ECLI:CZ:US:2002:2.US.146.2000
sp. zn. II. ÚS 146/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. V. M., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 25 Co 571/99 - 33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 13 C 233/97, vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatel podal dne 19. 11. 1997 u Obvodního soudu pro Prahu 10 návrh na rozvod manželství s MUDr. M. S., CSc. (vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem). Manželství bylo rozvedeno rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 3. 1999, č.j. 13 C 233/97 - 23, který nabyl právní moci dne 9. 6. 1999. Vedlejší účastnice podala dne 4. 6. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 10 návrh na opravu odůvodnění uvedeného rozsudku o rozvodu manželství podle §165 občanského soudního řádu, když se domáhala vypuštění věty "Jako příčinu rozvratu vztahu účastníků soud shledal v prvopočátku rozdílnost v názorech na výchovu syna" a její nahrazení větami "Jako jednu z hlavních příčin rozvratu vztahu účastníků soud shledal skutečnost, že navrhovatel má od roku 1997 známost s jinou ženou a nemá zájem na obnovení manželského soužití s odpůrkyní". Svůj návrh odůvodnila tak, že soud se během celého řízení otázkou rozdílnosti v názorech na výchovu syna vůbec nezabýval. Naopak oba účastníci shodně uvedli, že stěžovatel má od roku 1997 známost s jinou ženou, že opustil společnou domácnost, kde žil s vedlejší účastnicí a synem a poté přestal plnit veškeré manželské povinnosti. V návrhu dále vedlejší účastnice tvrdí, že dle soudu se ona na rozvratu manželství nepodílela, tuto skutečnost změnit nemůže a nemůže ani ovlivnit rozhodnutí stěžovatele.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 15. 10. 1999, č.j. 13 C 233/97 - 30, návrh vedlejší účastnice zamítl s odůvodněním, že pokud totiž soud uvedl, že jako příčinu rozvratu vztahu účastníků shledal v prvopočátku rozdílnost v názorech na výchovu syna, k tomuto svému závěru dospěl na základě provedeného dokazování, když tuto skutečnost zjistil z výslechu stěžovatele, provedeného při jednání soudu dne 1. 6. 1998, kdy na základě této skutečnosti stěžovatel začal poprvé uvažovat o rozvodu manželství s vedlejší účastnicí. Tento okamžik proto také soud posoudil jako hlavní prvopočáteční příčinu rozvratu vztahu mezi účastníky, když se přitom jednalo o příčinu, která měla význam ze subjektivního pohledu pro stěžovatele a jeho vztah k vedlejší účastnici. Soud přitom nepovažoval s ohledem na výpověď stěžovatele a na celkový vývoj vztahu mezi účastníky, tak jak jej zjistil z jejich výpovědí, za nutné tento problém podrobněji zkoumat. Na této skutečnosti přitom nemění nic fakt, že následně stěžovatel navázal vztah s jinou ženou, což nepochybně přispělo k dalšímu rozvratu manželství účastníků. Tuto skutečnost shodně uvedli oba účastníci a byla rovněž konstatována v odůvodnění rozsudku. Soud dospěl zároveň k závěru, že navázání známosti stěžovatele s jinou ženou je příčinou skutečnosti, že dnes již stěžovatel nemá zájem na obnovení soužití s vedlejší účastnicí, které přitom nezbývá, než toto akceptovat, a to za situace, kdy došlo k vzájemnému narušení důvěry obou účastníků. Obvodní soud proto návrh zamítl a podle §165 odst. 2 občanského soudního řádu věc předložil k rozhodnutí odvolacímu soudu.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením návrhu vyhověl a provedl změnu v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 1999, č.j. 13 C 233/97 - 23, kterým bylo manželství rozvedeno, když dospěl k závěru, že soud I. stupně neuvedl v odůvodnění svého rozsudku skutečnosti, které byly v řízení před ním prokázány (§157 odst. 2 občanského soudního řádu). Pokud jde o tu část odůvodnění rozsudku, v níž soud I. stupně uvedl, v čem spatřuje příčinu rozvratu manželství účastníků, pak toto odůvodnění nemá podklad ve zjištění skutkového stavu. Stěžovatel uvedl, že účastníci měli v minulosti neshody ohledně výchovy syna. To však bylo v době, kdy synovi bylo pět let, tedy před mnoha lety (syn účastníků J. se narodil dne 28. 9. 1978). K tomuto se vedlejší účastnice nevyjadřovala a nelze tedy dojít k závěru, že jde o prokázanou skutečnost. Stěžovatel navíc sám vypověděl, že má známost s jinou ženou. Časově počátek této známosti zařadil do roku 1997. Zároveň též vyloučil, že by mohlo dojít k obnovení manželského soužití s vedlejší účastnicí, neboť on o to v žádném případě zájem nemá. Pak ovšem nemůže obstát odůvodnění usnesení soudu I. stupně ze dne 15. 10. 1999, č.j. 13 C 233/97 - 30, když zamítl návrh vedlejší účastnice na opravu odůvodnění rozsudku, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno. Dle názoru odvolacího soudu takto změněné odůvodnění rozsudku odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci.
Stěžovatel podává ústavní stížnost, ve které se domáhá ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod a navrhuje Ústavnímu soudu, aby svým nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 25 Co 571/99 - 33, s odůvodněním, že o vedlejší účastnicí podaném návrhu a o změně odůvodnění rozsudku o rozvodu manželství se dozvěděl až z jemu doručeného ústavní stížností napadeného usnesení a k návrhu vedlejší účastnice se nemohl vyjádřit. Uvádí, že důvody rozsudku o rozvodu manželství se netýkají jen vedlejší účastnice, ale ve stejné míře i jeho. Tímto postupem a následným rozhodnutím tak mělo dojít k zásahu do jeho práv dle příslušných článků Listiny.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu 25 Co Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a uvádí, že je přesvědčen o tom, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech. Pokud stěžovatel uvádí, že mu nebyl doručen návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí, pak odvolací soud poukazuje na skutečnost, že u návrhu na opravu odůvodnění rozsudku se nejedná o návrh na zahájení řízení a ani o odvolání (při zpětvzetí návrhu na opravu odůvodnění rozsudku postupuje soud bez dalšího tak, jako kdyby tento návrh nebyl vůbec podán, nelze použít ust. §96 ani §207 občanského soudního řádu).
Vedlejší účastnice k ústavní stížnosti uvedla, že nejde o návrh na zahájení řízení ani o odvolání (Sborník stanovisek, závěrů, Nejvyššího soudu, Praha 1980, str. 335 - 336) a návrh byl předložen soudu pouze v jednom vyhotovení. Vedlejší účastnice dále odkazuje na obsah jejího návrhu a ráda by zdůraznila, že si není vědoma toho, že by během jejího manželství se stěžovatelem docházelo mezi nimi k neshodám ve věci výchovy jejich syna J.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, způsobem, který zákon stanoví a v souladu s ústavním vymezením svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR). Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
V posuzovaném případu obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces a ani nezasáhly do jiných ústavně zaručených základních práv stěžovatele, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 a čl. 37 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že v tomto konkrétním případu došlo k porušení uvedených procesních principů, které se promítají mimo jiné i do ustanovení §165 občanského soudního řádu, které byly v tomto případu aplikovány. Jak je uvedeno v ústavní stížností napadeném usnesení, odvolací soud dospěl k závěru, že soud. I. stupně neuvedl v odůvodnění svého rozsudku skutečnosti, které byly v řízení před ním prokázány. Takový právní závěr městského soudu je dle názoru Ústavního soudu výrazem zcela nezávislého soudního rozhodování, do kterého by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen za předpokladu, že by v důsledku porušení zákonných procesních pravidel došlo k uvedenému porušení do ústavně zaručených práv stěžovatele. To však Ústavní soud v nyní posuzovaném případu neshledal. Podle §165 odst. 1) a 2) lze před právní mocí rozsudku podat návrh na opravu jeho odůvodnění za předpokladu, že nemá podklad ve zjištění skutkového stavu. Jak správně uvedl městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení, pro skutkové zjištění, že od pěti let věku syna účastníků panovaly neshody ohledně jeho výchovy, a že to bylo příčinou rozvratu manželství, neměl obvodní soud skutečně podklady v provedeném dokazování, neboť tato skutečnost nebyla nejen shodně tvrzena oběma účastníky, ale nebyla ani jinak prokázána. Její prokázání by od soudu I. stupně vyžadovalo další rozsáhlejší dokazování, které by tuto spornou skutečnost postavilo najisto, když tato je tvrzena pouze stěžovatelem v návrhu na rozvod manželství a v jeho dalších vyjádřeních, zatímco vedlejší účastnice od začátku řízení uváděla, že si není vědoma neplnění svých manželských povinností a k prokázání průběhu celého manželství a k současnému stavu navrhla vyslechnout svou dceru (viz č.l.16 spisu). Tento důkaz však obecný soud v rozsudku o rozvodu manželství odmítl s tím, že považuje za nadbytečné provádět důkaz výslechem svědkyně, dcery vedlejší účastnice, neboť v tomto směru považoval pro rozhodnutí ve věci za postačující skutečnosti zjištěné z výpovědi obou účastníků. Naproti tomu skutečnost, že se stěžovatel odstěhoval a navázal jinou známost zůstala mezi účastníky nezpochybněna a lze ji spolehlivě dovodit z provedeného dokazování, když byla shodně tvrzena oběma účastníky. Za této situace byl postup Městského soudu v Praze zcela na místě a v souladu s ustanovením §165 odst. 1) a 2) občanského soudního řádu. Jedná se tedy o zcela přípustnou opravu skutkových zjištění soudu, která je výsledkem rozporu s obsahem spisu a která nemá vliv na právní posouzení věci (k tomu Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář, 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 429).
K námitce stěžovatele, že o vedlejší účastnicí podaném návrhu a o změně odůvodnění rozsudku o rozvodu manželství se dozvěděl až z jemu doručeného ústavní stížností napadeného usnesení a že k návrhu vedlejší účastnice se nemohl vyjádřit, pro úplnost Ústavní soud dodává, že se v plném rozsahu ztotožňuje s vyjádřením Městského soudu v Praze, který se vypořádal i s touto námitkou stěžovatele, když vysvětlil, že u návrhu na opravu odůvodnění rozsudku se nejedná o návrh na zahájení řízení a ani o odvolání (k tomu blíže Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář, 5. vydání. Praha, C. H. Beck 2001, str. 596 - 598).
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu