Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.07.2002, sp. zn. II. ÚS 115/02 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 93/27 SbNU 85 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.115.02

sp. zn. II. ÚS 115/02 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti JUDr. H. K, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2001, sp. zn. 61 To 489/2001, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2001, sp. zn. 61 To 489/2001, se zrušuje. Odůvodnění: V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 19.2.2002, stěžovatelka uvedla, že je advokátkou, zapsanou v seznamu advokátů České advokátní komory pod č. reg. 1023, se sídlem advokátní kanceláře Hradčanské nám. 12, Praha 1. Z obsahu návrhu je však zřejmé, že jej podává nikoli jako právní zástupkyně jiného subjektu ve smyslu §29 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z tohoto důvodu byla proto vyzvána, aby odstranila vady podání s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která ukládá povinné zastoupení advokátem (případně notářem) každému účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem. Předmětem ústavní stížnosti je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2001, sp. zn. 61 To 489/2001, kterým označený soud na základě stížnosti bývalé klientky stěžovatelky, L. B., zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10.9.2001, sp. zn. Nt 1603/2001, jímž byla stěžovatelce přiznána výše odměny a náhrada hotových výdajů nutné obhajoby v trestní věci L. B. v celkové výši 3.900,-Kč, a znovu rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů nutné obhajoby ve výše označené trestní věci v částce 2.925,-Kč. Napadenému usnesení městského soudu stěžovatelka vytýká, že předmětným rozhodnutím bylo porušeno její právo ve smyslu čl. 28 ve spojení s čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ke skutkové stránce věci stěžovatelka dále uvádí, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.1.2001 byla ustanovena obhájkyní L. B. v řízení o uložení ochranného psychiatrického léčení, když k nutné obhajobě byly dány zákonné podmínky dle §36 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že své klientce poskytla právní pomoc v co nejširší míře, a to včetně právní rady související s uložením ochranného psychiatrického léčení, když trestní stíhání proti obviněné bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, okresního úřadu vyšetřování Praha 6 ze dne 13.11.2000, sp. zn. ČVS: OV6-883/2000. Po ukončení tohoto řízení předložila stěžovatelka vyúčtování obhajoby ex offo Obvodnímu soudu pro Prahu 6, který je shledal správným a přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu nákladů řízení v částce 3.900,-Kč. Na základě stížnosti L. B. Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal odměnu za tuto obhajobu ve výši 2.925,-Kč, když dospěl k závěru, že stížnost byla důvodná, i když z jiného důvodu, než namítala. Důvodem, který vedl Městský soud v Praze ke zrušení usnesení soudu prvního stupně, byla skutečnost, že prvostupňový soud přiznal stěžovatelce jako úkon právní pomoci též podání, označené jako zpětvzetí stížnosti L. B. ze dne 14.2.2001, účtovaný stěžovatelkou v částce 900,-Kč, a režijní paušál v částce 75,-Kč, což podle názoru městského soudu není v souladu se zněním §11 odst. 1, odst. 2 vyhl. č. 177/1996, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 177/1996 Sb."), neboť se nejedná o právní úkon, ale o pouhé sdělení obhájkyně, že obviněná po zvážení všech okolností bere stížnost, kterou podala po vyhlášení do protokolu, zpět. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že sice stížnosti L. B. vyhověl, ale neuvedl žádné stížnostní důvody, když stěžovatelce nezaslal ani kopii této stížnosti, takže na ni nemohla přiměřeným způsobem reagovat. Pochybení v postupu městského soudu spatřuje stěžovatelka dále v tom, že stížností napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci rozhodl, když označeným postupem podle mínění stěžovatelky jí odňal možnost domáhat se stanoveným postupem práva řádnými opravnými prostředky, neboť proti rozhodnutí soudu II. stupně již není stížnost přípustná. Tento chybný postup městského soudu znamenal porušení práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem Městského soudu v Praze, obsaženým v napadeném usnesení, jenž podle ní spočívá především v chybné interpretaci §11 vyhl. č. 177/1996 Sb. a v jeho úvaze co je, či není úkonem právní pomoci, co takovému úkonu předchází a jaký by měl být jeho obsah. Úvaha soudu, vyslovená v tomto směru v napadeném usnesení, je dle názoru stěžovatelky v podstatě zpochybněním jak práva obviněného na řádnou obhajobu (dle čl. 40 odst. 3 Listiny), tak i práva advokáta vyúčtovat si za poskytnuté právní služby částku, určenou advokátním tarifem. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka odkazuje na právní závěry, obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 15/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, I. vydání Praha C.H.BECK 2000, str. 359 a násl., podle něhož "..nesprávné posouzení právního předpisu obecnými soudy by ve svých důsledcích mohlo ohrozit i právo obviněného na obhajobu, podle čl. 40 odst. 3 Listiny". Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10.9.2001 se zjišťuje, že na návrh obhájce (stěžovatelky) o výši odměny a náhradě hotových výdajů se v trestní věci proti L. B., podle §151 odst. 3 trestního řádu, ve znění platném do 31.12.2001, tj. před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (dále jen "trestní řád"), přiznává na nákladech nutné obhajoby obhájkyni (stěžovatelce): za přípravu a převzetí obhajoby včetně porady s klientem dne 22.1.2001 částka 900,-Kč, za účast u veřejného zasedání dne 30.1.2001 částka 900,-Kč, za účast u veřejného zasedání dne 13.2.2001 částka 900,-Kč, za zpětvzetí stížnosti ze dne 14.2.2001 částka 900,-Kč a za režijní paušál 4x částka 75,-Kč, celkem 3.900,-Kč. V odůvodnění předmětného usnesení se uvádí, že v trestní věci bylo nutno ustanovit obviněné obhájce z důvodu nutné obhajoby. Vzhledem k tomu, že vyúčtování nákladů obhajoby je v souladu s množstvím provedených úkonů ze strany obhájce a taktéž s advokátním tarifem, soud rozhodl v souladu s §151 odst. 3 trestního řádu. Městský soud v Praze v neveřejném zasedání, konaném dne 22.11.2001, po projednání stížnosti L. P., dříve B., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10.9.2001, sp. zn. Nt 1603/2001, rozhodl tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §151 odst. 3 trestního řádu přiznal na nákladech nutné obhajoby stěžovatelce (obhájkyni) za přípravu a převzetí obhajoby včetně porady s klientem dne 22.1.2001 částku 900,-Kč, za účast u veřejného zasedání dne 30.1.2001 částku 900,-Kč, za účast u veřejného zasedání dne 13.2.2001 částku 900,-Kč, 3 x režijní paušál 75,- á Kč částku 225,-Kč, celkem 2.925,-Kč. Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení konstatoval, že proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 podala v zákonné lhůtě obviněná (L. P. - B.) stížnost, ve které uvedla, že jí byla obhájkyně ustanovena, když podle §151 odst. 2 trestního řádu tuto obhajobu platí stát. Z podnětu předmětné stížnosti proto městský soud přezkoumal podle §147 odst. 1 trestního řádu správnost napadeného usnesení i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná, i když z jiných důvodů, než bylo namítáno. Ve vztahu ke zpětvzetí stížnosti ze dne 14.2.2001, jakož i k režijnímu paušálu v částce 75,-Kč, městský soud konstatoval, že v tomto případě nejde o právní úkon, který má na mysli ustanovení §11 odst. 1, odst. 2 vyhl. č. 177/96 Sb. S odkazem na spisový materiál (založený na č.l. 25) šlo podle názoru soudu pouze o sdělení obhájkyně obvodnímu soudu, že obviněná po zvážení všech okolností bere stížnost, kterou podala po vyhlášení usnesení do protokolu, zpět. Městský soud zdůraznil, že právní úkon ze strany obhájce předpokládá určitý rozsah vykonané právní služby a nikoliv pouhé písemné sdělení soudu. Za této situace z podnětu stížnosti obviněné napadené usnesení zrušil, podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu, a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal na nákladech nutné obhajoby celkovou částku 2.925,-Kč. Po zjištění, že ústavní stížnost splňuje veškeré formální náležitosti, a není tedy důvod pro její odmítnutí dle §43 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud ČR účastníka řízení, ve smyslu §42 odst. 4 a §76 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k písemnému vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Městský soud v Praze, jako účastník řízení ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu ČR dne 13.5.2002, uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky, že měl po zrušení usnesení věc vrátit Okresnímu soudu Praha 6 k novému projednání a rozhodnutí dle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu proto, aby zachoval oprávněným osobám právo na řádný opravný prostředek z toho důvodu, že o řádném opravném prostředku rozhodoval jako soud druhého stupně. Rozhodnout sám ve věci je oprávněn podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu, když pro