ECLI:CZ:US:2002:2.US.170.01
sp. zn. II. ÚS 170/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. S., zastoupeného advokátem Mgr. A. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 9. 1999, čj. 9 C 97/95 - 267, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2000, čj. 22 Co 639/99-295, za účasti Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) R. K., 2) B. S. a 3) V. V., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 9 C 97/95, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 9. 1999, čj. 9 C 97/95-267, určil, že vlastnické právo stěžovatele k domu se stavební parcelou a k pozemkům (dále jen "předmětné nemovitosti") přechází dnem právní moci tohoto rozsudku na navrhovatelky 1) R. K., 2) B. S. a 3) V. V. (dále též "vedlejší účastnice"), a to na vedlejší účastnici 1) spoluvlastnický podíl ve výši 5/16, vedlejší účastnici 2) spoluvlastnický podíl ve výši 3/8 a na vedlejší účastnici 3) spoluvlastnický podíl ve výši 5/16. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že se vedlejší účastnice domáhaly přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Právní předchůdkyně (matka) stěžovatele získala údajně předmětné nemovitosti v rozporu s právními předpisy za cenu nižší, než jaká odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, a na základě protiprávního zvýhodnění. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastnice jsou oprávněnými osobami dle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, neboť jsou dcerami původních vlastníků, jejichž nemovitosti přešly na stát v rozhodném období, výměrem ONV Pardubice ze dne 19. 6. 1950. Jednalo se o odnětí dle zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a to bez náhrady. Dle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě by se právo na vydání nemovitostí vztahovalo na stát, pokud by nemovitosti byly v jeho vlastnictví. Předmětné nemovitosti ovšem byly kupní a následně darovací smlouvou převedeny do vlastnictví fyzické osoby a v jejím vlastnictví jsou i nadále.
Soud proto dále zkoumal naplnění ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě v platném znění. Nezjistil, že by kupní smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní (matkou) stěžovatele a MNV v Moravanech byla uzavřena v rozporu s právními předpisy. Rozpor s právními předpisy a zvýhodnění právní předchůdkyně stěžovatele, nebyl shledán ani, co se týkalo zřízení práva osobního užívání pozemku. Soud však zjistil, že došlo k získání předmětných nemovitostí za cenu nižší, než jaká odpovídala cenovým předpisům. Dům byl matce stěžovatele prodán za cenu 3.400,- Kčs, jež zřejmě nebyla stanovena znalcem. Z písemnosti označené "Odhad domu" nelze zjistit, kdo jej zpracoval. Je na ní pouze stručně uveden popis domu, resp. jeho stavební stav, a oceněny jsou pouze 2 místnosti bez jakéhokoli příslušenství, ač domek byl prodáván i se studnou, plotem, drobnými stavbami i venkovními úpravami, jak vyplývá i ze samotné kupní smlouvy. Soud z výslechů svědků rovněž zjistil, že dům měl více místností než jen dvě. Nechal vypracovat dva znalecké posudky. Z jednoho vyplývá, že cena samotného domku by dle tehdy platných cenových předpisů byla 3.360,- Kčs. Ovšem s příslušenstvím, které bylo rovněž prodáváno, měla činit 7.359,60 Kčs. Z druhého znaleckého posudku vyplynulo, že celková cena nemovitosti by ke dni 7. 4. 1967 činila 9.209,10 Kčs, z toho cena samotného domu 8.510,90 Kčs. Posudek zohlednil mimo jiné i skutečnost, že šlo o zemědělskou usedlost. Soud se vypořádal mimo jiné i s námitkou, že oba znalci nerespektovali směrnici Ministerstva financí č. 10/64 Věstníku Ministerstva financí. Uvedl, že tato směrnice v době prodeje existovala a týkala se i prodeje rodinných domků z národního majetku občanům. Pro zjištění ceny ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě je však dle soudu nutné objektivní srovnání ceny, za níž byla nemovitost od státu získána, s cenou zjištěnou podle cenového předpisu platného v době převodu. Tím byla v roce 1967 vyhláška č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Jiný cenový předpis nebyl vydán. Soud konstatoval, že ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě váže posouzení ceny pouze na cenové předpisy. Směrnice Ministerstva financí č. 10/64 Věstníku Ministerstva financí byla vydána k výkladu tehdy platné vyhlášky o správě národního majetku. Sama o sobě nicméně cenovým předpisem nebyla. Soud přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 166/97 a 2 Cdon 1864/96.
Soud dále uvedl, že pro projednávanou věc není rozhodující ani ustanovení §399 odst. 2 občanského zákoníku v platném znění, které stanovilo maximální cenu při prodeji věcí, jejichž cena je určena cenovými předpisy. Vedlejším účastnicím se tedy podařilo prokázat, že právní předchůdkyně stěžovatele nabyla nemovitost za cenu nižší než odpovídající cenovým předpisům a že byly splněny i další podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Soud proto žalobě vyhověl a rozhodl, že na vedlejší účastnice přechází vlastnické právo k domu. Zároveň rozhodl, že na ně přechází i vlastnické právo k pozemkům. Ty přešly na stát dle zák. č. 46/1948 Sb. také a následně k nim bylo právní předchůdkyni odpůrce zřízeno právo osobního užívání. K jeho zřízení došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící a toto právo ke stavbě vzniklo za podmínek §8 odst. 1 zákona o půdě. Soud v daném ohledu odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 83/99 Sb.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 12. 2000, čj. 22 Co 639/99-295, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku především uvedl, že soud prvého stupně zjistil úplně a správně skutkový stav věci a učinil z něho správné právní závěry. Vypořádal se s námitkou stěžovatele, týkající se aplikace směrnice č. 10/64 Věstníku Ministerstva financí. Soudní praxe dle názoru soudu dovodila, že cenovými předpisy platnými v době převodu nemovitostí na fyzickou osobu nebyly předpisy o správě národního majetku, což byl případ i zmíněné směrnice. Z hlediska ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě není proto rozhodující, zda tyto právní předpisy, jakož i občanský zákoník, připouštěly převody majetku v národním majetku za nižší kupní cenu. Rozhodujícím je objektivně daný soulad nebo naopak nesoulad mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle cenového předpisu. Soud prvého stupně tímto způsobem postupoval a svůj postup ve svém rozhodnutí také náležitě a úplně vysvětlil.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti napadá závěry obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy pominuly část rozhodných důkazů a nedostatečně se vypořádaly s důkazy a námitkami k aplikaci cenového předpisu i s námitkami k obsahu znaleckého posudku. Odvolací soud se nezabýval deseti zásadními odvolacími důvody a v odůvodnění zmínil pouze jediný. Stěžovatel se domnívá, že napadený rozsudek, jež odkazuje na praxi při aplikaci směrnice č. 10 Věstníku Ministerstva financí, je rozporný s ústavně zaručenými právy na soudní ochranu. Nesouhlasí ani s tím, že obecné soudy aplikovaly "jako precedent" shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel se dále zaobírá průběhem celého řízení. Uvedl, že již v prvoinstančním řízení dne 6. 3. 1998 písemně upozornil soud na možné chyby vypracování, chyby provedených důkazů a na faktické právní omyly znalců při aplikaci cenového předpisu i na nesprávné použití §12 odst. 2 vyhlášky č. 73/1964 Sb. Upozorňoval též na věcnou působnost vyhlášky č. 73/1964 Sb. V závěru písemných námitek ze dne 15. 10. 1998 údajně navrhoval doplnění důkazů. Omyly soudních znalců avizoval soudu dne 21. 9. 1998. Uvádí dále, že v odvolacím řízení namítal zejména zkreslení skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci, omyly a chyby znalců při aplikaci práva na zkreslený skutkový stav, zvláště pak omyly při použití limitů z části druhé vyhlášky č. 73/1964 Sb. Dodává, že vyhláška o správě národního majetku č. 104/1966 Sb. (§15 odst. 8) a směrnice MF z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/1964, mají v projednávané věci právní, byť jen interpretační význam pro aplikaci cenového předpisu, jehož věcná působnost nepokrývá typ převodu dle smlouvy z 28. 7. 1967. Použití cenové vyhlášky č. 73/1964 Sb. pak výslovně umožnila jen "směrnice MF". I při pominutí této směrnice a za použití rozšiřujícího výkladu věcné působnosti vyhlášky č. 73/1967 Sb. (správně 73/1964 Sb.) je způsobilá k aplikaci pouze její část první (§2 až 10). Důvod nemožnosti aplikace části druhé vyhlášky č. 73/1964 Sb., zejména nepřekročitelných limitů snížení náhrad, spatřuje stěžovatel v zásadách občanskoprávních vztahů (čl. VI., VII., a VIII zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění).
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Pardubicích a Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejší účastnice řízení, R. K., B. S. a V. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Pardubicích ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2001 plně odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že přihlédl k námitkám, které obě strany sporu vznesly, tedy i k námitkám, jež se týkaly aplikace cenových předpisů. Ústavně zaručená práva účastníků byla respektována. Soud proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 10. 4. 2001 rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastnice se k projednávané ústavní stížnosti, ač doloženě vyzvány, ve stanovené lhůtě nevyjádřily.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů, zejména stran naplnění podmínek ustanovení §8 odst. 1 zák. o půdě a výkladu pojmu "cenové předpisy". Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěchu ústavní stížnosti. Ústavní soud i v této věci zdůrazňuje, že jeho úkolem plynoucím mu z čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. Proto zásadně není oprávněn rušit napadené rozhodnutí obecného soudu toliko pro jeho případný rozpor s tzv. jednoduchým právem a zpravidla není oprávněn ani k přehodnocování dokazování, které obecný soud provedl. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a zda zjevně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému zjištění ovšem Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele stran dokazování. Stěžovatel tvrdil, že se soudy s důkazy vypořádaly nedostatečně.
Podle §120 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ústavní soud připouští, že námitce stěžovatele dokumentující určitá pochybení obecného soudu při dokazování lze přiznat jistou opodstatněnost. Stěžovatel skutečně přípisem ze dne 15. 10. 1998 navrhoval provedení některých důkazů, jak v ústavní stížnosti upozorňuje. Šlo o listinný důkaz "Směrnici č. 10/1964 MF ČSSR", o Směrnici ONV Pardubice, finančního odboru, ze dne 1. 5. 1964, pro prodej RD z národního majetku a o usnesení R Vč KNV H. K. z 12. 2. 1964 dle směrnice č. 10 od Státního oblastního archivu Zámrsk. Stěžovatel dále navrhoval, aby byl proveden revizní znalecký posudek a vyžádáno písemné stanovisko znalce k jeho připomínkám. Směrnici č. 10/1964 MF ČSSR postoupil soudu sám stěžovatel (založena na č.l. 237-239), dle odůvodnění napadených rozhodnutí k ní soudy přihlížely, resp. odůvodnily nemožnost její aplikace v daném případě (viz dále). Pokud jde o doklady ONV Pardubice, soud si vyžádal u Okresního úřadu v Pardubicích, finančního referátu, sdělení, zda v projednávané věci byla při prodeji domku usnesení KNV v Hradci Králové č. 102 ze dne 23. 11. 1964. Okresní úřad v Pardubicích nemá dle sdělení založeného na č.l. 234 spisu ve své evidenci žádné dokumenty, jež by se projednávané věci týkaly. Na dalším dokazování v tomto směru stěžovatel dle obsahu spisu netrval. Dokumenty Státního oblastního archivu Zámrsk si soud vyžádal a účastníky s nimi seznámil při jednání před soudem prvého stupně dne 20. 1. 1999. Znalec JUDr. J. se k námitkám stěžovatele vyjádřil písemně dne 8. 1. 1999 (č.l. 278 a násl.). Byl také jako znalec vyslechnut, a to při ústním jednání dne 20. 1. 1999, kterému byli osobně přítomni stěžovatel i jeho právní zástupce. Měli možnost klást znalci dotazy, čehož také využili. Soud ovšem neprovedl navrhovaný revizní posudek, a to přesto, že jeho provedení stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, navrhovali opakovaně i při ústním jednání před soudem prvého stupně dne 28. 4. 1999 a 15. 9. 1999. Shora uvedené pochybení soudu ovšem nespočívá v tom, že by soud tento důkaz neprovedl, neboť ze zásad řádného procesu v žádném případě nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.), nýbrž v tom, že ve svém rozhodnutí opomněl vyložit, proč jej neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Ústavní soud se v důsledku toho zabýval otázkou, zda má dané procesní pochybení v projednávaném případě ústavněprávní rozměr. Přihlédl zejména k tomu, že se jednalo o návrh na provedení v pořadí již třetího, resp. čtvrtého znaleckého posudku v projednávané věci. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, soud zohlednil znalecký posudek Ing. B. S., především však znalecký posudek Ing. J. Š. a znalecký posudek JUDr. M. J., jehož provedení nařídil i vzhledem k tomu, že proti znaleckému posudku Ing. Š. vznášel stěžovatel opakovaně řadu námitek. Znalecký posudek JUDr. J. byl vypracován po místním šetření za přítomnosti stěžovatele a přihlédl k námitkám stěžovatele, k nimž se tento znalec vyjádřil i ve svém následném písemném vyjádření ze dne 8. 