ECLI:CZ:US:2002:2.US.154.02
sp. zn. II. ÚS 154/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. S. a 2) A. S., obou právně zastoupených JUDr. A. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2001, č. j. 28 Cdo 2032/2001-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2002, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2001, č. j. 28 Cdo 2032/2001-53, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným usnesením ze dne 13. 12. 2001, č. j. 28 Cdo 2032/2001-53, Nejvyšší soud ČR podle ust. §243b odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř.") za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001, č. j. 20 Co 672/99-39, neboť dovolání bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty jednoho měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu, a tudíž opožděně.
Své rozhodnutí odůvodnil dovolací soud tím, že při posuzovaní předmětného dovolání vycházel z ust. části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud ČR shledal, že právě o takový případ v posuzované věci jde, neboť řízení v ní bylo zahájeno dne 17. 11. 1998. Proto bylo třeba aplikovat ustanovení o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ust. §240 odst. 1, věty první o. s. ř., může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout (ust. §240 odst. 2, věta první o. s. ř.). V projednávané věci rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 5. 2001. Dovolání bylo podáno dne 19. 7. 2001, tedy po uplynutí uvedené zákonné lhůty jednoho měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle ust. §243b odst. 4 o. s. ř., za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., musel opožděně podané dovolání odmítnout.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují své přesvědčení, že Nejvyšší soud ČR pro lhůtu jimi podaného dovolání nesprávně aplikoval Přechodná a závěrečná ustanovení - část dvanáctou, hlavu I. - zák. č. 30/2000 Sb., neboť na podané dovolání a jemu předcházející řízení ve věci sp. zn. 7C 242/98, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti a ve věci sp. zn. 20 Co 672/99, vedené u Krajského soudu v Brně se dle názoru stěžovatelů vztahují ustanovení "části osmé, §355 a §356 odst. 1 zák. č. 69/2001 Sb.".
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:
K námitce stěžovatelů, že dovolací soud měl v projednávané věci pro posouzení včasnosti podání dovolání aplikovat "ust. §355 a 356 odst. 1 zák. č. 69/2001 Sb.", uvádí Ústavní soud následující: Pod č. 69/2001 Sb., bylo ve Sbírce zákonů publikováno (přesněji formulováno předseda vlády vyhlásil) úplné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (který ve svém původním znění nabyl účinnosti dne 1. 4. 1964), jak vyplývá z pozdějších změn. Ust. §355 a §356 odst. 1 byla obsažena již v původním znění občanského soudního řádu (konkrétně v jeho závěrečných, resp. přechodných ustanoveních), publikovaném pod č. 99/1963 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1964, a řeší sporné otázky, které vyvstaly právě v souvislosti s nabytím účinnosti tohoto zákona dne 1. 4. 1964. Stěžovateli citovaná ustanovení §355 a §356 odst. 1 tedy nejsou součástí novely o. s. ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a ani neřeší problematické otázky v souvislosti s přijetím zákona č. 30/2000 Sb. V projednávané věci tedy dovolací soud postupoval správně, když přihlédl k přechodným a závěrečným ustanovením zák. č. 30/2000 Sb., konkrétně k ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17 cit. zákona, které se vztahuje právě na otázky dovolacího řízení.
V ust. dvanácté části, hlavě I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., se uvádí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Dle důvodové zprávy k zák. č. 30/2000 Sb., k části dvanácté, hlavě I., bodu 17, v případech, v nichž je povahou provedených změn vyloučeno, aby se při projednávání a rozhodování věcí vycházelo z nové právní úpravy, se proto potřebné úkony provedou nebo řízení dokončí podle dosavadních právních předpisů.
V komentáři k přechodným ustanovením zák. č. 30/2000 Sb., konkrétně k bodu 17 je uvedeno následující: Zejména nová úprava přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů a dalších otázek dovolacího řízení, která navazuje také na novou úpravu odvolacího řízení, vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů (Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C. H. Beck 2001).
V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou, tedy o. s. ř., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (původní ustanovení o. s. ř. se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Nová úprava dovolacího řízení totiž navazuje, jak výše uvedeno, na novou úpravu odvolacího řízení, což vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ĆR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle procesní úpravy platné před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud je nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě v ústavní stížnosti namítané porušení čl. 11 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 23. července 2002