ECLI:CZ:US:2002:2.US.118.02
sp. zn. II. ÚS 118/02
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca
556/2000-17 se zrušuje. Návrh na zrušení usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37 se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21.2.2002 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost,
směřující proti dvěma rozhodnutím, a to 1) usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37, kterým
bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci návrhu stěžovatele
(dříve žalobce) na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne
27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, a 2) proti usnesení téhož soudu
ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, o zastavení řízení
z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Podle názoru stěžovatele
bylo oběma shora citovanými usneseními Městského soudu v Praze
porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu, ve smyslu čl. 36 odst.
1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové a právní stránce věci stěžovatel uvádí, že
správní žalobou, podanou k Městskému soudu v Praze, se domáhal
zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne
6.10.2000, č.j. FŘ-4595/14/00.
Výzvou shora označeného soudu ze dne 24.1.2001 byl stěžovatel
vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč. Tato
výzva byla však doručena dne 29.1.2001 pouze právnímu zástupci
stěžovatele, který za stěžovatele uhradil soudní poplatek poštou
dne 26.2.2001, podle svého názoru ještě v době trvání poplatkové
povinnosti i z toho důvodu, že stěžovatel se v uvedenou dobu
nacházel ve vazbě. Dne 14.3.2001 bylo právnímu zástupci
stěžovatele doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne
27.2.2001, č.j. 38 Ca 556/2000-17, kterým bylo řízení z důvodu
nezaplacení soudního poplatku zastaveno.
Protože soudní poplatek byl zaplacen ještě před doručením
usnesení o zastavení řízení, podal právní zástupce stěžovatele
k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení předmětného usnesení,
ve smyslu §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (resp. §9 odst. 4
zák.č. 549/1991 Sb., ve znění platném do 31.12.2000).
O tomto návrhu stěžovatele rozhodl městský soud tak, že
usnesením ze dne 12.12.2001, č.j. 38 Ca 556/2000-37, doručeným
právnímu zástupce stěžovatele dne 27.12.2001, řízení zastavil.
Pro možnost zvážení všech skutečností významných pro
posouzení předmětné věci stěžovatel doplnil, že proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001 podal ústavní stížnost,
která však byla usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 3.10.2001, sp.
zn. I. ÚS 284/01, odmítnuta jako předčasná s tím, že v odůvodnění
usnesení Ústavní soud ČR konstatoval, že teprve poté, co městský
soud rozhodne o návrhu stěžovatele podaného podle §9 odst. 7
zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bude moci
stěžovatel podat ústavní stížnost proti předmětnému usnesení,
neboť teprve poté bude možno dospět k závěru, že navrhovatel před
podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky,
který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( §72 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Ze skutečnosti, že o výše uvedeném návrhu stěžovatele rozhodl
městský soud usnesením ze dne 12.12.2001, které bylo stěžovateli
doručeno dne 27.12.2001, dovozuje stěžovatel počátek běhu lhůty
k podání ústavní stížnosti proti oběma návrhem napadeným
usnesením.
V odůvodnění návrhu stěžovatel dále zdůrazňuje, že nelze
souhlasit s právním závěrem městského soudu uvedeným v citovaném
usnesení, že ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, je použitelné pouze v řízení
dvouinstančním a nikoli jednoinstančním, tedy v řízení o správních
žalobách. Právní závěr městského soudu není údajně opodstatněný
rovněž s ohledem na judikaturu Ústavního soudu k této otázce, kdy
stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.1.2000,
sp. zn. IV. ÚS 238/1999. Smysl předmětného zákonného ustanovení je
třeba podle názoru stěžovatele vykládat tak, že tímto ustanovením
je pouze stanovena nejzazší lhůta, do které může žalobce jako
poplatník soudní poplatek zaplatit, aniž může soud v této lhůtě
řízení z důvodu jeho nezaplacení zastavit.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, čj.
38 Ca 556/2000-17 se zjišťuje, že označený soud řízení o žalobě
stěžovatele proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m.
Prahu podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb, ve znění pozdějších
předpisů, zastavil. Důvodem k zastavení řízení byla skutečnost, že
žalobce nesplnil poplatkovou povinnost, stanovenou §2 odst. 1
písm. a), §4 písm. a) a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a to přesto, že jej soud k zaplacení
soudního poplatku vyzval a současně jej upozornil, že řízení bude
zastaveno, jestliže do 8 dnů ode dne doručení výzvy nezaplatí
soudní poplatek ve výši 1000,-Kč s tím, že výše soudního poplatku
byla dána položkou 1 sazebníku soudních poplatků, který je
přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jak dále vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, výzva
k zaplacení soudního poplatku byla doručena právnímu zástupci
žalobce dne 29.1.2001, ve stanovené lhůtě však poplatek zaplacen
nebyl.
O návrhu stěžovatele na zrušení usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 27.2.2001, č.j. 38 Ca 556/2000-17 rozhodl městský
soud tak, že řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen "o.s.ř.") zastavil. Současně vyslovil, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud
zopakoval v odůvodnění svého rozhodnutí, že návrh stěžovatele
směřuje proti usnesení téhož soudu, kterým bylo podle §9 odst.
2 zákona o soudních poplatcích řízení zastaveno z důvodu
nezaplacení soudního poplatku splatného podáním návrhu s tím, že
poplatek nebyl zaplacen ani ve lhůtě stanovené ve výzvě soudu
k jeho zaplacení. Předmětné usnesení bylo právnímu zástupci
stěžovatele doručeno dne 14.3.2001. Ten na základě výzvy podal na
poštu dne 27.2.2001 zásilku s vylepeným kolkem v hodnotě
1.000,-Kč, která však byla soudu doručena dne 1.3.2001, tedy až po
vydání usnesení o zastavení řízení.
Městský soud ve vztahu k výkladu cit. §9 odst. 7 zákona
o soudních poplatcích zdůraznil, že proti rozhodnutí soudu
o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku v tzv.
správním soudnictví není opravný prostředek přípustný, neboť
přezkum správních rozhodnutí soudem je upraven v části páté, hlavě
druhé a třetí o.s.ř., když věcná příslušnost soudu je upravena
v ustanovení §246 o.s.ř. ze kterého vyplývá, že soudy ve správním
soudnictví přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů. Na označenou
věcnou příslušnost však nelze vztáhnout právní úpravu vyplývající
z §10 odst. 2 o.s.ř. ani úpravu vyplývající z části čtvrté
o.s.ř. o opravných prostředcích. Pravidlo, že řízení ve věcech
spadajících do tzv. správního soudnictví je vždy řízením
jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků
vyloučeno, platí bez výjimky, přičemž není podstatné, zda se jedná
o rozhodnutí ve věci samé či jiné. Z tohoto důvodu skutečnost, že
k zastavení řízení došlo podle zákona o soudních poplatcích, který
v §9 odst. 7 předpokládá možnost podání odvolání, nemůže založit
přípustnost opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. Ze
shora uvedeného lze proto dovodit, uvádí městský soud, že,
nelze-li podat proti usnesení soudu o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku odvolání, nelze se ani domáhat
zrušení označeného rozhodnutí z důvodu, že soudní poplatek byl
zaplacen ve lhůtě k odvolání, neboť v daném případě žádná lhůta
k podání odvolání běžet nezačala.
Nemožnost podat proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení ve
věcech soudních poplatků odvolání, tedy rovněž i neexistence
odvolací lhůty, představuje neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení a z tohoto důvodu také městský soud v dané věci řízení
zastavil. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud se již jednou
návrhem stěžovatele, napadajícím usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 27.2.2001 zabýval, považoval Ústavní soud za vhodné
vycházet při posouzení předmětné ústavní stížnosti mimo jiné též
ze spisového materiálu, vedeného pod sp. zn. I. ÚS 284/01.
Z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3.10.2001, sp. zn.
I. ÚS 284/01 se zjišťuje, že ústavní stížnost navrhovatele,
směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
27.2.2001, sp. zn. 38 Ca 556/2000, byla odmítnuta, ve smyslu §43
odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, jako návrh nepřípustný.
Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti
vyjádření účastníka řízení, Městského soudu v Praze.
Předsedkyně senátu 38 Ca Městského soudu v Praze ve svém
písemném vyjádření ze dne 5.4.2002 uvedla, že pokud se stěžovatel
svým návrhem domáhal postupu soudu podle §9 odst. 7 zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
má za to, že v této věci nelze usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku zrušit, byť byl poplatek zaplacen
nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení, neboť
proti usnesení soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku ve věcech správního soudnictví není odvolání přípustné.
Pokud se jedná o problém doručování výzvy k zaplacení
soudního poplatku, zde postupoval účastník řízení podle tehdy
ustálené judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo
1949/99).
Přestože, uvádí dále účastník řízení, výzva k zaplacení
soudního poplatku nebyla doručena přímo stěžovateli, nemůže tato
skutečnost ovlivnit výše konstatovanou skutečnost, že totiž mimo
taxativně stanovené výjimky, mezi něž však daný případ nespadá,
nelze ve správním soudnictví napadnout rozhodnutí soudu odvoláním.
Ze stejného důvodu proto není možné ani zaplacení soudního
poplatku v odvolací lhůtě.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 556/2000
Ústavní soud ČR mimo skutečností výše uvedených zjistil, že na čl.
18 spisu je založeno podání, které městský soud obdržel dne
1.3.2001, s vylepeným kolkem v hodnotě 1.000,-Kč a oznámením
o zaplacení soudního poplatku. Na čl. 22 se nachází návrh
stěžovatele, podaný ve smyslu §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, na zrušení usnesení označeného soudu
o zastavení řízení s tím, že příslušný soudní poplatek byl
zaplacen ještě před doručením napadeného usnesení.
Ústavní soud po posouzení všech výše uvedených podkladů
dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná jen zčásti, a to
ve vztahu k napadenému usnesení účastníka řízení ze dne
27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17.
Senát ÚS získal souhlas obou stran řízení k projednání věci
bez jejich účasti a projednal věc v neveřejném zasedání.
