ECLI:CZ:US:2002:2.US.167.01
sp. zn. II. ÚS 167/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky společnosti J., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. V. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2000, čj. 29 Cdo 329/2000-90, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 1999, čj. 1 Cmo 1/99-72, Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, čj. 31 Cm 352/96-47 a rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 24. 1. 1997, čj. 41/2856/97/Va, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze (změnou právní úpravy věcné příslušnosti na něj přešla působnost Krajského obchodního soudu v Praze) a Ministerstva financí České republiky, jako účastníků řízení, a Fondu národního majetku České republiky, se sídlem Rašínovo nábř. 42, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 3. 2001, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Vrchního soudu v Praze, Krajského obchodního soudu v Praze a rozhodnutí Ministerstva financí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv na spravedlivý proces a na rovný přístup v důstojnosti i v právech garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 31 Cm 352/96, z něhož zjistil následující:
Napadeným rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, čj. 31 Cm 352/96-47, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky (v původním řízení žalobkyně) na určení, že povinnost vedlejšího účastníka (v původním řízení žalovaného) uzavřít kupní smlouvu na prodej Městského podniku služeb, s.p., v Sedlčanech existuje a trvá, jako nedůvodná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení, že výše uvedená povinnost vedlejšího účastníka existuje a trvá [§80 písm. c) o.s.ř.]. Podle tvrzení stěžovatelky bylo její právo na uzavření předmětné kupní smlouvy již porušeno, a přichází tedy v úvahu uplatnění žaloby na plnění, tedy na uzavření předmětné kupní smlouvy. Soud prvního stupně ovšem pro úplnost dodal, že i v případě, že by stěžovatelka zvolila žalobu na plnění, nebylo by možné jí vyhovět. Podle dohody o uzavření kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem dne 3. 10. 1995 se stěžovatelka zavázala uhradit 10 % z ceny nabídnuté v rámci neveřejného výběrového řízení, tj. 500.000,- Kč do 30 dnů od podpisu této smlouvy, tedy do 3. 11. 1995. Stěžovatelka ji však uhradila až dne 20. 5. 1996. Vedlejší účastník postupoval proto v souladu se smlouvou, když po uplynutí lhůty pro zaplacení vrátil privatizační projekt Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR. Jeho povinnost smlouvu uzavřít za této situace nelze dovodit.
Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, v němž tvrdí, že použití určovací žaloby v této věci bylo na místě a povinnost vedlejšího účastníka uzavřít kupní smlouvu i přes prodlení stěžovatelky se zaplacením dohodnuté částky i nadále trvá. Odůvodnění svého odvolání stěžovatelka dodatečně změnila. Domnívá se, že dohoda mezi ní a vedlejším účastníkem ze dne 3. 10. 1995 je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, neplatná, neboť je v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podmínkách převodu majetku státu"). Pojem "vrátit privatizační projekt" je podle ní neurčitý a bez právního významu. Tvrdí, že rozhodnutí o privatizaci nezakládá kontraktační povinnost vedlejšího účastníka, a nelze tedy vymáhat přímo uzavření smlouvy o prodeji podniku. Určovací žaloba je tedy podle ní přípustná, její petit však mění tak, že se domáhá určení, že má právo na koupi Městského podniku služeb Sedlčany, s.p., v ceně 4.000.066,- Kč za podmínek obsažených v usnesení vlády ČR č. 594 ze dne 19. 10. 1994.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 24. 8. 1999, čj. 1 Cmo 1/99-72, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatelkou v odvolání nově vymezený petit určovací žaloby se zamítá. Odvolací soud posoudil jednotlivé kroky privatizačního procesu z hlediska práv a povinností vedlejšího účastníka upravené zákonem o podmínkách převodu majetku státu a zákonem č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Z uvedených právních předpisů vyplývá, že vedlejší účastník je v rámci privatizačního procesu vázán rozhodnutím o privatizaci, přičemž vydávání, obsah ani následná změna tohoto rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu (§10 odst. 3 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). Soud zjistil, že příslušný majetek určený k privatizaci nebyl na vedlejšího účastníka převeden. Když privatizační projekt nebyl realizován podle původního privatizačního rozhodnutí, vedlejší účastník privatizační projekt vrátil Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Ministerstvo financí vydalo nové rozhodnutí o privatizaci předmětného majetku státu dne 24. 1. 1997, čj. 41/2856/97/Va. Podle něj má být použita jiná privatizační metoda - veřejná dražba. Vedlejší účastník je za tohoto stavu vázán novým privatizačním rozhodnutím a nelze mu ukládat či ve vztahu k němu určovat povinnosti, které by byly v rozporu se zákonnou úpravou procesu privatizace. Otázku přípustnosti určovací žaloby v této věci odvolací soud nepovažuje za nutné řešit, nicméně se způsobem posouzení této otázky soudem prvního stupně se ztotožňuje. Poněvadž odvolací soud rozhodoval o změněném žalobním petitu, nemohl potvrdit jinak věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, ale nově formulovanou žalobu byl nucen zamítnout. Odvolací soud dále uvedl, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání.
Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 28. 11. 2000, čj. 29 Cdo 329/2000-90, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy a Ministerstvo financí porušily její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na rovný přístup v důstojnosti i v právech. Stěžovatelka uvedla, že v odůvodnění odvolání žalobní petit pozměnila tak, že se domáhala své věci výrokem na plnění. Porušení uvedených ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřuje zejména v postupu státních úředníků, kteří na základě neústavních kritérií vybírají ze soukromých osob, které mají zájem o koupi privatizovaného státního majetku, jen některé, s nimiž smlouvu uzavřou, a nerespektují tak privatizační rozhodnutí vlády. Dále uvádí, že v této věci není důležité, zda Fond národního majetku ČR je či není správní orgán, ani to, že Ministerstvo financí rozhodnutí vlády nahradilo novým rozhodnutím ze dne 24. 1. 1997, čj. 41/2856/97/Va. Stěžovatelka se domnívá, že dovolání nemělo být odmítnuto.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby byla odmítnuta. Stěžovatelka v ní pouze konstatuje, že "dovolání nemělo být odmítnuto", aniž by uvedla, co napadenému usnesení Nejvyššího soudu z pohledu ústavně zaručených práv na spravedlivý proces vytýká.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě neučinil.
Ústavní soud nejdříve posoudil ústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm a) o.s.ř. postupoval v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. 25 Cdo 1650/2000), podle které pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující změna formálního označení výroku, nýbrž především porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. V posuzovaném případě dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po obsahové stránce nutno hodnotit jako rozhodnutí potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nebylo možné dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud je jako nepřípustné odmítl. Argumentace Nejvyššího soudu, obsažená v napadeném usnesení, je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu, v níž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud tak neměl důvod učinit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil zákonný výsledek. Stěžovatelka ostatně neuvádí ve své ústavní stížnosti konkrétní důvody, proč se cítí být usnesením Nejvyššího soudu na svých ústavně zaručených právech poškozena. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a že její ústavní stížnost je v této části návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jej odmítl.
Ústavní soud se dále zaměřil na napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon výslovně připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je proto rozhodnutím deklaratorní povahy, které toliko autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 31 Cm 352/96 (č.l. 78), Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 1999, čj. 1 Cm 1/99-72, který je v souladu s výše uvedeným nutno pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku zákonem k ochraně práva poskytnutým, byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 24. 9. 1999. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 15. 3. 2001, je zřejmé, že byla podána po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti se jedná o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání. Nezbylo mu, než jej podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti dále navrhuje zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 24. 1. 1997, čj. 41/2856/97/Va. Tímto rozhodnutím byla původně stanovená metoda privatizace přímým prodejem na základě nových skutečností změněna na privatizační metodu formou veřejné dražby. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její meritorní projednávání, zejména jeho příslušnost k takovému projednání.
Ústavní soud se již dříve vyjádřil (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 380/97), že rozhodování v rámci procesu privatizace ve smyslu zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby je sice rozhodováním státu, nicméně stát zde nevystupuje jako orgán veřejné moci, ale jako dosavadní vlastník privatizovaného majetku. Jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a odpovědnost orgánu povolaného zákonem k provedení privatizace za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem. V posuzovaném případě není důvod se od uvedeného závěru odchýlit.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ustanovení čl. 87 odst. 1 Ústavy přesně vymezuje jeho pravomoc. Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě Ministerstvo financí při vydávání napadeného rozhodnutí v privatizačním procesu nevystupovalo jako orgán veřejné moci, Ústavní soud dospěl k závěru, že z uvedených kompetencí nelze dovodit jeho pravomoc vyhovět dané části petitu ústavní stížnosti a ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Ministerstva financí zrušit. Z výše uvedených důvodů byla tato část ústavní stížnosti Ústavním soudem shledána jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a Ústavní soud jej podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. října 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu