ECLI:CZ:US:2002:2.US.190.02
sp. zn. II. ÚS 190/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele I. P., zastoupeného advokátem JUDr. B. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č.j. 19 Co 107/2000-74, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2001, č.j. 22 Cdo 2192/2000-96, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2001, č.j. 22 Cdo 2192/2000-96, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č.j. 19 Co 107/2000-74, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 11 odst. 1, čl. 11. odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti bylo Ústavním soudem zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 9. 1999, č.j. 17 C 297/97-57, tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatele jakožto vlastníka pozemku p.č. 86/2 v k.ú. D., obec Praha - město, na odstranění garáže, nacházející se na uvedeném pozemku a náležející žalovanému RNDr. PhMr. J. D. Své rozhodnutí zdůvodnil městský soud tím, že nemá důvodu odchýlit se od závěrů učiněných v předchozím řízení o určení vlastnického práva ke stavbě garáže, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 75/96. (Pozn.: V tomto řízení se stěžovatel žalobou podanou proti RNDr. PhMr. J. D domáhal určení, že je vlastníkem uvedené stavby, avšak tato žaloba byla zamítnuta. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vznik právního vztahu se datuje před 1. 4. 1964, a tak nároky z něho vzniklé je podle §854 občanského zákoníku posuzovat podle tehdy platného zákona č. 141/1950 Sb. I když tento předpis vyslovuje zásadu, že vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku, tato zásada platí za splnění zákonné podmínky dle §159 citovaného zákona, dle kterého lze zřídit stavbu jen na základě práva stavby /§160 citovaného zákona/. Tato podmínka sice naplněna nebyla (jednalo se tedy o stavbu neoprávněnou), avšak žalovaný je vlastníkem předmětné stavby, neboť vlastnické právo k ní nabyl vydržením, protože mu svědčilo stavební povolení, ke stavbě měl souhlas zmocněnce pro správu domu a s garáží nakládal jako se svým vlastnictvím v dobré víře, že mu náleží.) Městský soud tak dospěl k závěru, že žalovaný vydržel vlastnictví dnem 1. 4. 1984. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že žalovaný je neoprávněným stavebníkem, jehož stíhá povinnost odstranění stavby (§135c odst. 1 občanského zákoníku), a jako vlastník požívá rovněž ochrany svého vlastnického práva. Soud dále poukázal na to, že povinnost odstranit stavbu je nejpřísnější sankcí postihující neoprávněného stavebníka, kterou je možno uložit tehdy, jestliže stavebník jednal ve zlé víře a zvlášť hrubě porušil své povinnosti, k čemuž v daném případě nedošlo.
Shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti zmíněnému rozsudku městského soudu. Dovolací soud uvedl, že otázkou, zda stavba garáže, zbudovaná žalovaným na jeho pozemku, byla stavbou neoprávněnou, se již soudy zabývaly v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 75/96 (viz výše). V tomto řízení bylo zjištěno, přestože to výslovně není uvedeno, že na základě §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. se vlastníkem neoprávněné stavby stal vlastník pozemku, tj. žalobce (stěžovatel), avšak v důsledku vydržení se následně (tj. dne 1. 4. 1984) stal jejím vlastníkem stavitel (RNDr. PhMr. J.D.). Pokud již bylo pravomocně rozhodnuto mezi týmiž účastníky o tom, zda tu právo je či není, soud z takového rozhodnutí při rozhodování o žalobě na plnění z téhož právního vztahu ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. vychází (pozn.: míněn patrně §159 odst. 2 o. s. ř.; viz rozsudek NS R 69/2000). Pro daný případ to znamená, že žalovaný nabyl vlastnictví ke garáži vydržením. Pokud soud v předchozím řízení také dovodil, že z titulu neoprávněné stavby nabyl vlastnictví ke stavbě žalobce, pak tím stavba ztratila charakter neoprávněné stavby, protože vlastníkem stavby a pozemku, na kterém se stavba nachází, se stala jedna osoba (stěžovatel), nabyl žalovaný vlastnictví ke stavbě, která již nebyla stavbou neoprávněnou. Proto nelze uvažovat o jejím odstranění ve smyslu §135c občanského zákoníku, jak již uvedl městský soud.
Závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá, že uvedené soudy postupovaly v rozporu s zákonem, a to v důsledku nesprávné interpretace příslušných právních norem a také v rozporu s obecně uznávanými právními zásadami. Pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že soudy nesprávně (analogicky) aplikovaly na daný případ §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., neboť zpracováním vzniká věc nová a posouzení stavby na cizím pozemku jako zpracování dvou věci do věci nové brání §25 citovaného zákona, dle kterého stavba není součástí pozemku. Uvedeného ustanovení bylo v minulosti zneužíváno, když na základě něho bylo přiznáváno vlastnické právo socialistické organizaci. Přitom se z dnešního pohledu nabízí možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle §152 citovaného zákona.
Dále stěžovatel uvádí, že došlo k nesprávnému použití právních norem o vydržení. Posuzováno z tohoto pohledu se zde objevují dvě varianty řešení. Je-li názor stěžovatele, jak byl uveden výše, správný, nelze vůbec ustanovení o vydržení aplikovat, neboť stavebník byl vlastníkem stavby od samého počátku. Jejím provedením však neoprávněně zasáhl do práv stěžovatele, a tak je třeba analogicky postupovat podle §152 (pozn.: patrně zákona č. 141/1950 Sb.) a přiznat stěžovateli nárok na uplatnění žaloby k ochraně vlastnického práva. Je-li pak správný názor soudů, pokud jde o postup podle §125 zákona č. 141/1950 Sb., poukazuje stěžovatel na to, že se soudy vůbec nevypořádaly s podmínkami vzniku oprávněné držby. Přitom postavení garáže bez práva stavby vznik oprávněné držby brání, neboť dobrá víra se musí týkat i jejího uchopení. Dle názoru stěžovatele je třeba rozlišovat dvě kategorie, a to právní omyl, resp. omyl v právním stavu (error iuris), a omyl o právu, resp. neznalost práva (ignorantia iuris). O dobré víře lze uvažovat pouze u první kategorie, kdy jde o specifický případ omylu (neplatný právní úkon, o kterém se někdo domnívá, že je platný). V tomto případě však jde o neznalost zákona, kdy žalovanému nemůže být dobrá víra jako nezbytná podmínka oprávněné držby přiznána a tento nedostatek již nelze zhojit. Přitom stěžovatel odkazuje na závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 398/96 (Rc 47/99), dle kterého otázka existence dobré víry držitele se posuzuje podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo vzniklo a že mu náleží. Jestliže však právo k cizí věci bylo vykonáno na základě souhlasu vlastníka, který mohl svůj souhlas kdykoliv odvolat, nemohl takový souhlas založit dobrou víru držitele o vzniku a existenci práva. Dle názoru Nejvyšší soud změnil během krátké doby bez bližšího vysvětlení právní názor, což je v rozporu s principem právní jistoty. Vzhledem k tomu, že došlo k porušení zákona a obecně přijímaných právních zásad, čímž byl porušen zákaz svévole, navrhl stěžovatel s odkazem na shora uvedená ústavně zaručená práva napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak vyplývá z výše uvedeného, podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními názory obecných soudů ohledně toho, zda RNDr. PhMr. J. D. mohl vydržet vlastnické právo k předmětné stavbě z roku 1961. Jak však bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou třetí instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Z toho vyplývá i Ústavním soudem často opakovaná zásada, že tento soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.
V daném případě Ústavní soud nejen nezjistil porušení uvedené zásady, ale navíc se v zásadě ztotožnil se závěrem obecných soudů. Namítá-li stěžovatel nesprávnost postupu soudů podle §125 zákona č. 141/1950 Sb., je třeba poukázat na to, že soudy vycházely z konstantní judikatury jak z doby minulé (před rokem 1989), tak i současné. Ta se opírá o názor, že postavením trvalé stavby na cizím pozemku bez práva stavby nemohlo vzniknout oddělené vlastnictví ke stavbě a pozemku; ustanovení §155 citovaného zákona sice stanovovalo, že vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku, avšak za podmínek uvedených v §159 citovaného zákona, tj. pouze na základě práva stavby. Vzhledem k tomu, že uvedený zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku u tzv. neoprávněné stavby, bylo třeba postupovat analogicky podle §125 a násl. citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že interpretace "jednoduchého" práva, jak bylo výše uvedeno, je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud nezjistil, jak namítá stěžovatel, přítomnost prvku svévole v rozhodování obecných soudů, protože tyto soudy vycházely - v souladu s principem právní jistoty - z konstantní judikatury, své závěry řádně zdůvodnily a tyto závěry nejsou v evidentním rozporu s kogentními ustanoveními zákona, a to rovněž vzhledem k tomu, že daný okruh právních vztahů není v citovaném zákoně výslovně upraven, což otvírá možnost právního uvážení nezávislých soudů, byl Ústavní soud nucen tuto námitku odmítnout.
Pokud jde o námitky stěžovatele, které se týkají neexistence držby v dobré víře, Ústavní soud se neztotožňuje s právními závěry stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti. Při posuzování dobré víry je třeba vzít v úvahu okolnosti a povahu každého konkrétního případu, což je opět věcí soudů obecných a nikoliv soudu Ústavního. Je třeba doplnit, že právní omyl nevylučuje držbu v dobré víře (viz také např. Holub, M.: Občanský zákoník, komentář, sv. 1, Linde Praha, 2002, str. 288) a vždy bude tedy záležet na konkrétní povaze takového omylu. V tomto případě sice stěžovatel napadá uchopení držby stavby v dobré víře, protože jej nemůže omlouvat neznalost zákona, konkrétně, pokud jde o podmínky nabytí práva stavby dle §160 zákona č. 141/1950 Sb. Tato skutečnost není zcela rozhodná, protože se v tomto řízení neposuzovala otázka vydržení práva k příslušnému pozemku, ale stavbě na něm umístěné. Proto je naopak rozhodující to, co z časového hlediska následuje, tedy, zda stavitel poté, co stavbu zřídil, ji začal v dobré víře užívat (držet). Vzhledem k tomu, že vlastnické právo ke stavbě nebylo z hlediska právního v této rozhodující době jednoznačné, jak ukazují i následné soudní spory, a stěžovatelem nijak během vydržecí doby uplatňováno nebylo, nelze, než se ztotožnit se závěry obecných soudů. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy rozhodovaly v daném případě jinak než v případě obdobném, Ústavní soud v souladu se shora uvedenou zásadou opakovaně konstatuje, že neposuzuje z obecného pohledu, resp. neporovnává judikaturu státních orgánů k určité problematice, nýbrž zkoumá toliko otázky eventuelního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá. Kromě toho se právní názory či závěry v judikátu Rc 47/99 týkají nikoliv stavby samotné, ale zastavěného pozemku. Z výše uvedených důvodů nelze označit postup soudů za svévolný či v rozporu s principem právní jistoty, jak naznačuje stěžovatel.
Na závěr Ústavní soud uvádí, že nepovažuje výklad a použití právních norem ze strany obecných soudů ani za postup v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz výše). I kdyby se totiž Ústavní soud neztotožnil s právními závěry obecných soudů, podle nichž stěžovatel nabyl vlastnictví ke stavbě dle §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., a tak předmětná stavba ztratila charakter stavby neoprávněné, a naopak by měl za to, že bylo třeba postupovat podle §135c občanského zákoníku (nikoliv, jak navrhuje stěžovatel, podle §152 zákona č. 141/1950 Sb.; viz §854 občanského zákoníku), což - patrně alternativně - vzal v úvahu odvolací soud, pak i v takovémto případě by neshledal porušení ústavně zaručených práv, protože za daných okolností by dle názoru Ústavního soudu byly dány důvody pro nepřiznání odstranění (neoprávněné) stavby podle §135c odst. 1 občanského zákoníku z důvodů, jak je uvedl odvolací soud ve svém rozsudku, a to s odvoláním na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu