ECLI:CZ:US:2002:2.US.170.2000
sp. zn. II. ÚS 170/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. P. O., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1999, č.j. 33 Ca 194/99 - 15, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 26. 11. 1996, č.j. V 11 - 15223/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené soudní a správní rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatelka dne 22. 10. 1996 svému manželovi P. T. udělila plnou moc pro prodej nemovitostí v k. ú. L., obec Praha - město. Kupní smlouva byla uzavřena dne 8. 11. 1996 a Katastrální úřad Praha - město vklad vlastnického práva povolil dne 26. 11. 1996 s právními účinky vkladu ke dni 11. 11. 1996. Dne 15. 11. 1996 katastrální úřad obdržel podání stěžovatelky datované 8. 11. 1996, kterým vypovídá plnou moc udělenou svému manželovi k prodeji nemovitostí a nedává souhlas se změnou vlastnictví, když prohlašuje, že plnou moc podepsala pod nátlakem svého manžela, který ji měl vyhrožovat znemožněním styku s jejím synem. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl povolen vklad, podala stěžovatelka žalobu, když následně Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil s odůvodněním, že podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."), není proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2000, č.j. 20 Cdo 1536/2000 - 27, bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelka podala k Nejvyššímu soudu ČR podání označené jako "dovolání" proti citovanému usnesení městského soudu. Řízení bylo Nejvyšším soudem ČR zastaveno s odůvodněním, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je jednostupňové a je pojmově vyloučeno uvažovat o odvolacím soudu a tedy i o dovolání proti jeho rozhodnutí, v důsledku čehož pak občanský soudní řád ani neurčuje funkční příslušnost pro projednání takového opravného prostředku.
Z vyjádření katastrálního úřadu a Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelka podala dne 6. 9. 1999 u Obvodního soudu pro Prahu 6 návrh na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Řízení, vedené pod sp. zn. 5 C 184/99, není dosud pravomocně skončeno.
Stěžovatelka podala dne 17. 3. 2000 osobně u Ústavního soudu ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a navrhla jejich zrušení, a to s odůvodněním, kdy se stěžovatelka v podstatě domnívá, že i přesto, že vklad práva byl povolen, tak vůle stěžovatelky nesměřovala k vyslovení souhlasu s převodem vlastnického práva a tudíž stěžovatelka byla osobou, které "nebylo vyhověno", a proto na ni nedopadá ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. vylučující soudní přezkum v případě, že katastrální úřad vklad povolil. Stěžovatelka se dále domnívá, že v důsledku zkrácení jejích práv došlo rovněž k porušení čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska formálních náležitostí dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (k tomu srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 252/01, a ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 119/2000).
Z konstantní judikatury Ústavního soudu také plyne důsledné uplatnění zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem, kdy ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (k tomu srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001. str. 330).
Podobně jako v jiných rozhodnutích (k tomu srov. cit. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 252/01, usnesení ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 160/2000, usnesení ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 632/2000, a usnesení ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 184/2000) dospěl i v nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud na základě výše uvedených úvah, že ústavní stížnost je nutno hodnotit jako nepřípustnou a tudíž nezpůsobilou pro meritorní přezkoumání Ústavním soudem. Základem celého řízení před katastrálním úřadem, posléze městským soudem a i obvodním soudem (v řízení o určovací žalobě), je bezpochyby stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích práv v důsledku stěžovatelkou tvrzeného neplatného uzavření předmětné kupní smlouvy, kterému měl předcházet nátlak ze strany manžela stěžovatelky. Jak vyplývá z uvedených zjištění Ústavního soudu o této otázce však doposud pravomocně rozhodnuto nebylo, když řízení před obvodním soudem o neplatnosti kupní smlouvy není dosud pravomocně skončeno. Ústavní soud, hodnotící přípustnost ústavní stížnosti z hlediska možné ochrany práv stěžovatelů před jinými orgány veřejné moci, nemůže pominout v souladu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu soustavu obecných soudů, která v občanském soudním řízení projednává spor spočívající na tomtéž základě a který je způsobilý zajistit efektivní ochranu práv stěžovatelky - tvrzený zásah do jejích práv v důsledku neplatné kupní smlouvy.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 9. 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu