvedeného rozporu".
Stěžovatelé následně označili důkazy, se kterými byly správní orgány v průběhu daňového řízení seznámeny a k nimž prý nepřihlédly. Proto se domnívají, že splnili povinnosti uložené jím zákonem č. 586/1992 Sb. a zákonem č. 337/1992 Sb. za tím účelem, aby "předmětnou operaci" mohli v souladu s právem kvalifikovat za daňově uznatelný výdaj a současně poukazují na to, že pokud správní orgán posoudí tuto situaci z pohledu neplnění či porušení povinností jinými osobami, nelze takový stav využít "k tvrzení, že v důsledku toho stěžovatelé nedostáli svým povinnostem". To bylo důvodem jejich tvrzení, že správní orgán nerozhodoval na základě (objektivně) zjištěného stavu věci, dospěl k protiprávnímu rozhodnutí ve věci samé, a že správní orgány nerespektovaly zásadu hodnocení důkazů každého jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Stejně tak prý pochybil také krajský soud, jestliže nerespektoval "kogentní normy a v důsledku toho na základě formalistického přístupu v rozporu s principy spravedlnosti porušil základní práva a svobody stěžovatelů".
Stěžovatelé dále nesouhlasí s tvrzením soudu, že pouze polemizovali se závěry správního orgánu; již v odvolání proti DPV totiž poukázali na to, že zjištění a následné rozhodnutí správce daně nerespektovalo povinnosti podle §31 odst. 2 a 4 zákona č. 337/1992 Sb. a ve správních žalobách upozornili na to, že správní orgán nerespektoval důkazy, že porušil své povinnosti při jejich hodnocení a že svá rozhodnutí opřel o důkazy svědčící o porušení povinností jiných osob. Stěžovatelé vytýkají krajskému soudu, že nevěnoval pozornost důkazům, které svědčí o jejich řádném plnění daňových povinností a že se spokojil s hodnocením skutečností, které neměly význam pro plnění povinností stěžovatelů (jednalo se např. o přítomnost cizí státní příslušnice K. T., převzetí finančních částek, otázky vědomosti jiného společníka firmy o uzavřené smlouvě, argumentace správního orgánu k tomu, že stěžovatelé nevyužili všech možností k uplatnění práva plynoucího ze skutečnosti zaplacené smluvní pokuty).
Stěžovatelé rovněž uvedli, že krajský soud prý vůbec nezvážil právní význam smluvně sjednané smluvní pokuty či sjednané výplaty zálohy na zboží, pominul důkaz tím, že jednatel společnosti T.-G., s.r.o., prokazatelně vyplacené částky převzal a že o tom vydal písemná potvrzení. Stěžovatelé se proto domnívají, že si nelze představit "žádný relevantní důvod k tomu, aby vyplacené částky nebyly v souladu s daňovými předpisy uvedeny v účetní evidenci stěžovatelů a vykázány na straně jejich daňových výdajů", přičemž správní soud rozhodoval tak, jako by tyto důkazy vůbec neexistovaly a potvrdil "nezákonně správním orgánem stanovenou povinnost", byť jiný správce daně (s protichůdným hodnocením, že předmětné částky byly vyplaceny a proto měly být uvedeny v daňové evidenci poplatníka na straně příjmů) rozhodl o doměření daně z příjmů právě z těchto částek. Stěžovatelé se proto domnívají, že "z těchto závěrů a rozhodnutí správních orgánů, potvrzených soudem potom vzniká paradoxní situace, kdy za tvrzenou škodu na daních odpovídají současně dva rozdílní daňoví poplatníci ... odpovědnost stěžovatelů za to, že jmenovaná společnost (poznámka: T.-G., s.r.o.), resp. její jednatel, který obě uvedené částky prokazatelně převzal, neuvedla tyto do daňového přiznání, neexistuje". Stěžovatelé se domnívají, že uvedený postup a rozhodnutí je v rozporu se základními procesními normami i s hmotným právem daňovým i občanským.