Při zkoumání splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti ve
smyslu §34 a §72 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musel Ústavní
soud zejména posoudit, zda ústavní stížnost v části, směřující
proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne
27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, splňuje podmínku zachování 60
denní lhůty pro její podání ode dne doručení rozhodnutí
o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva
poskytuje.
V souzené věci bylo tímto posledním prostředkem k ochraně
práva stěžovatele právě výše označené usnesení. Je tedy zřejmé, že
ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001 byla
lhůta k podání ústavní stížnosti značně překročena, neboť usnesení
bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 14.3.2001
a ústavní stížnost byla podána dne 21.2.2002.
Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že k překročení zákonné
lhůty došlo proto, že ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 284/01 odmítnuta jako předčasná
proto, že, podle názoru Ústavního soudu, podáním opravného
prostředku proti usnesení o zastavení řízení, byla založena
nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech
procesních prostředků v předmětné věci.
Je proto zřejmé, že pokud by Ústavní soud odmítl ústavní
stížnost v této části pro její opožděnost (§43 odst. 1 písm. b)
zákona o Ústavním soudu), došlo by v daném případě ke zjevnému
odmítnutí spravedlnosti. Z tohoto důvodu proto Ústavní soud, vědom
si svého vymezení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83
Ústavy ČR), ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, pro její opožděnost
neodmítl a přistoupil k jejímu meritornímu projednání (shodně viz
usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28.3.2000, sp. zn. I. ÚS
621/99).
Nejprve je nutno konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti
je poukaz stěžovatele na porušení jeho práva na spravedlivý proces
ze strany Městského soudu v Praze, pokud stěžovateli byla odňata
soudní ochrana jeho právům v řízení podle části páté, hlavy druhé
o.s.ř., v souvislosti s žalobou na přezkoumání rozhodnutí
Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 6.10.2000,
kterým nebylo povoleno přezkoumání platebního výměru, vydaného
Finančním úřadem pro Prahu 1 ze dne 10.8.1999.
S touto námitkou stěžovatele se Ústavní soud ztotožňuje,
s poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v této otázce
(např. nález Ústavního soudu ze dne 24.1.2000, sp. zn. IV. ÚS
238/999, příp. nález ze dne 11.9.2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000).
Poplatková povinnost z žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu vznikla stěžovateli zároveň s podáním žaloby ( §2 odst.
1 písm. a), §4 písm. a) a §7 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích). Stěžovatel ani věc sama nejsou od soudního poplatku
osvobozeni a z uvedeného je tedy zřejmé, že zaplacení soudního
poplatku je úkonem, který má za povinnost vykonat stěžovatel
(žalobce) osobně. Jak vyplývá z §49 odst. 1, věty druhé o.s.ř.,
má-li účastník řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen
jeho zástupci, ale i účastníku, což lze vyložit pouze tak, že výše
uvedená povinnost se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního
poplatku. Výzvu bylo tedy nutno doručit nejen právnímu zástupci
stěžovatele, ale i účastníku samému. Městský soud proto pochybil,
pokud zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze jeho
právnímu zástupci.
Nedodržení povinnosti, vyplývající z již citovaného zákonného
ustanovení Městským soudem v Praze, vedlo v konečném důsledku
k zastavení řízení, což v ústavně právní rovině představuje zásah
do ústavně garantovaného práva domáhat se stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl.
36 odst. 1 a současně i porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož
jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným
způsobem poskytovaly ochranu právům.
Jiná procesní situace je však v případě ústavní stížností
napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj.
38 Ca 556/2000-37, jímž označený soud podle §104 odst. 1 o.s.ř.
zastavil řízení ve věci návrhu stěžovatele na zrušení usnesení
téhož soudu ze dne 27. února 2001, čj. 38 Ca 556/2000-17.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na znění §9 odst.
7 zákona o soudních poplatcích s tím, že usnesení o zastavení
řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku by mělo být zrušeno,
neboť soudní poplatek byl zaplacen ještě před doručením
předmětného usnesení, v odvolací lhůtě, a tedy před zánikem
poplatkové povinnosti.
S právním názorem stěžovatele v této otázce Ústavní soud
nesouhlasí, neboť, jak správně konstatoval městský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí, proti rozhodnutím soudu ve věcech
spadajících pod režim tzv. správního soudnictví, není opravný
prostředek (mimo taxativně vyjmenovaných věcí, což však není daný
případ) přípustný.
Správní soudnictví je v zásadě řízením jednoinstančním, když
podání opravných prostředků proti rozhodnutím podle části páté,
hlavy druhé o.s.ř. brání ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř. Není
přitom podstatné, že již citované ustanovení §9 odst. 7 zákona
o soudních poplatcích předpokládá možnost podat odvolání proti
usnesení o zastavení řízení. Stručně řečeno, není zde věcně
příslušný soud ( §246a o.s.ř.), který by o opravném prostředku
rozhodoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti
částečně vyhověl ( §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu), zatímco v části, směřující proti napadenému
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca
556/2000-37 ji odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh
zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11.června 2002