ECLI:CZ:US:2002:2.US.137.02
sp. zn. II. ÚS 137/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Miloš Holeček, ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného Mgr. K. N., advokátem, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 1. 2002, č.j. 1 Zn 292/2001-10, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení policejního orgánu II. odboru služby KP Městského ředitelství Policie ČR v Brně ze dne 19. 11. 2001, č.j. MRBM-1428/2KP-TČ-2-2000, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl ústavní stížností pravomocné usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 1. 2002, č.j. 1 Zn 292/2001-10, kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení policejního orgánu II. odboru služby KP Městského ředitelství Policie ČR v Brně ze dne 19. 11. 2001, č.j. MRBM-1428/2KP-TČ-2-2000. Tímto usnesením policejní orgán odložil podle §159 odst. 1 tr. ř. věc podezření z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci, kterého se měl dopustit k jeho škodě společník ze sdružení založeného podle §829 a násl. o. z., když mu nevydal věci, které do sdružení vnesl a dále účetní doklady za období roku 1999. Podle názoru stěžovatele se oba orgány činné v trestním řízení nesoustředily na právní posouzení práv a povinností, vznikajících účastníkům sdružení podle smlouvy o sdružení a kogentních ustanovení o. z. Neposoudily též správně, zda vyloučení stěžovatele ze sdružení bylo vůbec platným úkonem. Podle stěžovatele byla tímto způsobem porušena jeho ústavně zaručená vlastnická práva, když jeho bývalý společník dosud užívá jeho věci. Jde tak o tr. čin neoprávněného užívání cizí věci, popř. i zpronevěry či podvodu, takže je porušen i čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně tím byl porušen čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť tím byla znemožněna ochrana před neoprávněným zasahováním do soukromého života stěžovatele. Konečně jsou podle jeho názoru obě rubrikovaná usnesení nepřezkoumatelná, neboť z nich nevyplývá, z jakých důkazů vycházely, jak je hodnotily a proč neprovedly důkazy nabízené stěžovatelem. Proto navrhl jejich zrušení.
II.
Z předloženého usnesení státního zastupitelství vyplývá, že oba orgány veřejné moci dospěly k závěru, že se jedná o záležitost, která má povahu občanskoprávního sporu a která také byla v příslušném řízení projednávána. Stěžovatel sice se závěrem soudu v civilním řízení nesouhlasí, oba orgány veřejné moci nicméně soudní rozhodnutí akceptovaly a chápaly jako předběžně vyřešenou otázku. Formální pochybení policejního orgánu z hlediska vyčíslení částky, od které se měla odvíjet případná kvalifikace tr. Činu, přitom státní zástupce nepovažoval za rozhodné, neboť nemělo význam pro tr. řízení.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdí, že byla odepřena ochrana jeho vlastnickému právu a že státní zastupitelství svým postupem porušilo čl. 39 Listiny. Tím mělo být současně porušeno jeho právo na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud došel k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k zásahu do uvedených základních práv, neboť v daném případě oba orgány veřejné moci rozhodovaly pouze o otázce své kompetence, tj. zda je zde důvodné podezření ze spáchání tr. činu podle §249 odst. 1 tr. z. Ochranu vlastnickému právu jako institutu soukromého práva poskytují podle čl. 90 Ústavy ČR obecné soudy a na tomto právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel nebyl zkrácen. Stěžovatel v daném řízení vystupoval jako oznamovatel. Jeho práva v tomto ohledu vymezuje tr. ř. Ústavní soud neshledal porušení jeho procesních práv jako oznamovatele, které by bylo tak extrémní, že by dosáhlo intenzity neústavního zásahu.
Pokud se stěžovatel domnívá, že v daném případě došlo ke spáchání tr. činu, je nutno uvést, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze v souladu s judikaturou Ústavního soudu (již usnesení II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 7, usnesení č. 7, dále II. ÚS 469/01) dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, jeho stíhání a potrestání, je věcí právního vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení, tedy v oblasti veřejného práva a z důvodu ochrany veřejného zájmu o tom, zda a jaký trestný čin byl spáchán. Ochrana vlastnického práva ve vztazích mezi soukromoprávními subjekty je věcí občanského práva a soudů, popř. dalších orgánů. Na tomto právu nebyl stěžovatel v daném řízení zkrácen a rozhodnutí obecného soudu nenapadá. Úprava těchto otázek v tr. ř. v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatelů na takový druh trestněprávní "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Pokud jde o namítané porušení čl. 10 odst. 2 Listiny, jedná se o pouhé tvrzení stěžovatele, kterým není nikterak odůvodněno, v čem by mělo být postupem obou orgánů činných v trestním řízení zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, když se projednávaná věc naopak týká jeho účasti na sdružení podle §829 a násl. o.z.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 9. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu