ECLI:CZ:US:2002:2.US.135.02
sp. zn. II. ÚS 135/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. T., Běchovice, zastoupeného advokátem JUDr. F. Ř., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2000, čj. 62 Co 303/2000-110, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 2. 2002 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 12. 1999, čj. 5 C 109/96-91, kterým byla stěžovateli (v původním řízení žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci P.T. částku 660.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 4. 6. 1996 a náklady řízení ve výši 63.075,- Kč. Odvolací soud změnil napadeným rozhodnutím pouze výrok o nákladech řízení tak, že tyto náklady činí 59.600,- Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Uvádí, že proti napadenému rozhodnutí podal dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, jež však bylo odmítnuto.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 5 C 109/96, a dospěl k závěru, že návrh byl podán po lhůtě k tomu zákonem určené.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci byly porušeny její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2, §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z přiloženého spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva v daném případě poskytuje, je napadený rozsudek téhož soudu. Dovolání v projednávané věci nebylo přípustné, jak konečně konstatoval i Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2001, čj. 33 Odo 525/2001-142, jímž dovolání stěžovatele v souladu s ustanovením §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, odmítl. Napadený rozsudek městského soudu byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 25. 10. 2000. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 28. 2. 2002, tedy evidentně po lhůtě k tomu určené (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud jde o námitky stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2001, čj. 33 Odo 525/2001-142, Ústavní soud se jimi nemohl zabývat, neboť uvedené rozhodnutí stěžovatel v návrhovém žádání nenapadá.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj