ECLI:CZ:US:2002:2.US.163.02
sp. zn. II. ÚS 163/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.1.2002, sp. zn. 6 To 21/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.1999, sp. zn. 1 T 16/97, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů a uvádí, že předmětnými rozsudky došlo k porušení čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3, čl. 38 odst. 1, odst. 2 a čl. 40 odst. 3, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen ("Úmluva").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že byl odsouzen pro trestné činy podvodu (dle §250 trestního zákona) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let (správně šesti let), peněžitému trestu ve výši 25.000,- Kč, a zákazu činnosti soukromého podnikatele v oboru nákupu, prodeje, servisu počítačů a jejich komponentů na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9.1.1996, sp. zn. 1 T 166/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.3.1996, sp. zn. 11 To 83/96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
Stěžovatel nesouhlasí především s výrokem soudu, jímž mu byl uložen zákaz činnosti soukromého podnikatele ve výše uvedeném oboru na dobu pěti let s tím, že podle jeho názoru tento zákaz již vykonal a je prý v tomto případě dána překážka věci rozsouzené, což ve svém důsledku údajně zakládá porušení čl. 40 odst. 5 Listiny.
Ve vztahu ke svému právu na právní pomoc v trestním řízení stěžovatel uvádí, že do dne konání odvolacího řízení údajně nebyl vyrozuměn o ustanovení svého obhájce, když tato skutečnost prý zakládá porušení čl. 37 odst. 1, odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
V průběhu trestního řízení ve věci stěžovatele došlo na základě rozhodnutí odvolacího soudu ke změně složení senátu soudu prvního stupně z toho důvodu, že nalézací soud nepostupoval v souladu s pokynem odvolacího soudu. Změnu složení senátu soudu prvního stupně stěžovatel považuje za porušení čl. 38 odst. 1, věta první Listiny. V další části odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na údajně neúměrnou délku pravomocně skončeného trestního řízení, která byla prý způsobena opakovanými názorovými konflikty mezi soudy obou stupňů, což vedlo ke zbytečným průtahům v řízení a tím i k porušení čl. 38 odst. 2. Listiny. Shora označené "nelidské jednání orgánů činných v trestním řízení" je prý nutno posuzovat jako porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny.
V předmětné trestní věci stěžovatel namítá i nezákonnost své vazby, když prý byla překročena v době jeho zadržení platná zákonná 24 hodinová lhůta pro předání zadrženého zákonnému soudci. Stěžovatel dovozuje, že měl být po této marně uplynulé lhůtě správně propuštěn na svobodu, přes tuto skutečnost však byla jeho vazba neustále prodlužována s odůvodněním, že rozhodnutím o prodloužení vazby jsou zhojeny původní nedostatky (zde není zcela jasné, které "původní nedostatky" má stěžovatel na mysli).
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo údajně nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení, které v trestním řízení provedly jako důkazy prý prokazatelně falešné listiny, faktury poškozených osob. Tyto důkazy se staly později podkladem pro ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.1.2002 se zjišťuje, že z podnětu odvolání stěžovatele tento soud zčásti zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.1.1999 ve výroku o vině a zcela ve výroku o trestech a sám znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu dílem dokonaného dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a dílem nedokonaného podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1.2002, dále trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1.2002, a uložil mu za výše uvedené trestné činy a za trestný čin podvodu, ohledně něhož zůstal původní rozsudek nezměněn, souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků (niko-li jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti sedmi roků), pro jehož výkon se zařazuje do věznice s dozorem; peněžitý trest ve výši 25.000,-Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup, prodej a servis počítačů a jejich komponentů na dobu pěti let.
Trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen podle §35 odst. 2 trestního zákona jako trest souhrnný, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.3.1996, sp. zn. 11 To 83/96, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9.1.1996, sp. zn. 1 T 166/95, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §37 trestního zákona bylo upuštěno od uložení dalšího trestu za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, uvedený pod bodem ad V. odvoláním napadeného rozsudku.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve vztahu k napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že souhrnný trest bylo nutno uložit proto, že stěžovatel se dopustil několika útoků nyní souzeného trestného činu podvodu časově dříve, než byl Okresním soudem v Havlíčkově Brodě vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (jednalo se tr. čin zpronevěry). Nejedná se tedy o porušení zásady "ne bis in idem", zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny.
K námitce stěžovatele ohledně neúměrně dlouhé délky trestního řízení a jeho 4 roky trvající vazby je nutno zdůraznit, že trestní věc stěžovatele je mimořádně obtížná a složitá jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Trestní jednání stěžovatele majetkového charakteru zahrnuje období let 1993 až 1997, a je charakterizováno mnohočetnými skutky a dílčími útoky. V průběhu trestního řízení vycházely najevo další vznesení obvinění pro jiné podvodné útoky, kterých se stěžovatel dopustil na různých místech celé České republiky a jež byla k zahájenému řízení připojována.
V mezidobí došlo k pravomocnému odsouzení stěžovatele pro majetkovou trestnou činnost Okresním soudem v Havlíčkově Brodě. U Městského soudu v Praze byl stěžovatel stíhán pro další trestnou činnost podvodného charakteru, v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 3/98, a z tohoto důvodu proto došlo ke spojení obou trestních řízení. Způsob provádění trestné činnosti stěžovatelem spočíval v podvodném způsobu obchodního podnikání v jeho postupně založených a později rušených vlastních firmách nejprve v Brně a později v Praze. Finanční prostředky k podnikání tohoto charakteru získával podvodnými půjčkami a odebíráním zboží, za které neplatil. Po skutkové stránce bylo provedeno podrobné a rozsáhlé dokazování, a to opakovaně. Jeho obhajoba byla předloženými důkazy bezpečně vyvrácena. Množství skutků stěžovatele (při jejichž spáchání si byl vědom vlastní insolventnosti) bylo zcela správně pro soud důvodem k prokázání úmyslu stěžovatele.
Předmětná trestní věc byla z procesního hlediska před soudem projednána od počátku řízení celkem dvakrát z toho důvodu, že soud prvního stupně se ve svých rozsudcích (rozsudek ze dne 13.2.1998, založený na čl. 504, a rozsudek ze dne 3.9.1998, založený na čl. 654) neřídil právním názorem odvolacího soudu, který byl pro něj ze zákona závazný (§264 odst. 1 trestního řádu). Na základě citovaného procesního pochybení nalézacího soudu bylo odvolacím soudem rozhodnuto (ve smyslu §262 trestního řádu) o projednání a rozhodnutí předmětné trestní věci v jiném složení senátu soudu prvního stupně.
Označený postup odvolacího soudu trestní řád umožňuje jako postup výjimečný a pouze z důležitých důvodů, což ovšem v zásadě nezakládá, jak uvádí stěžovatel, porušení zásady " že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Rovněž nejde výše popsaný procesní postup obecných soudů označit za "přestřelky mezi soudci", která měla či mohla poškodit procesní postavení stěžovatele.
Právní složitost předmětné trestní věci spočívá v tom, že do pokračujícího trestného činu procesně zasáhlo jiné pravomocné odsouzení stěžovatele a bylo nutno rovněž zvážit časové mezery mezi jednotlivými útoky a posoudit je jako další trestný čin. Do zahájeného trestního řízení významnou měrou rovněž zasáhla novela trestního zákona, provedená zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1.1.2002, která nově stanovila výši škody nikoli malé, škody značné a škody značného rozsahu
Nová úprava je však pro stěžovatele bezesporu výhodnější, a bylo proto povinností obecných soudů k ní přihlédnout. V důsledku shora uvedených skutečností bylo nutno pro některé útoky trestní stíhání stěžovatele zastavit, některé útoky musely být z rozhodování soudů z uvedených důvodů vypuštěny. S označenými problémy se však Vrchní soud v Praze v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí bezchybně vypořádal a Ústavní soud ČR nemá důvod z pohledu zachování ústavnosti proti němu cokoli namítat.
Pokud jde o další námitku stěžovatele, týkající se údajného porušení práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že zřejmě nemohla být stěžovatelem míněna vážně, neboť, jak se podává z připojeného trestního spisu sp. zn. 1 T 16/97, v průběhu trestního řízení se vystřídalo postupně 18 obhájců stěžovatele, z toho někteří opakovaně. Převážnou většinu obhájců si stěžovatel volil sám. Zejména ve stadiu odvolacího řízení stěžovatel při zahájení veřejného zasedání opakovaně prohlásil, že přítomnému obhájci odňal plnou moc, a že ji udělil jinému advokátu, takže veřejné zasedání muselo být opakovaně odročováno. Naopak, pokud mu byl soudem obhájce ustanoven, prohlásil, že si svého obhájce již sám zvolil. Označené obstrukční jednání stěžovatele (jak bylo ze strany obecných soudů zcela objektivně posouzeno), samozřejmě muselo mít vliv i na délku trestního řízení, byť ze strany soudů obou stupňů byla vyvíjena maximální snaha po řádném skončení trestní věci.
Námitka stěžovatele, týkající se údajných zbytečných průtahů v jeho trestní věci, zaviněných obecnými soudy (ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny), není s ohledem na výše uvedené na místě, a to i s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu k danému problému.
Z ústavní stížnosti není zřejmé, z jakého důvodu dospěl stěžovatel k závěru, že jeho trestní věc měla být pro neúčelnost odložena. Stěžovateli totiž nebyla udělena milost prezidenta republiky, což vylučuje jakékoli řešení, jež by se procesně podobalo trestní věci Chadimová.
Rovněž námitku překročení 24 hodinové lhůty při uvalení vazby řešil Ústavní soud opakovaně, např. v usnesení ze dne 25.10.1999, sp. zn. II. ÚS 249/99, a proto na právní závěry v tomto usnesení uvedené v krátkosti odkazuje.
Ze všech shora citovaných důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 17. července 2002