1. 1999. Jak výše uvedeno, znalec byl také vyslechnut a stěžovatel měl možnost klást mu při ústním jednání dotazy. Důkaz revizním posudkem a výslechem znalce byl tedy v řízení již proveden. Oba znalecké posudky se v zásadní otázce - zda nemovitost byla prodána za cenu nižší než odpovídající tehdejším cenovým předpisům - shodly. Ústavní soud vzal na vědomí i to, že soud prvního stupně opřel v projednávané věci své rozhodnutí o množství dalších důkazů, což osvědčuje obsah spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 9 C 97/95. Spis obsahuje řadu výslechů svědků, výpovědí účastníků řízení i listinných důkazů. Soud prvního stupně tak provedl obsáhlé dokazování a kromě zmíněného dílčího opomenutí postupoval řádně podle §157 odst. 2 o.s.ř. ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., dle něhož soud v odůvodnění rozsudku uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem případu tak Ústavní soud nedospěl k závěru, že by uvedené dílčí procesní pochybení obecných soudů mělo vliv na spravedlivost řízení jako celku, a potažmo, že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod navrhovatele zaručených ústavním zákonem.
Ústavní soud se následně zabýval námitkou stěžovatele, dle níž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami, obzvláště s těmi, které uplatnil v odvolání. Ústavní soud má v projednávané věci ovšem za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a osvětlily na základě jakých důkazů dospěly ke svému závěru. Ústavní soud se zásadně nezabývá přezkoumáváním správnosti jednotlivých skutkových zjištění. Ani v tomto případě by tedy Ústavnímu soudu nepříslušelo hodnotit kvalitu znaleckých posudků, z nichž soud prvního stupně při určení odhadní ceny vycházel, ani argumentaci obecných soudů reagující na námitky stěžovatele v daném ohledu. Ostatně, existence druhého znaleckého posudku svědčí o tom, že soud prvního stupně k námitkám stěžovatele přihlédl. Ústavní soud nezaznamenal ani žádnou libovůli v postupu soudu při výběru a hodnocení důkazů. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvého stupně ztotožnil a plně na jeho odůvodnění odkázal. S námitkou stěžovatele, že část odvolacích důvodů pominul, nelze souhlasit. Stěžovatel v odvolání uplatňoval v zásadě námitky shodné s těmi, které použil v řízení před soudem prvního stupně (napadá především závěry znaleckých posudků vztahující se k rozsahu oceňovaného majetku, ohledně hospodářské části domu a skutkových zjištění obecně, dále napadá znalecké posudky i z hlediska aplikace cenových předpisů na zjištění ceny předmětné nemovitosti a §11 odst. 4 zákona o půdě). Neboť se soud prvního stupně se všemi zásadními námitkami dostatečně vypořádal, v daném případě postačuje, že odvolací soud pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně s tím, že se s nimi ztotožnil. Odvolací soud se podrobněji zabýval pouze otázkou aplikace směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí. Ústavní soud ani v daném ohledu nedospěl k závěru, že by došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, přičemž poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které se rozsah povinnosti soudu vyjádřit se v rámci odůvodnění ke každému argumentu může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. např. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Oba soudy vzhledem k provedeným důkazům dospěly k závěru, že vedlejší účastnice unesly své důkazní břemeno a prokázaly, že předmětné nemovitosti byly prodány za cenu nižší než odpovídající cenovým předpisům, tedy k závěru jinému, než stěžovatel. Jelikož k němu dospěly ústavně konformním způsobem, je třeba tento závěr považovat za součást nezávislého rozhodování soudů. Skutečnost, že nevyhověly návrhu stěžovatele a vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožnil, nezakládá přirozeně sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Stěžovatel dále tvrdil, že napadený rozsudek je v rozporu s ústavně zaručenými právy na soudní ochranu v části, jíž odkazuje na praxi ve vztahu k aplikaci směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí. Napadl i použití vyhlášky č. 73/1964 Sb. s ohledem na její věcnou působnost. Uvedené námitky považuje Ústavní soud za nepřípadné. Oba obecné soudy se s nimi ve svých rozhodnutích náležitě vyrovnaly. Podle ustanovení §8 odst. zák. o půdě na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k této nemovitosti.