Stěžovatelé jsou přesvědčení, že krajský soud neměl zákonné právo odmítnout zabývat se takovým doplněním správní žaloby, které upozorňovalo na duplicitní a rozporuplný význam jednání Finančního úřadu v Chomutově a Finančního úřadu v Karlových Varech (o němž prý věděl díky spisové dokumentaci od počátku). Podle mínění stěžovatele se jednalo o závažnou procesní vadu napadených správních rozhodnutí a jím předcházejících řízení, která měla nebo alespoň mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu, což jen podporuje tvrzení, že soud měl k této skutečnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelé se domnívají, že krajský soud měl vzhledem ke složitosti případu navržené důkazy provést, což o.s.ř. umožňuje. Podle názoru stěžovatelů však Krajský soud v Ústí nad Labem souzenou věc projednal formálně, aniž k uvedeným skutečnostem a důkazům přihlédl. Stěžovatelé se domnívají, že krajský soud nepostupoval v souladu s čl. 90 a 95 Ústavy ČR, neboť svým postupem a rozhodnutím neposkytl ochranu jejich právům, a to navíc, kdy rozhodoval "na základě protiústavního zákona, tj. na základě části páté Občanského soudního řádu, byť účinnost nálezu ÚS (poznámka: č. 276/2001 Sb.) nastává až dnem 1. 1. 2003, nic tato skutečnost nemění na tom, že jeho rozhodnutí je protiústavní a tím i protizákonné".
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 15 Ca 151/2000-36, 15 Ca 152/2000, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2000, č.j. 13335-1/110/97, ze dne 31. 1. 2000, č.j. 13327-3/110/97, a platební výměry Finančního úřadu v Chomutově č. 970000838 ze dne 20. 6. 1997, č.j. 50067/97/182911/1520, a č. 970000732 ze dne 2. 6. 1997, č.j. 45886/97/182911/0196, zrušil. Stěžovatelé dále navrhli, aby jim Ústavní soud současně přiznal náhradu nákladů zastoupení podle platného advokátního tarifu.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatelé namítají, že byli zkráceni na svých ústavních právech zaručených čl. 36 Listiny a Úmluvou, a že Krajský soud v Ústí nad Labem porušil principy zakotvené v čl. 90 a 95 Ústavy ČR, neboť neposkytl ochranu jejich právům, a to navíc, jestliže rozhodoval na základě protiústavního zákona, tj. na základě části páté o.s.ř.
Tyto námitky akceptovat nelze.
V prvé řadě nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelů týkající se čl. 36 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR) a - zřejmě čl. 6 odst. 1 Úmluvy - neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelům nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhali. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/92 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Sám obecný soud se v souzených věcech - jak vyplývá z obsahu spisu - přezkumem zákonnosti v rozsahu vymezeném žalobním návrhem, tj. v souladu s dispoziční zásadou zabýval (srov. ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř.; srov. také Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha, C.H. Beck 2001, str. 1144-1145; dále jen "Komentář").
Stejně tak nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že krajský soud nepostupoval v souladu s ustanovením čl. 95 Ústavy ČR (poznámka: zřejmě se jedná o ustanovení čl. 95 odst. 1 část věty před středníkem ve znění Ústavy ČR do 31. 5. 2001, podle něhož "soudce je při rozhodování vázán zákonem"). Stěžovatelé se v souvislosti s tvrzeným porušením citovaného ustanovení domnívají, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 15 Ca 151/2000-36 (15 Ca 152/2000), je "protiústavní a tím i protizákonné", neboť řízení, které mu předcházelo, probíhalo a samotné rozhodnutí bylo učiněno podle části páté "Správní soudnictví" (§244-250s) o.s.ř., jež je nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, č. 276/2001 Sb. zrušena dnem 31. prosince 2002. Ústavní soud v citovaném nálezu využil - z důvodů v odůvodnění nálezu uvedených - možnost danou mu ustanovením §58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu a rozhodl se odložit vykonatelnost zrušujícího výroku do 31. 12. 2002. Je tedy zřejmé, že krajský soud nemohl (právě proto, aby učinil zadost citovanému ustanovení čl. 95 Ústavy ČR) nepostupovat podle zákona, tj. podle uvedené části o.s.ř. V opačném případě by se dopustil porušení Ústavy ČR.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska pochybení neshledal. Řízení bylo veřejné a obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům. Není proto důvodu domnívat se, že by byl správní soud v souzené věci nepostupoval nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatelé dovolávají.
Dle názoru Ústavního soudu postupoval Krajský soud v Ústí nad Labem - při přezkumu zákonnosti napadených rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem v rozsahu ve správní žalobě uvedené argumentace - přesvědčivě a plně dostál svým zákonným procesním povinnostem. Krajský soud neměl důvod zpochybnit závěr Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, které je ve vztahu ke stěžovateli tvrzeným skutečnostem (k břemenu tvrzení) v daňovém řízení rozhodující. Nic na tom nemění ani argumentace stěžovatelů, že označil důkazy a že tím splnili povinnosti uložené jim daňovými zákony. Jedná se totiž o jejich subjektivní přesvědčení; to platí i pro jejich domněnku, že správní orgány nerespektovaly zásady pro hodnocení důkazů a že krajský soud nerespektoval (jimi blíže nekonkretizované) "kogentní normy a v důsledku toho na základě formalistického přístupu v rozporu s principy spravedlnosti porušil (poznámka: další - s výjimkou výše uvedených - blíže nekonkretizovaná) základní lidská práva a svobody stěžovatelů".
Lze současně dodat, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony) nedospěl k závěru - ve smyslu ustálené judikatury - že by existoval v souzené věci extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů soudem (finančními orgány) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Krajský soud ostatně připomněl, že daňová poradkyně, která stěžovatele v daňovém řízení zastupovala, navrhla listinné důkazy již v odvoláních proti DPV a o jejich provedení nebylo sporu. Ústavní soud se proto domnívá, že pokud provedené důkazy neodůvodnily skutečnosti, které stěžovatelé (objektivně) prokázat měli, nelze na straně druhé považovat subjektivní představu stěžovatelů o tom, co prokázat chtěli, například za důkaz toho, že krajský soud vůbec nezvážil právní význam smluvně sjednané pokuty či výplaty zálohy na zboží. Nelze tedy akceptovat nesouhlas stěžovatelů s argumentací krajského soudu, podle níž stěžovatelé pouze polemizovali se závěry finančního orgánu. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní(-ch) žalobě(-ách) proti rozhodnutí(-m) Finančního ředitelství v Ústí nad Labem věcí posouzení správního soudu, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudku) nelze z ústavně právního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Rovněž nelze přijmout námitku stěžovatelů, že se krajský soud měl zabývat doplněním správní žaloby, byť provedeném po uplynutí dvouměsíční lhůty, tj. lhůty zákonem stanovené pro podání správní žaloby (srov. ustanovení §250b odst. 1 o.s.ř.). Krajský soud, který je vázán dispoziční zásadou (rozsahem a důvody žalobního tvrzení) ani nemůže napadené rozhodnutí přezkoumávat nad rámec stanovený správní žalobou, tím méně provádět důkazy, které z tohoto rozšíření případně vyplývají. Tento právní názor - který je ostatně obsažen i v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu - je nesporný, neboť se jedná o tradiční procesní zásadu, která je běžně judikována (srov. i citovaný Komentář, str. 1145, 1149).
Stěžovatelé se rovněž dopouštějí omylu, pokud spojují důsledky a skutkové okolnosti věci souzené pod sp. zn. 15 Ca 124/2000 (15 Ca 125/2000) stejným senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem s věcí napadenou touto ústavní stížností a vedenou před krajským soudem pod sp. zn. 15 Ca 151/2000-36, 15 Ca 152/2000. V prvé řadě, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. Nao 115/2000, na návrh jednoho ze stěžovatelů B. K. rozhodl, že předseda a členové tohoto senátu nejsou z projednávání a rozhodování věci (poznámka: napadené ústavní stížnosti a před krajským soudem souzené pod sp. zn. 15 Ca 151/2000-36, 15 Ca 152/2000) vyloučeni. Ústavní soud navíc podotýká, že pokud stěžovatelé - v důsledku tvrzení, že senát byl "zasvěcen" do souzené věci "již projednáváním a rozhodováním o předchozích dvou správních žalobách" - dovozují, že soud měl [i přes nemožnost doplnění správní žaloby po uplynutí dvouměsíční lhůty (viz výše)] použít získané poznatky i na ústavní stížností napadenou věc, nelze jím v tomto přisvědčit. To - mimo jiné - i proto, že se nejednalo o identické případy se stejnými skutkovými okolnostmi, jež by se týkaly týchž smluv a týchž obchodních partnerů, což byl ostatně důvod, pro který krajský soud řízení o těchto správních žalobách oddělil.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem a napadenými rozhodnutími finančních úřadů nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou ústavními zákony zaručeny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl zamítnut i návrh stěžovatelů, aby náklady jejich zastoupení zaplatil stát (§83 odst. 1 cit. zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu