ECLI:CZ:US:2002:2.US.184.01
sp. zn. II. ÚS 184/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Miloše Holečka, o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. V. E., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 3 To 954/00, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 3 To 1052/99, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 70 T 58/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 26. 3. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 3 To 954/00, usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 3 To 1052/99, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 70 T 58/96.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 3 To 954/00, bylo zamítnuto jeho odvolání, které podal proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 70 T 58/96. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona na tom skutkovém základě, že dne 16. 9. 1995 v suterénu traktu domu, po předchozí slovní rozepři, uchopil L. K. za nadloktí pravé ruky, v zápětí ji od sebe odstrčil tak prudce, že jmenovaná narazila zády na stěnu, poté upadla na zem a způsobila si tak poranění, které si vyžádalo její hospitalizaci v nemocničním zařízení s následnou ambulantní léčbou. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 trestního zákona na zkušební dobu v trvání 15 měsíců a poškození K. a R. byly odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel uvedl, že v jeho věci bylo rozhodováno okresním soudem celkem čtyřikrát, z toho třikrát byl okresním soudem zproštěn obžaloby, počtvrté pak uznán vinným. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 3 To 1052/99, z podnětu odvolání okresního státního zástupce, krajský soud rušil v pořadí již třetí zprošťující rozsudek okresního soudu, věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí a podle ustanovení §262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným soudcem. Stěžovatel namítl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a zejména v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť stěžovatel byl podle svého názoru odňat svému zákonnému soudci a podle citovaného článku Listiny nikdo nesmí být odňat svému soudci. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 90/95, rozhodnutí č. 82 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, ročník 1995 - II. díl.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 70 T 58/96.
Krajský soud v Ostravě ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 13. 11. 2001 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že k výjimečnému postupu, tj. odnětí věci zákonnému soudci, tak jak má na mysli čl. 38 odst. 1 Listiny přistoupil krajský soud po pečlivém hodnocení a zvážení všech důkazů provedených samosoudcem okresního soudu v trestní věci stěžovatele, kdy okresnímu soudu (samosoudci) opakovaně vytkl chyby v hodnocení důkazů, tj. jejich nelogičnost bez toho, že by mu dával závazný pokyn, k jakým závěrům má dospět. Z ustanovení §262 trestního řádu, které mimo jiné přebírá i novela trestního řádu č. 265/2001 Sb., účinná od 1. 1. 2002, vyplývá, že rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z judikatury se k tomuto ustanovení podává, že jde o závažný průlom do zásady uvedené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a že jde o postup zcela výjimečný, který může odvolací, či stížnostní soud použít toliko v případech, kdy lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního soudce (samosoudce) ve vztahu k projednávané věci nebo jde o věc skutkově či právně náročnou, kdy je třeba její projednání zkušenějším soudcem, v případě průtahů řízení, a také v případě nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně. Z obsahu trestního spisu stěžovatele i z rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, naposledy ze dne 5. 1. 2000, a z rozhodnutí tomuto předcházejících, lze dovodit, že samosoudce rozhodující v této věci prováděl dokazování a toto hodnotil způsobem odporujícím základním zásadám trestního řízení, a který již vzbuzoval vážné pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci. Opakované skutečnosti v rozhodnutích odvolacího soudu neakceptoval a důkazy nehodnotil v souladu se zásadou uvedenou v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. V této souvislosti, po pečlivém vyhodnocení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, nelze tomuto implantovat úmysl dosáhnout svým postupem nespravedlivého odsouzení stěžovatele, jak se z jeho stížnosti naznačuje, ale toliko respektování základních zásad trestního řízení. Námitka stěžovatele a jeho argumentace "důležitými důvody", a to i ve smyslu nálezu, na který ve své ústavní stížnosti stěžovatel odkázal, by byla přiléhavá, pokud by se zejména jednalo o postup podle věty druhé §262 trestního řádu, která se týká mimo jiné i průlomu do zásady místní příslušnosti. Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání stěžovatele přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 70 T 58/9, a shledal jej zákonným a odůvodněným a proto odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud akceptoval hodnocení důkazů okresním soudem. S jeho skutkovými a právními závěry se ztotožnil, když dospěl k závěru, že vinu stěžovatele bylo možno na podkladě provedených důkazů bez důvodných pochybností dovodit, a když i uložený druh i výměru trestu bylo možno po vyhodnocení kritérií uvedených v ustanovení §31 odst. 1 a §23 odst. 1 trestního zákona považovat za zákonný a odůvodněný. Podle názoru krajského soudu nedošlo u stěžovatele vydáním napadených rozhodnutí k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 2001 uvedla, že rozhodnutím krajského soudu byla vázána a není oprávněna hodnotit výjimečný postup krajského soudu. Dále uvedla, že ve věci meritorně rozhodla po pečlivém zhodnocení všech provedených důkazů za současného respektování ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a toto rozhodnutí bylo potvrzeno i usnesením soudu druhého stupně. Své rozhodnutí pak považuje za zákonné.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Pokud se týká stěžejní námitky stěžovatele, že byl odňat svému zákonnému soudci, Ústavní soud se zcela ztotožnil s argumentací Krajského soudu v Ostravě uvedenou v jeho vyjádření ze dne 13. 11. 2001. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Jakkoliv je postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu výjimečný, jeví se Ústavnímu soudu v konkrétním posuzovaném případu jako nedůvodné, aby využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Krajský soud vytýkal soudu prvního stupně porušení §2 odst. 6 trestního řádu s tím, že v řízení před okresním soudem došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, tedy k situaci, kdy soudem prvního stupně nebyly naplněny podmínky ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, když soud prvního stupně se nevypořádal se všemi skutečnostmi, významnými pro rozhodnutí a hodnotil důkazy neúplně a nepřesvědčivě a nerespektoval právní názor vyslovený v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 90/95. V tomto citovaném nálezu Ústavní soud zrušil rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto podle §262, věta druhá trestního řádu, když odvolací soud uložil věc projednat jinému soudu téhož druhu a stupně. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že každý případ je nutno posuzovat jednotlivě na základě jeho odlišností. Ve věci, sp. zn. III. ÚS 90/95, Ústavní soud dospěl k závěru, že z projednávání věci Okresním soudem v Kutné Hoře nebylo možno nepochybně dovodit neobjektivní posouzení věci ve prospěch stěžovatele, když tato skutečnost nebyla jako taková prokázána. Naproti tomu v posuzované věci Ústavní soud po posouzení otázky, zda byly dány důvody pro výjimečný postup krajského soudu podle §262 trestního řádu, konstatuje, že v dané věci tyto důvody byly naplněny. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 90/95, považuje v tomto světle Ústavní soud jako zcela účelový a naznačenou analogii tohoto nálezu s projednávanou věcí za nepřípadnou.
Ústavní soud se ve svých úvahách nutně zabýval i ústavností zákonného podkladu postupu odvolacího soudu. Podle §262 trestního řádu může odvolací soud současně s vrácením věci k novému projednání zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Samo o sobě takto problematicky formulované ustanovení nutně vyvolává pochybnosti o svém souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ale zastává názor, že toto ustanovení je nutno, a také možno (což má zásadní význam), vykládat ústavně konformním způsobem tak, aby nebylo v rozporu s požadavky ústavních pravidel spravedlivého procesu. Pouze svévolné, z mezí §1 a §2 trestního řádu vybočující, nařizování změn ve složení senátu okresního soudu, by bylo možno považovat za porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovateli lze navíc s odkazem na dosud nepublikovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 711/01, vytknout, že námitku porušení ústavní ochrany plynoucí ze zásady o zákonném soudci neuplatnil včas, t. j. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 70 T 58/96, vyplývá, že stěžovatel se s uvedenou námitkou nebránil ani v novém řízení před nalézacím soudem (po vrácení věci postupem podle §262 trestního řádu), ani v odvolání proti tomuto rozhodnutí; proto se s ní nemohly ani obecné soudy v odůvodnění svých odsuzujících rozhodnutí vypořádat. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 230/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998) ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Bylo proto na stěžovateli, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy.
Stěžovatel se ústavní stížností prakticky domáhal jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž bylo prokázáno porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení nakonec dospěly. Tyto závěry se týkají takových otázek, jako hodnocení výpovědí poškozené v kontextu svědectví osob, které se na místo činu bezprostředně dostavily, tj. svědků Š. a Ing. Z. a v kontextu svědectví Š., jejíž výpovědi byly v příkrém rozporu s výpověďmi ostatních jmenovaných svědků, stejně jako opominutí dalších ve věci provedených důkazů. Bylo proto věcí obecných soudů, aby posoudily věrohodnost poškozené na základě výpovědi jmenovaných svědků. Ústavní soud proto neshledal žádné extrémní vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Ústavní soud uzavírá, že v daném případě neshledal namítané porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatel obecně namítal porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil s opravným prostředkem na nezávislý soud, který o věci jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 2. 10. 2002