svoje rozhodnutí měl stížnostní soud dostatečné podklady. Dále účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s tím, že znovu zdůraznil skutečnost, že písemné podání o zpětvzetí stížnosti není úkonem právní služby, za který náleží obhájci mimosmluvní odměna v plné či poloviční výši podle §11 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu (kde se jedná se o taxativní výčty), a rovněž se nejedná o úkon právní služby, který by svou povahou a rozsahem odpovídal úkonům uvedeným ve výše citovaném ustanovení. Účastník se proto domnívá, že jeho postupem nemohlo být zpochybněno právo obviněného na obhajobu, jak dovozuje stěžovatelka, neboť soud při rozhodování dle §151 odst. 3 trestního řádu profesionální zdatnost a kvalitu poskytnuté právní služby vůbec neposuzuje, když určuje pouze výši mimosmluvní odměny podle hledisek daných advokátním tarifem, a je podle jeho názoru tedy logické, že za některé úkony, související s poskytovanou právní službou, tarif odměnu advokátům nepřiznává. Ústavní soud ČR si pro posouzení důvodnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. Nt 1603/01, ze kterého se zjišťuje, že trestní stíhání obviněné L. P. pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona bylo již v přípravném řízení pravomocně zastaveno, podle §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu pro nepříčetnost obviněné. V dalším řízení bylo rozhodováno o návrhu státního zástupce o nařízení ochranného psychiatrického léčení obviněné. V tomto řízení byla obviněné ustanovena podle §36 odst. 4 trestního řádu jako obhájkyně stěžovatelka. Po nabytí právní moci usnesení o nařízení ochranného léčení obviněné rozhodl obvodní soud na návrh stěžovatelky o výši její odměny a náhradě hotových výloh. Ústavní stížnost je důvodná. Nejprve je nutno znovu připomenout, že v době rozhodování soudu platilo znění zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kdy režim stanovení náhrady nákladů trestního řízení upravovalo ustanovení §§151 a 152 trestního řádu. Z dikce §152 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném do 31.12.2001, jednoznačně vyplývá, že náhradu nákladů trestního řízení lze po obžalovaném vymáhat pouze tehdy, byl-li pravomocně uznán vinným. Jedině tedy v případě odsuzujícího rozsudku lze od obžalovaného spravedlivě žádat, aby státu nahradil byť jen část nákladů vynaložených na trestní řízení (viz Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, Komentář, C.H.BECK .) V daném případě L. P. (B.) nebyla uznána vinnou, neboť k rozhodování o vině vůbec nedošlo, protože trestní řízení vedené proti ní bylo podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu pravomocně zastaveno již v přípravném řízení. V řízení bylo prokázáno, že obviněná L. P. (B.) nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná Vzhledem k tomu, že v řízení o uložení ochranného psychiatrického léčení obviněné šlo o nutnou obhajobu (podle §36 odst. 4 trestního řádu), náklady obhajoby nese stát. Z logiky věci plyne, že usnesení o stanovení nákladů nutné obhajoby se L. P. přímo nedotýká, a nebylo proto nutné jí toto usnesení vůbec doručovat (§137 trestního řádu). Z výše uvedeného důvodu nebyla L. P. osobou oprávněnou k podání stížnosti proti citovanému usnesení. Pokud však proti němu stížnost podala (i když důvodem stížnosti obviněné nebyl její nesouhlas s výší stanovené odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelky), pak o ní měl městský soud, jako soud stížnostní, rozhodnout podle ustanovení §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu a zamítnout ji, jako stížnost podanou osobou neoprávněnou. Pokud však z podnětu takové stížnosti sám věcně rozhodoval, jeho rozhodnutí odporuje trestnímu řádu a je v tomto směru rovněž neústavní. Mezi základní principy právního státu patří nepochybně vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Pokud soudy rozhodují mimo hranice vymezené jim Ústavou ČR, Listinou a příslušnými procesními předpisy, porušují zásady řádného a spravedlivého procesu, zaručeného každému, tedy i stěžovatelce, v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ČR po posouzení všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2001, sp. zn. 61 To 489/2001, bylo porušeno právo stěžovatelky na řádný a spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto, aniž považoval za nutné s ohledem na zrušující výrok se dále zabývat námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti zcela vyhověl, i když z jiných důvodů, než které označila stěžovatelka, a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. července 2002