Soudy se zabývaly v projednávané věci především tím, zda předmětné nemovitosti přešly na nabyvatele "za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům". Uvedly, že podle ustálené soudní praxe se za "cenové předpisy" nepovažují předpisy o správě národního majetku. Není proto rozhodné, zda tyto předpisy, případně i občanský zákoník, připouštěly převody národního majetku za nižší kupní cenu. "Cenovým předpisem" byla v dané době pouze vyhláška č. 73/1964 Sb. a jiný "cenový předpis" vydán nebyl. Soudy tedy považovaly za rozhodující cenu zjištěnou podle této vyhlášky, nikoli cenu, zjištěnou podle jiných předpisů.
Uvedený závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Jestliže ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě váže posouzení ceny, za niž byla nemovitost od státu získána, pouze na "cenové předpisy", nelze toto hledisko rozšířit na předpisy jiné. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.) (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí byla nesporně vydána k výkladu tehdy platné vyhlášky o správě národního majetku, což ostatně uznává i stěžovatel. Upravovala tedy postup orgánů spravujících národní majetek, a to mimo jiné v tom, zda a jak se mohou odchýlit při jeho převodech od cenového předpisu. Cenovým předpisem tedy nebyla a při interpretaci a aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě ji nelze s poukazem na teleologický výklad použít. Závěr obecného soudu v této části je také v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. 2 Cdon 166/97), na niž soud také odkázal. Ústavní soud respektuje, že jedním z úkolů Nejvyššího soudu ČR je zajišťovat jednotu rozhodování. Nelze tedy nic vytknout obecnému soudu, pokud na jeho judikaturu ve svém rozhodnutí odkázal.
Pokud jde o věcnou působnost vyhlášky č. 73/1964 Sb. (§1), lze se stěžovatelem souhlasit, že dotčený prodej do jejího rámce přímo nespadal. Soudy ovšem výslovně uvedly, že jiné cenové předpisy v dané době neexistovaly a že cenu předmětných nemovitostí zjišťovaly nikoli přímou aplikací uvedené vyhlášky, ale objektivním srovnáním ceny, za niž byla nemovitost od státu získána, s cenou, zjištěnou dle cenového předpisu. Jinými slovy, soudy tedy porovnaly cenu, za niž právní předchůdkyně předmětné nemovitosti od státu skutečně nabyla, s cenou, jež by byla stanovena v dané době pro jejich prodej podle vyhlášky č. 73/1964 Sb. I Nejvyšší soud ve zmíněném stanovisku (č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) připustil, že došlo-li k nabytí nemovitosti v době, kdy ještě nebyly vydány předpisy stanovící konkrétní ceny nemovitostí, je nutno protiprávní zvýhodnění nabyvatele z hlediska ceny nemovitosti posuzovat v porovnání s její tehdejší obecnou cenou. Pokud tedy v projednávané věci na posouzení ceny nemovitosti tehdy platný cenový předpis nedopadal, je nutné postupovat analogicky, tedy porovnat kupní cenu s obecnou cenou zjištěnou dle cenového předpisu. Ani v uvedeném postupu tak neshledal Ústavní soud vybočení z mezí ústavnosti a z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele nevidí důvod, aby přehodnocoval uvedený závěr učiněný obecnými soudy a aby jej v souzené věci odmítl.
Dalšími jednotlivými námitkami stěžovatele, týkajícími se znaleckého ocenění nemovitostí, se Ústavní soud dále nezabýval, neboť by šlo toliko o přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, což Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud tak závěrem konstatuje, že v souzeném případě nedošlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Právní závěry soudu nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Evidentně také nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl napadená rozhodnutí zrušit.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu