ECLI:CZ:US:2002:2.US.181.01
sp. zn. II. ÚS 181/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 19 Co 3255/2000, rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 5 C 478/2000 a rozhodnutí Okresního úřadu v Českém Krumlově, pozemkového úřadu, ze dne 7. 12. 1992, č. j. PÚ 5734/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele ze dne 15. 3. 2001 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo rozhodnuto o určení vlastnictví k nemovitostem z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí v neprospěch stěžovatele a správním rozhodnutím byla schválena dohoda o vydání majetku podle §9 odst. 2 zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), R. T.
Z příslušného soudního spisu, ústavní stížnosti a k ní přiložených listinných příloh vyplývá následující skutkový stav věci. Okresní úřad v Českém Krumlově, pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodl rozhodnutím dne 7. 12. 1992, č. j. PÚ 5734/92, o schválení dohody mezi povinnou osobou a R. T. tak, že jmenovaná nabyla vlastnického práva k nemovitostem. R. T. darovací smlouvou ze dne 21. 9. 1994 převedla předmětné nemovitosti na své 4 děti, a to J. T., H. Š., E. L. a P. T. Dne 28. 6. 1999 H. Š. a P. T. uzavřeli darovací smlouvu, kterou část nemovitostí darovali H. D. Oznámením Katastrálního úřadu ze dne 7. 1. 2000, bylo mimo jiné J. T., H. Š., E. L., P. T. a H. D. sděleno, že k nemovitostem je zapsáno duplicitní vlastnictví dalších osob. Dopisem ze dne 4. 6. 2000 vyzvali shora jmenovaní (v řízení před obecnými soudy vystupující jako žalobci) stěžovatele, který své vlastnické právo odvozoval od jeho právních předchůdců (rodičů), aby formou notářského zápisu narovnal vlastnické právo k předmětným nemovitostem, aby u katastrálního úřadu mohlo být zapsáno pouze a výlučně vlastnictví žalobců. Jelikož stěžovatel nereagoval, podali žalobci u Okresního soudu v Českém Krumlově žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 5 C 478/2000, návrhu žalobců v plném rozsahu vyhověl s tím, že jsou vlastníky nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a navrhoval, aby Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl tak, že jediným vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatel. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 19 Co 3255/2000, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou v odstavci III, pokud se týká parcely o výměře 2358 m2, kde návrh na určení, že vlastníkem je P. T., zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1320/2001, odmítnuto jako opožděně podané.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, dospěl k jednoznačnému závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Okresního úřadu v Českém Krumlově, pozemkového úřadu, ze dne 7. 12. 1992, č. j. PÚ 5734/92, je za daného stavu věci zjevně podána po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť, jak plyne z vyjádření pozemkového úřadu ze dne 8. 3. 2002 i z doložky právní moci na samotném rozhodnutí, nabylo toto rozhodnutí právní moci dnem 6. 1. 1993.
Pokud se týká části ústavní stížnosti týkající se odstavce III. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 5 C 478/2000, je v této části ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když dovolání, které bylo evidentně v této části rozsudku přípustné, podal po lhůtě.
S ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 5 C 478/2000.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 19. 2. 2002 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že výtky stěžovatele v podstatě polemizují s odůvodněním napadených rozsudků. Jde o skutečnosti, které stěžovatel v zásadě uplatnil již jako procesní obranu v řízení před soudem prvního stupně, či jako odvolací námitky v řízení před krajským soudem. Úkolem soudů obou stupňů bylo určit, který z účastníků, pro něž bylo v předchozím období duplicitně zapsáno vlastnické právo k týmž nemovitostem, na základě různých nabývacích titulů, má "lepší" právo a je tedy vlastníkem sporných nemovitostí. Okolnost, že se obecné soudy neztotožnily s námitkami stěžovatele, nelze interpretovat tak, že nebyla chráněna ústavní práva stěžovatele, či že došlo k jejich porušení.
Okresní soud v Českém Krumlově ve svém vyjádření, založeném ve spise tohoto soudu, sp. zn. 5 C 478/2000, uvedl, že v daném případě se jednalo o nemovitosti, které byly původně předmětem náležejícím k přídělu s domem a pozemky. V daném případě žalobci byli právními nástupci manželů R. a F. T., stěžovatel potom byl právním nástupcem J. a D. T. Pokud jde o právní předchůdce účastníků, tito byli sourozenci. Původně osídlili příděly tak, že byla vydána přídělová listina pro R. a F. T. k přídělu s domem a pozemky, a manželům J. a D. T. byl přidělen příděl s domem. Na toto byla oběma vydána přídělová listina. Oba bratři následně vstoupili do Z. a pro neshody s družstvem z něho zase vystoupili. Rodiče žalobců se odstěhovali z přídělu s domem v roce 1956, rodiče stěžovatele se potom přestěhovali z přídělu s domem do přídělu s domem. Pokud jde o příděl s domem, k tomuto stěžovatel uplatnil restituční nárok a tento příděl mu také byl řádně vydán, když mu bylo přiznáno vlastnické právo, neboť doložil, že k tomuto přídělu jeho rodiče získali přídělovou listinu. Avšak stěžovatel současně uplatnil i restituční nárok k nemovitostem, které byly předmětem soudního řízení, a to přídělu s domem. K tomuto přídělu však uplatnili restituční nárok i žalobci. Rozsudek o určení vlastnictví žalobců se jeví logický i z toho důvodu, že stěžovatel již získal vlastnické právo k původnímu přídělu svých rodičů s domem a řízením před obecnými soudy se domáhal, aby získal vlastnické právo ještě k dalšímu přídělu, do něhož se nastěhovali jeho předchůdci poté, co opustili příděl. Bylo by proto nespravedlivé, aby odpůrce získal vlastnické právo ke dvěma přídělům a žalobci nezískali vlastnické právo k žádnému přídělu, neboť právní předchůdci žalobců i stěžovatele získali každý přídělovou listinu k jednomu přídělu.
Pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 8. 3. 2002 uvedl, že stěžovatel požádal dne 27. 9. 1991 společně s D. T. o jiný příděl, a to o příděl. Rozhodnutím pozemkového úřadu bylo v roce 2001 stěžovateli a D. T. obnoveno vlastnické právo k nemovitostem patřícím do přídělu, včetně náhrad za pozemky nevydané pro zákonné překážky. Ve všech případech se jednalo o rozhodnutí ve věci a stěžovatel se do žádného uvedeného rozhodnutí neodvolal a s vydáním nemovitostí souhlasil. R. T. uplatnila nárok na příděl podáním ze dne 3. 2. 1992 a správní orgán poté rozhodnutím ze dne 7. 12. 1992, č. j. PÚ 5734/92, schválil dohodu o vydání nemovitostí na příděl č. 37. Na tentýž příděl uplatnil dne 26. 10. 1992 nárok také stěžovatel společně s J. T. Rozhodnutím ze dne 21. 6. 1995, č. j. PÚ 6344/92, nebyl žadatelům nárok uznán podle §4a odst. 5 zákona o půdě a s nárokem byli odkázání na obecný soud. Stěžovatel se do uvedeného rozhodnutí neodvolal a nárok u soudu neuplatnil. Námitku stěžovatele, že jej pozemkový úřad pominul při rozhodování v roce 1992 na základě skutečností zjištěných v roce 2000, nelze akceptovat. Podle názoru pozemkového úřadu restituční nároky stěžovatele byly uspokojeny vydáním přídělu. Jeho další požadavky jsou pak v rozporu s ustanovením §4 odst. 3 písm. a) a b) dekretu č. 28/1945 Sb., když i mnohočetné rodině mohl být vydán příděl do 13 ha zemědělské půdy, nehledě k tomu, že ohledně téhož majetku, přídělové podstaty, byly uplatněny dva restituční nároky. Restituční nárok R. T. přecházel restitučnímu nároku stěžovatele a v době, kdy restituční nárok stěžovatele byl podán, byla již vypracována dohoda o vydání majetku pro R. T., která vlastnické právo své a svého zemřelého manžela doložila výpisem z pozemkové knihy i přídělovou listinou. I přesto, že se jednalo o dva restituční nároky, které vedl správní orgán samostatně, nebyla práva stěžovatele v žádném případě zkrácena, když rozhodnutím o neuznání nároku byl odkázán na obecný soud, nehledě k tomu, že měl možnost toto rozhodnutí napadnout i opravným prostředkem. Stejně tak stěžovatel nevyužil svá práva při vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Na tomto základě nelze souhlasit se závěrem stěžovatele, že rozhodnutí ze dne 7. 12. 1992, č. j. U 5743/92, je rozhodnutím nulitním, ani s tím, že jeho vadou je nesprávné posouzení věci.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se zcela ztotožnil s obsahem shora citovaných vyjádření účastníků řízení. Podstatou ústavní stížnosti je pak nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení provedených důkazů. Skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti jsou v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odmítnuto právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak, pokud jde o tvrzený zásah do práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, takový zásah v jeho případě není pojmově možný, přičemž Ústavní soud odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se aplikace cit. článku Listiny. Za situace, kdy procesní řízení bylo vedeno zákonným a ústavním způsobem a kdy obecné soudy hodnotily důkazy způsobem, předvídaným zákonem, a kdy i jeho skutkové a právní závěry odpovídají zákonům, není možno vyjadřovat nespokojenost s rozhodnutími obecných soudů podáním ústavní stížnosti, jak činí stěžovatel. Nezbývá než konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. V dané věci nejsou splněny žádné zákonné podmínky pro to, aby Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl, neboť nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatele.
Podle judikatury strasbourgských orgánů znamená právo na spravedlivý proces ve věcech trestních i civilních, že obě strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterými se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces zahrnující princip rovnosti zbraní předpokládá, že každá strana civilního procesu bude mít přiměřenou příležitost předložit svůj případ soudu za podmínky, která ji nepostaví do podstatně nevýhodné situace ve srovnání s protistranou. Přitom musí být ujasněno, zda příslušný soud byl oprávněn posoudit všechny aspekty případu nebo pouze aspekty právní a zda bylo stěžovateli umožněno vyjádřit se k tvrzením protistrany (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Brandstetter z roku 1991, A-211 ).
Ústavní soud neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl v části směřující proti rozhodnutí Okresního úřadu v Českém Krumlově, pozemkového úřadu, ze dne 7. 12. 1992, č. j. PÚ 5734/92, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě, v části směřující proti odstavci III. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 5 C 478/2000, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost, a v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. 5 C 478/2000, mimo odstavce III. a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 19 Co 3255/2000, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 7. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu